Láska si vybírá jen jednou toho pravého 03

Nebezpečí v tajné skrýši

Během minuty usnula a probudila se až v temné místnosti. Mžourala po ní očima, moc toho ale neviděla, stále měla oči přivyklé tmě. Později poznala, že je v nějakém pokoji, nebylo tam žádné okno a místo dveří mříže-spíše vypadal jako vězení. Nevěděla co dělat, stěží si stoupla-přeci jenom, lektvar v těle ještě trochu působil, chytla se mříži, v tom okamžiku ucítila bolest, která jí projela celým tělem, a taky, jak ji síla uniká z těla pryč. Rychle se pustila a ustoupila. Nyní už byla skoro bez sil, ještě si ani pořádně neodpočinula a teď tohle. Dlouho jen tak seděla na dosti skromné posteli, nevěděla, jak dlouho ale zhruba asi tak čtyři hodiny. Najednou uslyšela kroky. K pokoji přišly tři osoby, stály tam a pozorovaly ji. Potom jeden z nich, blonďatý (nám známý Deidara) pronesl: „Takže už jsi vyspala, dobře tedy.“ On a ještě dost divný chlápek, co vypadal, jako by měl na zádech velký hrb, vlezli do pokoje, pomohli na nohy a vyšli z něj.
Venku stál ještě jeden, s oranžovou maskou přes hlavu, jen jedna dírka tam byla, pro jedno jeho oko.
Šla pomalu, každý krok byl pro ni utrpení. Byla uprostřed, před ní Sasori-ten s tím hrbem, za ní Deidara a mužík s tou maskou-Tobi.
Při jednom kroku se jí noha zaklopýtla a ona padala na záda, neměla sílu ustát to.
Padala směrem do zadu. Chytil ji Deidara, jakmile si toho všimnul. Na nohy ji znovu nepostavil, věděl, že by byla jen otázka času, kdy by znovu upadla. Sebral ji do náruče a nesl dlouhou chodbou. Celou tu dobu nikdo nepromluvil jediné slůvko. Když došli do velké místnosti s několika křesly, velkým krbem a stolem, položil ji Deidara na jedno z křesel. Sedělo zde šest dalších osob zabaleno v pláštích s červeným mrakem.
„Takže tady je,“ řekl Deidara a sám se šel posadit.
„Je to Sakura, lékařský ninja z Konohy, učeň Tsunade,“ pokraoval Kisame.
„Lékařský ninja se vždy hodí,“ dodal nakonec Sasori, všichni čekali, co řekne jejich šéf schovaný ve stínu.
Dlouho bylo ticho, Sakura jen seděla a všechno poslouchala.
„Dobře, nechte ji tu, pokud neposlouží jako lékař, poslouží jako rukojmí,“ řekl šéf a chtěl odejít, ale zastavil ho Hidan- muž s velkou kosou.
„No a u koho bude spát,“ řekl a úchylně se usmál na Sakuru, „já si ji zamlouvám na první noc,“ dodal a začal se s tím úchylným výrazem k ní přibližovat, už stál nad ní, pomalu na ní sahal, ale : „Nedotýkej se jí, našel a přivedl jsem si já, je to moje rukojmí!“ Řekl Itachi se Sharinganem v očích.
Sakura nemohla uvěřit: Pomohl jí, nebo ji chce opravdu pro sebe?
„Na to zapomeň kret*ne, to, že jsi ji našel, neznamená, že je tvoje!!!“ Zařval na něj Hidan.
„Nech toho, s tebou se mi opravdu bojovat nechce,“ řekl klidně Itachi a podíval se Hidanovi Sharinganem zhluboka do očí. Očividně měl Hidan z Itachiho respekt, nechal to být a odešel, všichni odešli, zůstal tam jen Itachi a Sakura.
„Itachi, proč si to?“ nedořekla.
„Unesl jsem tě, aby si nám pomohla, ne aby tě tu znásilňovali,“ odpověděl tím jeho klidným tónem, bez jakéhokoliv výrazu v obličeji.
„Itachi,“ podívala se na něj, do jeho očí, měla z nich strach, ale zároveň byly tak zvláštní, „ děkuju.“
Odnesl ji do její cely a položil na postel, za chvíli se vrátil a v ruce nesl polštář a přikrývku. Položil to na zem a chtěl odejít, ale mezitím už Sakura usnula.
Sebral ji tedy a zabalil do přikrývky. Když odcházel ještě se na ni podíval, jak pravidelně oddechuje.
„ Vyspi se, naber sílu, budeš ji potřebovat,“ dodal a odešel.

Sakura spala dlouho, prospala první den a asi v polovině druhého ji probudil zvláštní zvuk. Otevřela oči a viděla, jak jí Tobi pomalu podává nějaké jídlo na zem.
„Kdo jsi?“ zeptala se ještě ospalá.
„Jsem Tobi ,“ odpověděl veselým tónem.
„ A jak dlouho tu už jsem?“ následovala další otázka.
„No asi tak tři dny.“
„Tobi?!“ ozval se odněkud z té dlouhé chodby.
„Ano Deidara-senpai?“ odpověděl Tobi. Za chvíli dorazil Deidara a vrhl na Tobiho zlostný pohled,
„Neotravuj ji, potřebuje se vyspat, na co nám bude bez Chakry?!“
„Ano Deidara-senpai,“ odkráčel Tobi.
„Ty se snaž ještě zaspat,“ kouknul se na Sakuru.
„Mí přátelé mě budou hledat, to je vám přeci jasné,“ řekla nechápavě.
„Ano budou, tak jako hledají už dlouhou dobu nás, stále nás ještě ale nenašli,“ hodil na Sakuru vysměvavý výraz.
„Spi, nebudeš se nám hodit bez síly, a to by pro tebe bylo horší než léčení,“ řekl Deidara a prohlédl si zkoumavě Sakuru. Byla bledá a na tváři bylo poznat, že je unavená.
„Ale, jak dlouho tu…“ –
„ Spi!!“ nenechal jí doříct její větu a odešel.
Sakura se znovu zamotala do přikrývky a usnula. Spala dlouho asi ještě dva dny, když se vzbudila, cítila neuvěřitelný hlad, rychle sáhla po jídle donesené v pokoji. S neuvěřitelnou chutí se najedla a čekala, co se bude dít. Nemusela čekat dlouho, za chvíli se přišel podívat ten chlápek s hrbem, jestli se už nevzbudila.
„Takže už si se probudila, fajn pojď se mnou.“
„Počkej, ty jsi kdo?“
„Pojď!! Nerad čekám,“ vykřikl na ni. Sakura vstala z postele a vyšla z pokoje, najednou, dostala kuráž, ani nevěděla z čeho.
„Fajn, ale chci vědět, jak se jmenuješ, nebudu tě oslovovat hej ty s tím hrbem!“
„Hm, si odvážná, v mžiku bych tě mohl zabít, ale budiž jsem Sasori,“ řekl a pomalu procházel dlouhou chodbou. Teď už šla jistým krokem, cítila se konečně odpočatá, ale i silná. Když jí prošli, ocitli se v místnosti, kde měla čest poznat se s některými ostatními členy- při pomyšlení na Hidana jí přejela husí kůže po těle. Pokračovali dále, prošli další, menší místností, ze které vedlo asi půl tuctu chodeb. Jednou z nich se vydali a došli do pokoje o nic moc většího než ten její, na posteli zde ležel muž, byl hodně slabý, to na něm šlo poznat hned.
„Tvůj první úkol, musíš ho vyléčit.“
„A nejste vy zabijácká organizace?“ řekla zvědavě, ale ne drze- to si nedovolila.
„To sme, ale to hovado to “vzdalo“ dřív než nám mohl říct, důležité informace.“
„Aha,“ na nic nečekala a dala se do léčení. Nechal ji tam samotnou a šel do předchozí místnosti. Raději dělala, co jí řekli, nevěděla, co s ní budou dělat, navíc vyléčit někoho, už jí to pomalu chybělo.
Léčila zhruba deset minut, když ten muž začal nabírat vědomí.
„Tak, to by stačilo, už ho nech,“ řekl Sasori stojící ve dveřích.
„Ale vždyť ještě není zdravý.“
„To nevadí, stejně nevím, co s ním dělat, počkáme na ostatní, pojď, posaď se tam vedle.“
„Dobře,“ odpověděla a vydala se do vedlejší místnosti, Sasori ji následoval. Usedla na židli, chvíli jen tak seděla, na sobě zkoumavý pohled Sasoriho, ale raději si toho nevšímala.
„Takže, už jsi vstala, doufám, že ses dobře vyspala, bude toho víc než ten starý děda,“ usmál se na ni nověpříchozí Deidara.
„Už jsem odpočatá,“ odpověděla, nevěděla, co od nich může čekat, tak se snažila být milá.
„ÁÁÁÁ konečně jsi vzhůru zlato,“ zvolal Hidan, který právě procházel místností, když si jí všiml. Už se hnal k ní s rukama roztaženýma a s tím jeho úchylným výrazem.
„Hidane, měl bys ji nechat, je pod Itachiho ochranou,“ varoval Hidana Deidara.
„Pche (něco v tom smyslu) ten? Ten ať jde někam, s touhle si užiju. Celou dobu sem se na ni těšil. Pánové, omluvíte nás na chvíli? A nerušte v mém pokoji ano!“ řekl s úsměvem na tváři a už byl pomalu před Sakurou.
„Hidane, ani nevíš, co dokáže, chováš se jako mag*r!“ zařval na něj Sasori.
„Ále prosím tě, je to jen nějaká děv*a, co se naučila pár léčivejch technik a je ráda,“ zasmál se.
„Nešahej na mě !!,“ okřikla Hidana Sakura, ale s tím to ani nehlo.
„Ale neboj se, jen si tě na chvíli půjčím, nebude to bolet,“ říkal tím nejdotěrnějším a nejúchylnějším hlasem a už skoro stál u Sakury.
Fajn, jak chceš-napřáhla se udeřila ho do brady, takže trochu nadletěl, potom všechnu svou Chakru soustředila do dlaně a zároveň ještě vší silou ho udeřila někam pod krk tak, že odletěl a sebou vzal i jednu zeď místnosti, kde se nacházeli, zarazil se až o další, hodně silnou. Dlouho bylo ticho, Sasoriho i Deidaru taková síla překvapila. Opravdu dlouhou dobu bylo to ticho, až začali mít strach, jestli se něco nestalo.
„Hidane?“ zavolal zkoumavě Deidara, „ to je blbost, on přeci nemůže zemřít,“ řekl směrem k Sasorimu, ten jen zkoumavě pohlédl směrem k Sakuře a potom k Hidanovi.
„ K sak*u ta mrcha,“ ozvalo se směrem od Hidana, bylo vidět, jak si oba oddechli. Sakura pohlédla zkoumavým pohledem na Hidana, který se pomalu zvedal, její pohled se změnil na nechápavý, když viděla, jak se blíží Hidan s jednou rukou zlomenou a ještě úplně přehlou, jeho noha na tom taky nebyla nejlíp.
Co je proboha zač, vždyť tohle nemohl jen tak přežít.
„M*cho, nevíš, jak bolí zlomenina,“ řekl a začal si převracet tu ruku, odporně to v ní křupalo, potom škubl s nohou, ze které taky nevycházely nijak pěkné zvuky.
„Sak*a, ty máš štěstí, že jsem nesmrtelný!!!“ zařval na ni Hidan, ale obtěžovat ji, si znovu nedovolil, zlomenina mu dělala očividně více bolesti než řezná rána.
„Hmm, podcenil si ji, si deb*l, takhle se chovat je bláznovství,“ řekl Sasori.
„Sklapni k čertu!!!“ zařval na něho Hidan.
„Tý jo, vždyť může mít větší sílu než Kakuzu,“ řekl s pobavením Deidara.
„Cos to řekl?“ uslyšel za sebou rozhněvaného Kakuzu. K čertu- pomyslel si Deidara, „ ale nic, jen, že má dost síly,“ řekl a pomalu se vytrácel z místnosti, na sobě však stále cítil Kakuzův chladný pohled.
„Síly máš dost, vidím, že ti spánek dost dal,“ řekl Sasori, „zajímavé, když jsem tě viděl prve, vypadala jsi tedy rozhodně slabší, co se to asi stalo.“
Tohle Sakuru udivili, je pravda, že se cítí silnější, jak to? Potom jí to došlo- celou tu dobu co spala, se jí nezdálo nic se Sasukem ani žádném boji nebo odchodu, tohle ji vždy bralo tolik síly. Když nad tím tak přemýšlela, došlo jí, že byla myšlenkami skoro pořád u Itachiho. Vždyť on je ten chladný, bezcitný, proč se staral o Sasukeho? Za všechno může on……ale se Sasukem si jsou hodně podobni, to se musí nechat.