Přízrak je Stín? Krvavá přísaha – díl 12.

Sanado si vyžádal přítomnost všech, aby jim sdělil další jejich kroky.
„Podle mě Přízrak žije, ale nevíme, kde. Povolal jsem zkušené stopaře, kteří by ho vypátrali. Vy si zatím odpočiňte a naberte nové síly.“
„Já s Doktorem budeme pracovat na té krvi a dalších věcích, které mám rozdělané. Pokud ti Sanado nebude vadit, že se nastěhujeme do tvé laboratoře.“ Loutkář se musel zeptat, i když Sanadova odpověď byla jasná.
„Jistě, že nebude, vaše znalosti jsou nám teď vhod.“ Souhlasil Sanado.
„Než se bude něco dít, musím si zařídit pár věcí,“ i Tsuki se měl na odchodu. „Kdyby se něco dělo, hned pro mě pošlete.“ Sanado kývl na souhlas.
„Já musím za Shikamarem a plnit dál svoje jouninské povinnosti.“ Také Temari odešla.
Sagi nevěděl, co má říct, tak zatím mlčel. Expert se omluvil s tím, že potřebuje trénovat a setkat se svým učitelem Kisamem. Sagi se ho zeptal, jestliže by nemohli spolu trénovat.
„To není problém, ty máš taky techniky založené na vodě, tak by pro tebe Kisame-sensei, něco mohl vymyslet. Jdeme!“
Yamato se také vrátil do vesnice, kde ho čekala milá povinnost.
Nakonec tady zůstali Černý havran, Neko a Sanado.
„Jak řekl Tsuki, kdyby se něco dělo, dej okamžité echo, abych se mohla včas připravit,“ Neko odcházela, ale Černý se ji pokusil zastavit.
„Můžeme si spolu promluvit?“
„Není o čem, ty jsi mi dal jasně najevo, že…!“ dál to nemohla vyslovit. Sanado věděl, že tady překáží a odešel si za svými vlastními záležitostmi.
„Nedal, byl jsem – a pořád jsem – blbec, že jsem ti nepoděkoval. Pokud se ti uleví, prašti mě znovu, ale jedno ti říct musím, že…“ nejdříve si myslel, že to neřekne. Měl v krku velký knedlík, ne a ne se ho zbavit, srdce bilo jak na poplach, nohy se třásly. Začal se potit, nervy pracovaly, i kdyby ho měla nenávidět, tak jí řekne, co k ní doopravdy cítí. Věděl, že je naprosto zbytečné otálet, když vykonávají, tak nebezpečnou práci. Nikdy není jistota, že se s plánované akce vrátí živý. Musel to risknout, jako už tolikrát předtím, kdyby neriskoval, jeho mise by byly plné neúspěchů a nezdarů. Bez risku není výhry a výhra není nikdy zadarmo. Vždycky je nutné něco obětovat, abyste něco získali.
Dal pryč všechen strach, nejistotu ze zítřků a vyslovil se jasným a pevným hlasem, který nebyl váhavý.
„I kdyby si mě nemilovala, tak já tu budu vždycky pro tebe. Nevím, čím to je, ale získala si mé srdce po hodně dlouhé době. Jsi jediná, která mi nějak vnitřně porozuměla. Jaks byla v té Základně a když jsem myslel, že jsi mrtvá, tak se mi na chvíli zastavilo srdce. Proto jsem se tam, tak hnal, abych tě zachránil, viděl a mohl obejmout. Už mám dost těch skrývaček! Miluji tě a to nikdo a nic na světě nezmění. Moje tělo a duše jsou tvé, dělej si se mnou, co chceš. Zabij mě, jestliže si to přeješ. Jsem navždy tvůj.“ Poklekl před ní a vykonal nejhlubší úklonu, na znamení, že to myslí vážně. Pak si vzal svůj kunai, řízl se do prstu.
„Tady je moje krev a tímto přísahám, že položím za tebe život, bude-li to potřeba.“
„Nech toho!“ po celou dobu se Konan nemohla ani hnout, protože tím byla naprosto fascinovaná. Při pohledu na krev se jí zmocnila touha ji vypít, natáhla ruce a jemně vzala do svých dlaní tu jeho a slízala jeho krev, částečně se i napila a tím stvrdila jeho přísahu. Od teď měli nezpřetrhatelné pouto…
„Když říkáš, že je čas skončit na skrývání, tak ti také něco řeknu. Také jsi jediný, kterého jsem si zamilovala. Asi vyzařuješ určité kouzlo, které mě k tobě přivábilo. Tvoji přísahu přijímám, ale jen proto, že se nedá vzít zpátky. K tomu i moje tělo a duše ti náleží a proto dneškem se stanu tvojí milenkou a později i tvoji manželkou, pokud si to budeš přát.“ Na znak mu věnovala polibek lehký jako motýlí křídla. Itachi se nezmohl na slovo. Jeho druhá já jásalo, byl tolik šťastný, že to měl chuť vykřičet do celého světa. Vděčně přijal její motýlí polibek, cítil jako by se mu v žaludku usídlili ti samí tvorečkové, podivně mu tam lechtalo, ale bylo to velice příjemné. Již dlouho tento pocit lehkosti nezažil.
Stejně jako Konan. Přesunuli se do Itachiho soukromého pokoje, kde dvě dlouho osamělé, trýzněné bytosti nalezli klid a mír, po kterém tak oba prahli. Připadali si jak suchá rostlina, která nebyla zalévaná, a náhle se jí dostalo té výsady napít se životu drahocenné vodě…

„Itachi?“
„Hm?“ zamumlal tázaný, byl tak spokojený, že nechtěl narušit kouzlo tohoto okamžiku.
„Nikdy bych tě nedokázala zabít. Ani kdyby na tom závisel můj život.“ Další přísaha, kdyby jen věděli, že tohle jejich štěstí nepotrvá navždy… to bychom předvídali událostem.

Dne byl smutný den, protože byl pohřeb Smolaře, též známého jako Rock Lee. Všichni byli v černém, jen jeho kamarádi a spolubojovníci museli být skryti, kdyby se tam ukázali, spustili by poprask a to neměli v úmyslu.
Dokonce se tam objevil Gaara a takticky si sebou vzal Sanada a náhodně Temari. I když shinobi by neměli ukazovat svoje emoce i hokage se neudržel a plakal, nechal slzy, aby si klestily cestičku po jeho tváři, která byla ztrhaná od bolesti…
„Hokage-sama?“
„Ano, kazekage-sama? Copak potřebujete?“ Neji se nechtěl vybavovat, ale jako hokage musel splnit svoji povinnost.
„Mohu s vámi promluvit?“ zeptal se Gaara. „Ovšem někde v soukromí.“ Neji kývl a oba odešli od Nejiho kanceláře.
„O co jde?“
„Asi vám to přijde zvláštní, ale Naruto žije, je v mých ANBU řadách a teď se ztratil, možná někde umírá, nebo je zraněný. Proto vás žádám, jestliže byste nevyslal pár svých nejlepších stopařů a nepomohl mi ho hledat.“ Gaara celou dobu nespustil oči z Nejiho, který se tvářil překvapeně.
„Co to tu povídáte, Naruto-sama, nemůže být naživu. Sám sem ho pochoval.“
„Já vím, že to zní šíleně, ale je to pravda!“ Gaara měl tendenci si kleknout, ale Neji zavrtěl hlavou.
„Rozhodnutí je na vás. Tady máte podklady pro jeho najití, ale musím vás požádat, abyste to nikomu neříkal, svým lidem řekněte, co je potřeba. Naruto by mě asi zabil, kdyby věděl, že jsem tady a mluvím s vámi. Znáte ho, jak nesnáší pomocnou ruku, vše koná sám. Jak jsem řekl je to na vás.“ Odešel bez dalšího slova.
„Co mám sakra dělat?“ ptal se sám sebe. „Shikamaru!“

Gaara se se svým průvodem vrátil do Suny, nechtěl, aby Kankurou znova způsobil nějakou tragédii. Moc dobře si pamatoval, co se stalo posledně…
Jeho kancelář málem byla vyhozena do vzduchu.

Suigetsu a Haku se setkali s Kisamem, který dávno sekl se svou zločineckou kariérou a stal se Suigetsovým senseiem.
„Sensei, mohl byste tady mému kolegovi poradit, co trénovat?“ zajímal se.
„Ale jistě, Haka moc dobře znám, jeho bývalý spojenec a sensei byl kdysi mým kolegou, tak proč ne?“
„Moc vám děkuji.“ Uklonil se Haku a dali se do tréninku. Celý den, oba, museli nosit vodu, aby se Kisame mohl vykoupat. Jeho jezírko bylo zaneseno, proto bylo potřeba vynosit vodu, vyčistit dno a znovu nanosit vodu.
„Tohle bych si nepomyslel!“ pěnil Haku.
„Mě to povídej, nikdy se tahle nechoval.“ Snažil se bránit svého senseie, ale bylo to marné.
„Nejsme otroci!“ Haku měl pravdu.
„Co se tam flákáte?“ uhodil na ně Kisame.
„To je za trest!“ Suigetsu se také už rozčiloval.
„Mi povídej.“ Jeho oči vraždily.
„Co si to tam šuškáte? Do práce!“

Loutkář a Doktor se pohnuli z místa, když extrahovali část DNA rapy, která byla součásti Kyuubiho.
„Kdyby tu byl Naruto, hned bychom věděli, jak to Shi udělal,“ Doktor se opět dal do řeči.
„Máš pravdu, a když o něm mluvíme, víme, kdo je to?“ Loutkář se zeptal.
„Nevím, ale mám takový tušení, že Naruto, to moc dobře ví,“ Doktor měl pravdu, ale nevěděl, že to Naruto zapomněl…
„To je pro nás nepodstatné, dáme se do práce.“

Tsuki šel navštívit svoji rodinu, která ho kdysi odhodila, jako kus hadru neměl jim to za zlé, ale dlouho se s tím nedokázal smířit. Díky Narutovi v sobě našel sílu, aby jim odpustil a našel odvahu je navštívit.
„To jsi ty?“ řekla jeho matka opovržlivě.
„Ano jsem to já, podívej se dobře, na mě!“ schválně to řekl ledovým hlasem. Prošel se po skrovném domě.
Jeho kulhání nebylo skoro poznat. Prodělal těžkou rehabilitaci, kterou chtěl vzdát, než se objevil Kabuto… ten mu pomohl se vzpamatovat a získal si jeho přátelství.
„Jsi ďábel!“ obvinila ho matka.
„Nejsem, ale pouze jsem z části napravil, co jste mi v mládí udělali.“
„Ještě mě viň, že jsem tě porodila!“ jeho matka se rozčilovala, ale uvnitř sebe necítila vinu, že nechala své jediné dítě napospas osudu.
„A co otec?“ zajímal se Yahiko.
„Zemřel před dvěma roky. Proklel tě.“
Yahiko si myslel, že mu srdce shoří nenávistí! On jim chtěl dát druhou šanci, ale poznal, že jim není pomoci.
„Je mi tě líto. Budu se za tebe modlit.“ Odcházel a jeho srdce se zavrdilo, nechalo svoji minulost za sebou a nechal se vést do budoucnosti. Mysl měl náhle lehkou…
Jeho matka se dívala za svým jediným synem a cítila úlevu, že již nikdy nevrátí.
„Slyšel si ho?“ obrátila se na svého zdánlivě mrtvého manžela.
„Ano, můj čas nastal.“ Byl připraven, zabít svého syna. Přeci jen byl zlo.

Sanado se po pohřbu vrátil do svého domu, kde nebyl již skoro dva týdny.
„Kdepak jsi můj příteli?“ posteskl si Sanado.
Podíval se na fotku, kde byli skoro všichni. On, Naruto, Havran, Raion a Tsuki. Usmívali se. „kde jsou ty časy? Kdy jsme byli spolu a starali se jeden o druhého?“ plakal, ale snažil se je zadržet, v hloubi srdci cítil, že je žije. Ta víra a naděje byly pořád s ním.

Blížil se čas, kdy se některé osudy propletou v dlouho očekávaném setkání a některé se odloučí, možná navždy, možná na určitý čas. Jisté je, že cesta osudu je nečekatelná a někdy krutá. Je jen na jedinci, jakou cestou se dá a co na své cestě prožije.
Živým důkazem je Uzumaki Namikaze Naruto, známí ninja v překvapování lidí, jednička mezi ANBU, mezi nepřáteli zvaný Přízrak či Stín… jeho cesta pokračuje…