V MHD

„Ku*va! Proč ten trajf zase nejede?“ rozčiloval se Hidan.
„Protože mně spadla tykadla, ty hňupe!“ odpověděl mu řidič, který vylezl z kabinky a nasazoval si rukavice.
„Když s tím neumíš jezdit, tak proč za to lezeš??“
„Aby sis tady nevystoupil, mladej!“
„Ku*va ne*er mě a táhni to spravit, mám cvaklou jízdenku a běží mně čas!“
„Se po*er, debile!“ zahuhlal si pro sebe řidič a vystoupil z trolejbusu.

„Dop***le, co mu tak dlouho trvá?“
„Seš trošku nervní, ne?“ promluvil na Hidana poblíž stojící blonďák, „Vychladni, v**e!“
„Jaký, v**e, vychladni, v**e?? Tady je vedro jak v p***li, potím se jak vrata od chlíva …“
„No rychníš fest!“ skočil mu do toho blonďákův kamarád.
„Co si to dovolujete, vy neznabozi?!?“ pěnil Hidan.
„Prosím tě, nebav se s nim, je to nějakej Jehovista,“ uklidňoval kamaráda blonďák.
„Jakej Jehovista, ty zm*de!“
„Hidane! Drž hubu!!“ seřval svého parťáka Kakuzu.
„Tobě se to kecá, když sedíš, ale pojď si tady stoupnout místo mě!“
To už se ale řidič vrátil za volant a trolejbus se opět rozjel. Slečna před Hidanem, která to nečekala a ničeho se nedržela, spadla na něho, přičemž mu ještě zaryla podpatek do nohy.
„Auu, ty č***o!!“ vyjekl Hidan.
„Sorry, v**e!“ bez zájmu se omluvila.
„A dost, Jashine dívej se!“
Rozepnul si plášť, aby byl pořádně vidět jeho přívěšek na krku.
„Úúúchyl!!“ zapištěla starší paní.
„Okamžitě se obleč, Hidane!“ poručil mu Kakuzu.
Hidan se s remcáním zahalil a trolejbus zastavil na zastávce.
„Uhni s tím pádlem, chcu vystoupit!“ vyjel na něho blonďák.
„Se nepo*er!“
Neochotně uhnul s kosou, ale když ho blonďák míjel, přejel mu s ní lehce přes lýtko. Kapička krve ulpěla na jedné čepeli jeho kosy.
„Večer si spolu zašpásujem,“ pronesl labužnicky.
V ten moment schytal facku od slečny, která na něho před chvílí spadla.
„Šovinistický prase!“ prohodila k Hidanovi, rychle vystoupila a dveře se za ní zavřely.
„To máš štěstí, krávo blbá, počkej, jestli tě ještě potkám!!“ vyhrožoval přes sklo.
„Příští zastávka – Mendlovo náměstí,“ oznámil ženský hlas z reproduktorů.
„Konečněs mě potěšila, ty p**o!“
„Mohl byste se trochu ovládat, jsou zde i děti,“ domlouval Hidanovi pohoršený občan.
„Navážej se do svý starý a nech mě na pokoji, ty s**či,“ pustil se do něho, „dyť ty fakani mluví hůř jak já, jenom kdyby otevřeli ty svoje huby!“
Trolejbus opět zastavil.
„Proč zase stojíme, to ti to zase spadlo?? Jak mohli takovýho lempla k tomu pustit??“ pořvával Hidan.
„Sklapni už konečně! Máme červenou,“ okřikl ho opět Kakuzu, „ještěže na Mendláku vystupujem.“
Na semaforu skočila zelená a trolejbus se rozjel. Za chvíli už otevřenými okýnky vnikalo do trolejbusu charakteristické aroma z místního pivovaru.
„Kakuzu, skočíme na jedno!“ navrhl Hidan.
„Nikam skákat nebudem, spěcháme, Deidara už s tou želvou na Pryglu bude hotovej!“

Trolejbus zastavil na zastávce a oba členové Akatsuki z něho vystoupili.
„A šalina nám zrovna odjela, dáme jedno rychlý,“ zkoušel to ještě Hidan.
Kakuzu na něho nereagoval a přešel na zastávku tramvaje. Hidan ho následoval.
„Proč jsme vlastně nejeli z Konečňáku?“ napadlo Hidana, „Už jsme tam mohli být.“
„Protože cestou nabereme Itachiho!“
„A to tam nedokáže dojet sám??
„Ještě mu nepřidělili toho slepeckýho psa, tak ho radši na zastávce vyzvednem.“
„A co Kisame? Proč se o svýho parťáka nestará on?? To se zase pohádali kvůli Samehadě???“ zavalil Kakuza dotazy.
„Mě by teda taky sr*lo, kdyby mě ten jeho meč žral mou chakru,“ odpověděl si Hidan sám.
„No konečně už to jede,“ poznamenal Hidan, když uviděl přijíždět tramvaj.
„Měl bys zajít na oční, nevidíš, že jede jenom do vozovny,“ dobíral si ho Kakuzu.
„Mohl byste mi prosím pomoct s kočárkem?“ požádala Hidana maminka.
„Mám plný ruce!“ odpověděl jí a sevřel svou kosu i druhou rukou.
„To jsou dneska lidi,“ povzdychla si a tázavě se podívala na Kakuza.
„Tak si počkej na nízkopodlažní, ty krávo!“ poradil jí Hidan.
„Zavři už tu klapačku!“ okřikl Hidana, jeho ruce vylétly z rukávů, popadly kočárek a přemístily ho do tramvaje.
Maminka na to nevěřícně koukala.
„Měla bys zapadnout do té šaliny, nebo ti odjede i s tím tvým fakanem!“ pomohl jí Hidan vzpamatovat se.
„Dě-ku-ju!“ vypadlo z ní a rychle spěchala za dítětem.
Tramvaj odjela a Hidan začal popocházet kolem Kakuza, přitom se zálibně díval na zaschlou krev na své kose.
„Toho si vychutnám,“ plánoval si, „škoda, že neuvidím, jak to prase kvičí.“
„Už nám to jede,“ vrátil ho do reality Kakuzu.
„A těch lidí, co tady čeká, to si zase nesednu,“ remcal Hidan.

Nastoupili do tramvaje, Kakuzu okamžitě zasedl jediné volné místo. Hidan se naštvaně díval po lidech, koho by z jejich místa vyhodil, ale nakonec to zkusil na svého parťáka: „Pusť mě sednout, tys seděl v trajfu, teď je řada na mně.“
Kakuzu ho ignoroval a díval se z okýnka.
„Panáčku!“ oslovil důchodce Kakuza, přičemž mu holí klepal do nohy, „Nechtěl bys mě pustit, sedíš na místě pro seniory a nemocné.“
„Vodjeď dědku!“ pustil se do něho Hidan, „Kakuzovi už táhne na stovku, je sešitej po celým těle a prodělal tolik transplantací srdce, že se ti o tom ani nezdá.“
„Hulváti!“ zaklel důchodce a šel obtěžovat mladíka naproti.
„Už je pryč, teď bys mě mohl pustit,“ žadonil Hidan.
„Tohle je místo pro seniory, neslyšels?“ odpálkoval ho Kakuzu.
„Tak aspoň na klín …“
„Su snad nějaká bukvice??“
Mlčky popojeli o několik zastávek, Hidan se na každé pozorně díval, zda někdo sedící nebude vystupovat, ale štěstí mu nepřálo.
„Tady by měl čekat Itachi, tak se připrav!“
„Proč já, běž za ním ty!“
„Aby sis sem mohl sednout, co? To určitě, jen mazej!“
Na zastávce opravdu čekal Itachi, v ruce bílou hůl, na očích černé brýle.
Hidan se prodral hloučkem u dveří, položil si kosu na zem, přivítal se z Itachim a už ho manévroval do dveří.
„Ku*va! Postupte dále do vozu!“ okřikl Hidan hlouček, který stále postával u dveří.
„To su zvědavej, kdo tě pustí sednout, tady je to samej nevrlej dědek,“ prohodil k Itachimu a zamířil k důchodci, který se předtím marně pokoušel vyhodit Kakuza z jeho místa.
„Pojďte si sednout,“ nabídl jim místo pán hned u dveří.
„To je od Vás milé,“ poděkoval mu Itachi.
„Máš štěstí, dědku!“ zvolal Hidan směrem k důchodci, pak si sedl na volné místo a Itachiho si posadil na klín.
„Někdy jsem rád, že nevidím,“ rezignoval Itachi.
„Proč s tebou nejel Kisame? Pohádali jste se kvůli Samehadě?“ chtěl vědět Hidan.
„Jo, kvůli Samehadě,“ souhlasil.

Pomalu se blížili k cíli, Hidan si užíval toho, že sedí, dokonce ani nikomu nenadával, když v tom …
„Revize jízdenek!“ vybafl na něho revizor.
Jeho kolega už nějakou chvíli stál před Kakuzem a nemohl uvěřit, že má přes devadesát a šalinkartu mít nemusí.
Hidan začal hledat jízdenku, Itachi s rychlostí, s jakou vždy předváděl svoje jutsu, vytasil svůj průkaz ZTP.
„V pořádku,“ zkontroloval Itachiho průkaz, „a co Vy?“
Hidan vyštrachal svoji jízdenku a předal ji revizorovi.
„Ta už je nějakou dobu prošlá, pane, bude to za sedm set!“ rozhodl revizor.
„Za to může ten s**č v trajfu, ku*va, já nic platit nebudu! Kdyby uměl jezdit a nespadly mu tykadla, tak už su dávno na Pryglu!“
„Pojď sem!“ zavolal revizor na svého kolegu, „Tenhle bude dělat problémy!“
„Dva na jednoho, Jashine dívej se, Itachi stoupni, jdu na … ku*va, kde mám kosu? Já ju nechal na zastávce, jak jsem tě cpal do šaliny. Ku*va drát! Zastavte!! Musím vystoupit!!“
„To by se ti líbilo kamaráde, pěkně zůstaň sedět!“
„Kisamemu se to taky posledně stalo, kvůli tomu jsme se pohádali,“ přiznal Itachi, „ale Samehada skákala za šalinou. Měl by sis taky pořídit inteligentní zbraň.“
„Konečně bys vzal rozum do hrsti!“ vmísil se do hovoru Kakuzu.
„Ne*er a zacáluj to!“
„Copak to říkáte, pane Já-peníze-nepotřebuju?“
„Prosím,“ vyloudil ze sebe tichým hláskem.
„Cože?“ předstíral Kakuzu, že neslyšel.
„Prosím!“

a tak se stalo, že Hidan poprvé poprosil, Akatsuki přišla o sedm stovek a Hidan se musel vracet pro kosu, jestli tam zůstala, nebo ji někdo sebral, to už je na jiný příběh