Když jednou zaprší

Kapky deště v nepravidelném rytmu dopadají na okap. Nejspíš je smutné, že právě tohle je pro mě ta největší naděje. Tmavé nebe, vítr ohýbající stromy a déšť, který bičuje každého, kdo se mu vydá napospas. Mě se to ale líbí. S každým deštěm přichází doba, kdy se má duše osvobozuje... Ano, tak bych to napsala. Zapomínám na trápení, zasněně se dívám z okna. Líbí se mi to, doopravdy je to moc hezké. Nejspíš je otázkou člověka, jaké počasí má rád. Znám lidi, kteří déšť a zimu nesnáší. Je jich dost a já se jim nikdy nepřestanu divit. Je zvláštní, že moc těch, kteří milují to co já, neznám. Kde je pak ta harmonie a vyváženost přírody? Možná je to tím, že lidé, kteří mají rádi to co já, jsou většinou nemluvní, uzavírají se do sebe a tam si sní své sny. Ale já mám potřebu vykřičet do světa, jak moc se mi to počasí líbí. A jelikož nemůžu křičet, tak píšu.
Bylo jedno z posledních červnových pondělí, kdy právě tak pršelo. V tomto čase má být krásně, léto je na dosah a místo toho prší. Moc mě to netrápilo, moje konzervativnost, týkající se ročních období, byla pro toto počasí ta tam.
Měla jsem ještě fůru práce, ale dokáže něco zbloudilým očím zakázat dívat se z okna? A tak jsem se dívala z okna, jak déšť buší do trávy a vlastně do všeho, co mu přišlo do cesty. Zvláště se mi líbilo, jak kapky dopadaly do louží, protože svojí silou vymrštily další smršť nádherných kapiček. Měla jsem chuť vyběhnout ven a běžet a běžet, běžet až na kraj světa, až tam, kde bych byla jen já a můj déšť. Déšť by mi omýval tváře a já bych se cítila tak svobodná, že bych snad samou radostí i vzlétla, až k oblakům a zase zpět. Ano, je to prapodivné, jak obyčejné počasí dokáže v člověku vyvolat takovou vlnu emocí.
Čím déle jsem se dívala z okna, tím hlouběji jsem unikala do svého nitra. Do svého světa, kde se den co den odehrávají různorodé situace, po kterých toužím a které si přeji. Bylo to mé království, kterému jsem vládla já a nikdo jiný. Čas od času, vlastně hodně často, jsem si tam někoho přizvala, většinou to byl déšť nebo jiná fascinující maličkost. A právě když tam byl déšť, já jsem létala, běhala, tančila a vše, co jsem chtěla. Ta nezpoutanost, ta volnost...
Už jsem ani nevnímala okolní svět, ale můj pohled stále byl upřen ven do deště. Proto mě tak udivila náhlá záře, která mi oslepila oči. Rychle jsem je zavřela a v tiše panikařila, co se to jen děje. Když jsem se je pokusila otevřít, přede mnou byl naprosto jiný svět. Žádné přítmý mraků, všude až příliš světla. Slunce mi zářilo do pokoje celou svojí silou a vše, co se mi ještě před chvílí zdálo jako sen, se brzy vrátilo k obyčejné realitě. Déšť byl pryč, jenom louže na ulicích mi připomínaly předešlou scénu. Neměla jsem čas posmutnit, jelikož na místě, kam jsem při dešti upírala svůj zrak, se objevila osoba v zelené vestě, celkem vysoká v ležérním postoji. Ta osoba, osoba úžasné krásy, charakteru a všeho, co jen na lidech může být obdivuhodné, mé oči a srdce ozářila víc, než jakýkoli překrásný déšť nebo podobná maličkost. On totiž nebyl maličkost, byla to ta nejkrásnější věc mého života, byl to on, Kakashi.
Zapomněla jsem, že tu mám ještě spoustu práce, hned jak jsem ho uviděla, vyběhla jsem od okna ke dveřím, ze dveří dolů po schodech, a pak konečně k východu z dobu. Rozum jsem nechala někde v oblacích, tím nechci říct, že jsem se chovala nerozumně, tam dolů za ním mě hnalo jenom srdce, nic víc jsem pro lásku nepotřebovala. Ty těžké venkovní dveře jsem vyrazila, jako by šlo o pouhý závěs. A když jsem se vzpamatovala z ozáření, které mi slunce znovu uštědřilo, uviděla jsem jeho. On byl můj bůh, mé vše, nic jiného jsem nedokázala obdivovat tak, jako jeho. Mohla bych na stát na místě a pozorovat ho celé hodiny. Byla bych šťastná, byla bych přímo přešťastná.
,,Ahoj.'' Kdyby mě z mého transu nevytáhl, kdo ví, jak dlouho bych se na něj ještě dívala. To jediné slovo, které mi jeho hlasem stačilo k dokonalé spokojenosti, mi dovolilo pohnout nohou, ba co víc, dokonce samo odstartovalo další zběsilý běh pod taktovkou mého srdce. Byl ode mě jen pár metrů, ale běžela jsem k němu, jako kdyby mi měl utéct. Zavěsila jsem se mu okolo krku s vědomím, že ho už nikdy nechci pustit. Pevně obejmul má záda a něco mi pošeptal do ucha. Nevnímala jsem co říká, záleželo mi jenom na tom, že jsem u něho, že mě objímá jako ten nejdražší poklad, kterého se nikdy nehodlá vzdát. Láska, kterou jsem ho obdařovala já stejně jako on mě, to byla věc, která mi jako jediná mohla dát dokolané štěstí.