Ai- Láska někdy bolí....

Seděla na lavičce a kreslila na zem jedno srdíčko za druhým. Po tvářích jí stékaly slzy. Milovala ho........stejně mlčela. Nedokázala mu to říct, protože se bála, že on její lásku neopětuje. Celý její svět se najednou smrsknul do jediného slova, pocitu. Všichni jí říkali, ať se ho zeptá, ona však v sobě nedokázala najít dostatek odvahy. Přitom to bylo tak jednoduché....stačilo prostě otevřít pusu a vypustit ta dvě slova, která mohla všechno změnit. Mohla opustit tu strašnou samotu..... Ano, měla přátele, ale to nyní neznamenalo skoro nic. Všechny její pocity se točily kolem něj a ona měla chuť vykřiknout.
"Miluji tě...." šeptala si tiše pro sebe.
"Proč to nevidíš? Známe se přeci už tak dlouho."
"Proč mají osatní víc štěstí než já???" nedokázala si odpovědět. Bylo to, jako kdyby byla z jiného světa a všechno viděla odlišnýma očima než ostatní. Bylo jí skoro patnáct a stále neměla nikoho, komu by se mohla svěřit, vyplakat na rameni nebo se schoulit do klína. Ten jediný, kterého vždy milovala si jí nevšímal a bral jí jen jako kamarádku.
"Copak si to zasloužím?"
"Udělala jsem něco špatně?"
Tolik mi chybí. Tváří se jako kdybych neexistovala. Nechává mě utápět se ve vlastním smutku a bezmoci. Lidé mi nabízeli, že se ho zeptají místo mě, ale já odmítla. Něco uvnitř mě nechtělo, aby se to dozvěděl, ale proč? Vždyť bez něj se asi za chvíli zblázním. Ano...často se vídáme a mluvíme spolu....jako přátelé. Nikdy však neprojevil jedinou známku náklonosti. Kdysi to bývalo jinak, stáli jsme bok po boku, ale pak se vše změnilo. Nevím, jestli jsem jiná já nebo on....ale jedno je jisté, nikdy už to nebude jako dřív. Možná, že právě tohle je ten důvod proč se držím zpátky. Důvod, kvůli kterému nevyslovím svá přání... Měla jsem už tolik příležitostí, ale kdybych za ním šla, nevěděla bych co říct. Nedokázala bych se ovládnout....to vím.
"Proč jenom všechny moje lásky musí končit utrpením?"
"Proč jsou všichni kolem mě šťastní, jenom já sedím u okna a sleduji je?" To se nenajde nikdo, kdo by mi dokázal odpovědět? Vždyť to není zase tak těžké. Těch papírů, které jsem pokreslila malými srdíčky, těch vyplakaných slz.
"Proč to nemůžu změnit?"
Tohle jsem nikdy neuměla....jsem příliš stydlivá. Tiše a nenápadně čekám v koutku, až si mě on všimne.
"Ale co když ta chvíle nepřijde?"
"Co když zůstanu v tom koutku sama?"
"Co potom budu dělat?"
Nerozhodnost není špatná vlastnost, ale záleží na úhlu pohledu. Vždyť kdybych se dokázala rozhodnout, třeba bychom už byli spolu. Vždyť hodně lásek končí šťastně, ale hodně také utrpením a smutkem.
"A kdyby mě odmítl, co bych dělala?"
"Byla bych schopná se s tím znovu vyrovnat?"
Přátelé......Je to krásné slovo a já mám dobré přátele. Patří mezi ně i on.
"Mohla bych ho svým přáním ztratit?"
"Dokázal by mě začít nenávidět???"
Na žádnou ze svých otázek neznám odpověď. Ale mě už nestačí jen v sešitě nakreslená srdce. Potřebuji nějaké srdce, pro které bych mohla otevřít to své...
"Splní se to někdy?"
"Kdo ví...."
Posmutněle se zadívala před sebe a pozorovala padající listí.
"Co asi teď děláš?"
"Myslíš na mě?"
A s těmito myšlenkami se vydala k domovu, plná očekávání a strachu z příštího dne.