I miss You

Sedím na hřbitově a přemýšlím, proč lidé věří v boha.
Copak ho už někdy někdo viděl, že můžou s takovou jistotou prohlašovat, že doopravdy je? Mají snad nějaké hmatatelné důkazy? Ne. Já vím, že nemají. A proto je mi jich líto. Já neříkám, že v něj nevěřím. Jen mě po tvé smrti přepadly pochybnosti. Lidé zkrátka nevěděli čemu mají věřit a tak si vymysleli všemohoucího. Víš, když občas pohlédnu na nebe, nevidím ho. Protože celou jeho krásu neustále zakrývá masa odporné šedi. A i když mi přijde odporná, občas se v ní toužím ztratit. Být neviditelná a žít si vlastní život. Ten, který jsem si vytvořila ve své hlavě. V něm můžu kdykoli hledět na nebe a promluvit si s tebou tváří v tvář.
Povzdechla jsem si a pohladila šedou žulu, ze které byl vyroben jeho náhrobní kámen.
Ach. Lidé neustále mluví o zázracích jako o samozřejmosti, ale kdyby to byla samozřejmost, nikdy by jsi nezemřel tak mladý!
,,Proč se sakra nestal zázrak, když jsi pomalu umíral v nemocničním sále?!“ zakřičela jsem do hrobového ticha zdejšího hřbitova. Tohle byl zvláštní hřbitov. Lidé se ho báli a proto sem téměř nikdo nechodil. A když přišel, tak jen něco hodil na hrob a zase rychle odešel. Jenže já z něj strach neměla.
Ležíš tu přece ty. A s tebou jsem se nikdy nebála. Ochraňoval si mě a byl jsi stále se mnou. Byl jsi jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměla. A pak...
Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale nehodlala jsem se zvednout ani když se mi do zad zprudka opřel vítr.
Je mi to jedno... Čas už dávno ztratil svou hodnotu. Dřív jsem se jen neustále za něčím hnala a přitom jsem se pokaždé zapomněla zastavit a ujistit se, že jdu správným směrem. Nikdy jsem se nerozhlížela a po hlavě jsem se vrhala do všeho, po čem jsem toužila. Teď se ale nedokážu hnout z místa. Uvízla jsem na slepém bodě a nenašla žádnou cestu ven z tohohle temného bludiště, kterému tak s radostí říkají život. Už nechci bojovat za své sny. Žádné totiž nemám. Od té doby, co tu nejsi, vše ztratilo význam. Už spolu nic nesouvisí. Věci se od sebe jakoby oddělily a žít pro mě bylo asi jako kdybych se snažila skládat puzzle, které k sobě vůbec nepatří. Nechápu jak jsem mohla brát život jako samozřejmost. A už vůbec nechápu, proč jsem stále tak příkrá k těm, co ho pořád ještě tak berou. Dneska už si totiž lidi ničeho neváží. Oni totiž považují i nesmrtelnost za vyhnanství! Což je zrůdnost. Nechtějí umřít, ale taky nechtějí žít navěky. Jsme zvláštní tvorové, ale můžem si za to sami.
Nebe prořízl blesk a velký bílý pes vedle mě zakňučel. Zvedla jsem oči od hrobu a psa vedle sebe pohladila.
,,Taky mi chybí.“ zašeptala jsem.
Myslím, že od tvé smrti jsem dost vyspěla. Jiní by řekli, že mě tvá smrt ovlivnila, ale právě díky ní jsem poznala pravdu...
Už je to skoro rok a po tom roce už jsem ztratila sílu na slzy. Někde ve mě ale stále přežívala krutá bolest ze ztráty. Najednou na mě dopadlo pár kapek.
Když nepláču já, pláče pro tebe nebe, což mě občas děsí. Musím jít. Myslím, že jsem tu dnes naposledy. Miluju tě, bráško...
Vstala jsem.
,,Pojď Akamaru. Půjdem někam do tepla.“ zamumala jsem na bílého psa a přitom jsem si schovala své dlouhé černé vlasy pod kapuci.
,,Kibo, chybíš mi...“ zašeptala jsem ještě a pak jsme s Akamarem vyšli brankou na silnici. Všude bylo ticho. Tak smířlivé ticho, jako by najednou všechno ovládl klid. Otočila jsem se zpět k té bráně. Ta najednou ztěžka zavrzala a s ohlušujícím třískotem se zavřela. Na chvíli se mi zdálo, že místo vrzání jsem slyšela jak sténá mé jméno.
,,Jasně. Už nás tam nikdy nepustíš, viď?“ zeptala jsem se jí a pak jsem se s něžným pousmáním vydala vstříc krutému životu. No a taky dešti, který byl doprovázený oslepujícími záblesky. Chtěla jsem se totiž konečně naučit žít...