Několik zimních dnů Akatsuki 23

Kisame se zhrozil. Úplně na medika zapomněl.
Co teď? Nervózně přešlápl z nohy na nohu a neodvažoval se Konan podívat do očí.
„Hepčí!!!“ Uchiha posmrkl a pokusil se posadit blíže k ohni.
„Tak co mi k tomu řekneš?“
„Já mu to neudělal!“
„Na to jsem se tě neptala! Chci vědět, jak je možné, že jsem ho našla v rohu na chodbě! A v mdlobách!“
„To byl Hidan!“
„Hidan ho tam hodil?“
„Ne, to on mu zlomil čelist.“
Další otázka zanikla v ohromné ráně, která otřásla celým sídlem. Konan a Uchiha překvapeně vzhlédli.
„Co to sakra bylo?“
Vzápětí jen tak tak stihla uhnout Kisamemu, který se vyřítil ze dveří a vrhnul se na schodiště. Zaslechla něco jako Sasori. Nelenila a vyběhla za žralokem.
Ve chvíli, kdy otevřeli dveře od půdy, se na ně vyvalil mrak prachu a oba ovanul ledový vzduch. Odněkud před sebou zaslechli sprosté nadávky a nadšený smích.
„Co se tady…“ dívala se Konan udiveně na tu spoušť před sebou. „Hej, Kisame!“ vykřikla na muže, který se vrhnul do hlubin půdy a který vzápětí zmizel v cloně prachu.
Konan zaváhala. Do toho prachu a zimy se jí ani za mák nechtělo. Zvědavost byla ale silnější a tak se vydala přímo za hlukem.

Kisame neviděl ani na krok, cloumala jím zima, ale statečně postupoval do nitra půdy. K místu, kde prach osvětloval pruh světla a odkud se ozývalo tlumené klení.
„Sasori?!“
„k***a fix se na to můžu v****t!“
„Juchů!“ zatleskal Tobi nadšeně. „To byl povedený kousek, Sasori-san!“
„Sasori?! Kde seš?!“
„Kisame! Koukej mi odpovědět!“
„Zasraná střecha a podlaha!“
„Ještě jednou!“
Kisame se snažil zrakem proniknout prašnou clonou. Vzápětí ucítil silnou bolest v břiše, jež ho ohla v pase a druhou schytal do obličeje. Omráčeně se zhroutil na zem.
„Dop***le! Kterej kretén mi ošmatává nohy?!“
Konan se zastavila. Skrze nadávky a povykování Tobiho zaslechla zaúpění.
„Kisame?!“ zavolala.
„Konan?“ ozvalo se jí v odpověď. „Konan? To seš ty?“
„Sasori?“ zavolala překvapeně.
„Jo, to jsem já. Konan, ani nevíš, jak rád tě slyším.“
Sasorimu se ulevilo. Konečně inteligentní bytost.
„Konan, řekni tomu žraločímu blbovi, ať mě odsud vytáhne.“
„A kde seš?“
„Tady!“
„Kde? Není tu vidět na krok. Budeš muset počkat, až si ten prach sedne.“
Sasori odevzdaně upíral pohled na chodbu, kde byli pokoje na uložení kdejakého harampádí.
„Jasně, počkám. Ta chvilka už mě nezabije.“
Konan se rozhlížela a všimla si, že kousek před ní je o něco více světla. Založila si ruce na hrudi a vykročila tím směrem a málem se přerazila o něco tvrdého, co vyčnívalo z podlahy. Zkusmo do toho kopla a k jejímu údivu se to něco zavrtělo.
„Byla bys tak laskavá a přestala mě kopat do p***le?“ ozvalo se zespod rozzuřeně.
„Sasori?“ vydechla překvapeně modrovláska a lehce šťouchla nohou do Sasoriho zadku.
„Baví tě to? Mě totiž ne.“
„Promiň. Co tam děláš?“
„Zasekl jsem se tu.“
„A můžeš mi říct, jak se ti to povedlo?“
„Klidně ti povyprávím, ale dal bych přednost vyproštění.“
„Juchů! Konan-san. To ti byla sranda!“
„Tobi?!“
Konan zvrátila hlavu dozadu, protože se jí zdálo, že hlas zní odněkud shora.
„Tobi vězí v komíně,“ odpověděl na nevyslovenou otázku Sasori. „To ti Kisame neřek?“
„Ne, neřek,“ odpověděla a rozhlížela se kolem. Tím se mnohé vysvětluje. „Kisame?!“
„On je tu s tebou?“
„On mě sem zaved, ale nikde ho tu nevidím a ani neslyším.“
„Víš, možná jsem ho kopl.“
Prach už se skoro usadil a Konan začínala lépe vidět. Všimla si neforemného předmětu, který ležel na zemi.
„Myslím, že jsem ho našla.“
„Je v pořádku?“
„Copak, máš o něj strach?“ popíchla loutkaře, zatímco se skláněla nad Kisamem.
„Ne, ale je jediný, kdo mě odtud může vytáhnout.“
Jasně, jak jinak. Jde ti jenom o sebe.
„Jak to? Ještě jsou tu Hidan a Kakuzu. A někde okolo se musí ještě poflakovat Deidara, když vy jste tady.“
„Deidara je v bezvědomí, stejně jako Hidan a Kakuzu,“ informoval Konan Sasori.
„Počkej, ale vždyť – “
„Konan, to probereme, až se odsud dostanu. Oni už chvilku vydržej.“
„Fajn, tak mi dej chvilku. Kisame je tak trochu mimo. Kopnul jsi ho do obličeje.“
Loutkař hlavou dolů si uvědomil, že do něčeho kopnul dvakrát. Jednou do měkkého, podruhé do tvrdého. No nic, pomyslel si. Život je boj.

Když sídlem otřásla mohutná rána, Zetsu vyplašeně odskočil od okna.
„Co to bylo?“ zeptala se vylekaně bílá půlka.
„Nevím. Znělo to, jako když balvan prorazí střechu,“ odpověděla černá.
„Jdem to zjistit?“
Černá se nenamáhala odpovědět a Zetsu vykročil.

„Je to marný, Sasori. Jeho neproberu,“ vzdala snahu probrat Kisameho.
„Musíš,“ zaúpěl zoufale. „Víš, jak dlouho už tu trčím a čekám na záchranu?“
„Ne, nevím,“ odtušila Konan.
„Dlouho.“
„A co Tobi? Vytáhnu jeho a ten tě odsud dostane.“
„Ať tě ani nenapadne. Střecha je narušená. Mohlo by se ti něco stát.“
„Takové péče,“ odfrkla si a prohlížela si díru, která zůstala po Sasoriho loutce. Všimla si, že kromě prachu kolem poletují sněhové vločky.
Sněží… To se dalo čekat. Mraky už sníh slibovaly hodně dlouho.
„Vytáhnu Tobiho z komína,“ rozhodla se Konan a připravila se vyhoupnout na střechu.
„Konan, ta střecha je opravdu zle narušená, jestli se propadneš -“
„Nepropadnu,“ nenechala loutkaře domluvit. „Je tu trám, který podpírá střechu. Skočím na něj a nebudu tak zatěžovat ztrouchnivělá prkna.“
„I trám může být ztrouchnivělý.“
„To se tolik bojíš o mě nebo toho, že se mi něco stane a ty tu pak zůstaneš do tý doby, než se probere Kisame?“
Loutkař mlčel. Konan ani odpověď nečekala.
„A proč ty nám vlastně pomáháš?“ zaútočil loutkař.
„Protože nutně potřebuju uvolnit komín. Tobi ho ucpává a v krbu se pak nedá zatopit. Proto tebe tady klidně nechám, zatímco Tobiho dostanu ven.“
S těmito slovy se lehce a pružně odrazila a ladně dopadla na místo, které si vybrala. Vše vyšlo, jak naplánovala. Až na jeden drobný detail, který do svých plánů nezahrnula. Zledovatělou a sněhem pokrytou střechu, na které jí ujely nohy.

Itachi u ohně rozmrzal. Cítil, jak se jeho prokřehlé svalstvo zahřívá, jak teplo proniká do jeho těla a dodává mu životní energii. Cítil se báječně, jako ještě nikdy v životě.
Takový klídek a pohoda… zavrněl v duchu spokojeně.
Klídek a pohodu narušil vysoký a ostrý výkřik zvenčí.
Uchiha sebou trhl a vyskočil na nohy.
To byla Konan. Nejspíš se něco stalo.
V prvním hnutí mysli se vrhl ke dveřím, vyběhl na chodbu a začal vybíhat schody.
Na druhou stranu… Jeho kroky zpomalovaly. Na druhou stranu se ke mně nezachovala hezky, když jsem se ji snažil zachránit a místo vděku mi vrazila facku…
Zastavil se s rukou na zábradlí. A ten krb tak příjemně hřál… Usmál se nad tou hřejivou vzpomínkou. Však ona si poradí. Jednou jsem jí pomáhal a jak se mi odvděčila. Otočil se a vrátil se zpátky před krb. Cestou se stavil pro něco ostřejšího v kuchyni.
„Jó, moje milá zlatá. Když si pomoc nechtěla, tak se na tebe teď vykašlu,“ pousmál se a otevřel láhev sake.