SRDCE NAPŮL 05

Dva Uchihové si navzájem nenávistně hleděli do očí a ani jeden z nich si přitom nevšiml opodál stojícího blonďáčka. Ten svýma doširoka otevřenýma modrýma očima zmateně těkal z jednoho na druhého a snažil se rozdýchat právě prožitý šok.
Jakmile se ale vzpamatoval, zmatek vystřídalo odhodlání a on se okamžitě vrhl mezi ně. Obratně vyrazil Itachimu ostrý kunai a pohotově ho odstčil od Sasukeho.
Oba muži se překvapeně dívali na prudce oddechujícího zlatovlasého chlapce před sebou, jak křečovitě zatíná ruce v pěst.
„Naruto?“
Vyhrkli současně.
„Co to má sakra bejt?!
Co to tady vy dva provádíte?!!
Vám snad přeskočilo, ne?!!!“
Rozkřičel se oslovený a naprosto ignoroval jejich nevyřčenou otázku.
Takhle ho ještě nikdy neviděli. Třásl se po celém těle a bylo vidět, že se musí opravdu hodně přemáhat, aby se Kyuubiho chakra nedostala na povrch.
„Já jenom chtěl…“
Začal starší z bratrů a opatrně vstával.
„Víš co, Itachi?
Nemusíš mi to vysvětlovat…
Mě je to fuk…
Dělejte si, co chcete…“
Řekl už klidným hlasem a ani se na něj nepodíval.
„Ale…“
Zarazil se Itachi a už chtěl něco namítnout, jenomže Naruto ho předběhl.
„Žádné ALE!
A teď prosím odejdi…“
Dlouhovlasý muž překvapeně zamrkal, ale pak jen přikývl na souhlas. Ještě jednou se podíval na mírně zaskočeného Sasukeho a pak beze slova odešel.

Mladý Uchiha se lehce vzepřel na loktech a v tichosti poslouchal rozhovor, který se před ním právě odehrával. Jakmile dialog skončil, Itachi mu ještě věnoval jeden ze svých nic neříkajících výrazů a zmizel. Sasuke stále hleděl na místo, kudy jeho bratr před chvílí odkráčel, když místností zazněl sotva slyšitelný chvějící se hlas.
„Proč, Sasuke…?“
Tázaný sebou při těch slovech nepatrně škubl a zadíval se na mladíka, který k němu byl natočený bokem, takže si teď skvěle mohl prohlédnout jeho krásnou, ale přesto ustaranou a strhanou tvář.
„Řekni…
Proč se ke mně všichni tak chovají…?
Jako bych byl jen kus hadru…
Jen hračka, která už je přestala bavit a tak jí klidně zahodí…
Myslel jsem…
Doufal jsem, že ty…“
Zašeptal, ale hlas se mu zlomil a on už dál nedokázal potlačovat slzy, které ho pálily v očích.
Sasuke ztuhnul a po zádech mu přeběhl nepříjemný mrazík.
Tohle rozhodně nečekal.
Netušil, že to Naruto bere takhle. Že si myslí, že je pro něj jen domácí mazlíček, kterého si z nudy pořídil a teď, když vyrostl, neví co s ním.
Ale tohle on pro něj přeci nikdy nebyl! Nikdy ho nepovažoval za pouhou hračku.
A to když zrovna pil…
Bože vždyť ho přece miluje!!
Myšlenky v hlavě mu vířily a on se pokradmu smutně díval na to blonďaté stvoření uprostřed pokoje.
Tohle přeci nikdy nechtěl…
Náhle Naruto pootočil hlavu a jeho černý pohled se setkal s blankytně modrým.
„To jsem opravdu taková zrůda…?“
Vzlykl bolestně světlovlasý chlapec a schoval si uslzený obličej do dlaní.

Jen tam tak stál a dal průchod všem těm emocím, které v sobě doposud dusil. Vypustil ze sebe veškerou tu bolest a strach, jež se v něm za ty roky samoty nashromáždily, a rázem si připadal tak nějak lehčí. V tom ho ale pevně objaly dvě silné paže a majetnicky si ho přitáhly do náručí. Naruto poplašeně vzhlédl, ale hned na to uhnul pohledem do strany. Nemohl se mu podívat do očí, protože věděl, že by v nich našel jenom lítost. A to on nechtěl.
Náhle ale na své bradě ucítil prsty, které ho lehkým tlakem přinutily otočit hlavu, a po tváři se mu skutálelo několik kapek slané tekutiny. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že nepatří jemu. Zmateně se zahleděl do těch hlubokých temných očí, které ho tolik přitahovaly a které pro něj teď nepřestávaly plakat, a s údivem pozoroval všechny ty city, jež se v nich mísily. Nebylo tam ale žádné pohrdání ani lítost, které se tolik bál, jen pochopení, soucit a snad i …láska?

Už to dál nedokázal potlačovat. Slzy se mu vyřinuly z očí a tiše dopadly na tvář malého blonďáčka v jeho objetí. Ten se od něj trochu odtáhl a skrz hradbu hustých řas ho těma svýma velkýma dětskýma kukadlama, kterým nedokázal odolat, zamyšleně pozoroval. Pomalu k němu natáhl ruku a opatrně mu setřel zbytky slz, které se mu třpytily na tváři.
„Já…
Tolik mě to mrzí…
Tohle jsem nikdy nechtěl…
Prosím, věř mi…
Nikdy jsi pro mě nebyl pouhá hračka…“
Promluvil potichu Uchiha a jemně mu přejížděl palcem po líčku.
„Tak proč…?“
Pípl zoufale chlapec a z očí se mu spustily další slané potůčky.
„Protože jsem byl hlupák…
Hlupák, který se bál přiznat si svoje city k tobě, protože byly tak silné, až ho to
děsilo…
Tak se radši opil, než aby o tom musel přemýšlet…“
Pronášel kajícně černovlasý a upřeně se při tom díval do Narutových lesknoucích se očí.
„A teď už nejsi…?“
Zeptal se s nadějí v hlase druhý mladík.
„Ne…
Teď už vím, jak moc tě miluju…
A jen se modlím, abys mi to všechno někdy dokázal odpustit…“
Zašeptal sotva slyšitelně, sklonil se a spojil jejich rty v něžném polibku.
„Sasu…“
Špitl šťastně Naruto a v zápětí vypukl v nezadržitelný pláč.
„No tak…
Už je dobře…
Už je dobře…“
Zamumlal Sasuke, přivinul si ho těsněji k sobě a zlehka se s ním začal pohupovat ze strany na stranu v uklidňujícím tempu.
„Už jsem u tebe, miláčku…“

Itachi netrpělivě přešlapoval před domem a snažil se vymyslet, jak Narutovi co nejšetrněji říct o Sasukeho „malém úletu“, když v tom se ze vchodu vynořila blonďáčkova střapatá hlava. Starší Uchiha už se duševně připravoval na Narutův zničený výraz, ale ten se ne a ne objevit, ba naopak. Úsměv měl od ucha k uchu a oči mu vesele zářily.
„Naruto???“
Zeptal se nejistě dlouhovlasý muž a dál si ho zkoumavě prohlížel.
„Itachi!!!“
Zavřeštěl okamžitě Naruto a už se Uchihovi houpal kolem krku jako nějaká opička.
„Itachi, Itachi, Itachi…!!!
My jsme se usmířily…!
Já jsem tak šťastný…!“
Pokřikoval nadšeně modrooký ninja a pro změnu teď kolem něj poskakoval.
„A…aha…
tak to vám přeju…“
Zalhal a doufal, že si hoch nevšiml zklamání v jeho hlase. Ten to ale nejspíš ani nepostřehl, protože dál šveholil něco o úklidu a opravě bytu, překvapení od Sasukeho a že teď musí za Kakashim a Irukou. Toho se Itachi chytil a alespoň mu nabídl, že ho doprovodí. S tím Naruto ochotně souhlasil a tak hned vyrazili. Cesta jim ubíhala celkem rychle a tak už za nedlouho zvonili na zvonek Irukova bytu.

Stříbrovlasý jounnin seděl v kuchyni za stolem a právě si četl nejnovější díl své oblíbené knihy, přičemž nenápadně sledoval hnědovlasého muže před sebou, jak smutně zírá do prázdna a sem tam si povzdechne, když v tom se pokojem rozezněl zvuk zvonku. Iruka na nic nečekal a rozběhl se ke dveřím, které následně prudce otevřel.
„Kde jsi zatraceně byl, Naruto!!
Víš, jak jsme se o tebe bály?“
Láteřil, ale jakmile si všiml chlapcova usměvavého obličeje, zjihnul a nezmohl se na slovo. Naruto mu šťastně vklouzl do náručí a hned mu pověděl tu báječnou novinku, že se se Sasukem usmířili.
„Tak to bychom na oslavu měly připravit něco speciálního k večeři.“
Prohlásil slavnostně Iruka a spolu s Narutem zamířil do kuchyně.
„Itachi, tak pojď taky!“
Zavolal z chodby světlovlásek a upřel na něj svůj prosebný azurový pohled.
Muž však jen nesouhlasně zakroutil hlavou a měl se k odchodu, když ho zastavil hluboký hlas.
„Když si budeš chtít promluvit, víš, kde mě najdeš…“
Řekl tiše Kakashi líně se opírající o futra a čekal na Itachiho reakci. Ten jen nepatrně přikývl a zmizel.

Už se stmívalo, když Ayako konečně našla cestu do hotelu, ve kterém byla ubytovaná. Na recepci si vyzvedla klíče od pokoje a pak vyšla po strmějším schodišti do 2 patra. Prošla dlouhou chodbou, zastavila se až u dveří s číslem 64. Pomalu přiložila klíč k zámku a zasunula ho, pak s ním otočila ve směru hodinových ručiček. Otevřela a vešla dovnitř. Ve tmě nahmatala vypínač a zmáčkla ho. V tu chvíli místnost zaplnilo ostré světlo. Zelenovlasá dívka hodila klíče i s batohem na malý příruční stolek a pak přešla do malé koupelny, která byla součástí jejího hotelového pokoje. Když se vykoupala, vrátila se do ložnice. Byla hrozně unavená a tak si hned zalezla do postele. Upřeně hleděla, na bílý popraskaný strop, neustále myslela na rozhovor, který zaslechla u brány a snažila se představit si, jak asi vypadá ten kluk, se kterým její miláček údajně žije. V hlavě probíral nespočet možností, ale ani jedna z nich jí nepřipadala dostatečně dobrá.
„Ale to je stejně jedno…“ řekla si pro sebe.
„Nakonec budeš jenom můj Sasuke…“ zaznělo jí v hlavě, než se dostala do říše snů.

Vlezl si pod sprchu a pustil proud vlažné tekutiny. Se zavřenýma očima na sebe dopadat kapky vody a jen vnímal, jak lehce kloužou po jeho vypracovaném těle.
Dlouhé havraní vlasy, jindy svázané do přísného culíku, měl teď rozpuštěné, takže zakrývaly bledou pokožku širokých ramen. Čelo si opřel o studené kachličky a pravou ruku si přiložil na hruď, kde ho svíral tísnivý pocit. Už zase…
Už zase mu srdcem prostupovala ta šílená bolest. Tentokrát ale byla mnohem horší než poprvé…
…snad proto, že v něm zažehl alespoň malý plamínek neděje, který byl však nemilosrdně uhašen.
Nerad si to přiznával, ale měl radost, když mu Kakashi řekl o jejich hádce…
…byl rád, že mohl Sasukemu ublížit tím, že ví o jeho prohřešku…
„S takovýma myšlenkama musíš hned přestat, Itachi!!“
Okřikl se v duchu.
„Jak můžeš něco takového říct…?
Měl bys být šťastný, že jsou zase spolu…
Vždyť je to tvůj bratr, pro Boha…
A Naruta miluje, i když mu to neumí moc dobře dát najevo.
To jak se zachoval, taky nebylo správný…
Ale každý má přece právo na chybu…
Tak se koukej ovládat!!!“
Promlouval sám k sobě a vypnul sprchu.
„Musím si s ním promluvit…“
Řekl polohlasně a omotal si kolem pasu ručník, když někdo zazvonil.
„Kdo to sakra může bejt, takhle večer…“
Mumlal si trochu naštvaně Uchiha a vydal se otevřít. Cestou se ještě pěkně loudal, aby dal nezvané osobě jasně na srozuměnou, že zrovna teď není vhodná doba ho navštěvovat, a jakmile už byl u dveří, prudce s nimi trhl.
Z opovržlivého se jeho výraz změnil na zmatený a potom na nechápavý.
„Sasuke?
Ale, co tady děláš?“
„Potřeboval bych s tebou něco probrat, bráško…“