Akatsuki a letní desetiboj 06 - Klid? Ale já jsem klidný!

Pein seděl za stolem ve své pracovně a unaveně si mnul spánky. Slunce už téměř zapadlo a místností se začalo šířit šero.
Výborně. Toto začíná. Jedna půlka sedí za trest na pokojích, druhá se potlouká bůh ví kde. Někdy mi to tu připadá jak v holubníku. Každý si lítá jak chce, kam chce a kdy chce a taky si dělá co chce, kdy chce a jak chce. Už toho mám dost. Asi rezignuju. Nebo spíš uspořádám konkurz na nové členy. Nějaký ten inzerát do novin, pár dopisů vytipovaným osobám… Nebo…
Vzhlédl.
Klaply dveře od domovních dveří.

Deidara se s výrazem vymačkaného citronu vpotácel do haly. Každý, kdo by ho v tu chvíli viděl by si tipl, že byl na celodenním zátahu a má tak čtyři promile v krvi. Ušel pár kroků, dveře se za ním zavřely a vzápětí se zhroutil k zemi. Jeho nos zaznamenal jemnou jablečnou vůni.
Konan myla podlahu. blesklo mu hlavou.
Vzápětí ho opět přepadlo vyčerpání a vztek.
Smrt všem rozdvojeným osobnostem. Smrt všem rozdvojeným osobnostem.
Dveře se s prásknutím otevřely.
„Deidara-senpai je zlý! Deidara-senpai je zlý!“ zavřeštělo cosi, co vpadlo do dveří.
Smrt všem ukřičeným idiotům. Smrt všem rozdvojeným osobnostem. Smrt všem maskovaným idiotům. Smrt všem černobílým chlápkům s rozdvojenou osobností.
„Deidara-senpai schválně zabouchl dveře, aby si Tobi opět zlomil nos. Deidara-senpai je zlý!“
„Já si prostě nejsem jistý, jestli jsme ty fáborky dali správně.“
„Určitě dali. Po červeném vždy následuje žlutý. Pak je…“
„Po červeném přeci nikdy nenásleduje žlutý.“
„Jak to, že ne?“
„Protože po červeném následuje oranžový.“
„Oranžový je po černém.“
„Černý je po žlutém.“
„Tak tady jste?!“ vyštěkl kdesi nad jejich hlavami Pein.
„Hai,“ odpověděl pohotově Tobi.
Pein zbrunátněl.
Takhle nějak vypadal můj známý. pomyslel si blonďák. Taky tak zčervenal v obličeji a pak ho sklátil infarkt.
„Jak, hai?!“ Hlas Vůdce přešel do nebezpečného chrapotu.
„Vůdce se přeci ptal, jestli jsme tady a já jsem odpověděl hai,“ bránil se pisklavě Tobi a couval před mužem, který neměl daleko k totálnímu řešení otázky – Co s touto bandou, až bude nová?
„Pein-san chtěl vědět, kde jste celou tu dobu byli,“ vložil se spěšně do hovoru medik. Při pohledu na zrzka měl strach o zdraví těch tří dole.
„Byli jsme připravovat trať,“ odpověděl Zetsu, který na chvíli přestal řešit barvy fáborků.
„Opravdu?“ zeptal se nedůvěřivě Pein.
„Hai, připravovali jsme trať.“
„A to vám to trvalo celý den?“
„JO! Trvalo!“ zařval hystericky Deidara a pomalu se sbíral ze země. V očích měl napůl šílený výraz.
„Tady maj být takové fáborky. Ne, ne, ne. Tady tyhle určitě nebudou. Tady budou tyhle. Ale budou. Ale nebudou. Tobi, doběhni se podívat!“ ječel téměř nepříčetně. „Trvalo nám to celý den proto, že jsme se každý metr dohadovali o tom, které fáborky jsme dali a které dáme. Jakoby to nakonec nebylo všechno jedno!“
Deidara skončil a hruď se mu divoce dmula. Skoro jakoby tu trať celou uběhl tryskem. Ticho, které nastalo, bylo téměř zvonivé.
„A jsi si jistý, že po černém je žlutý?“

Konan vstoupila do pracovny, kde seděl Pein a v ruce držel hrníček s čajem. Všimla si, že se mu silně klepou ruce.
„Medik říkal, že bude v pořádku. Dal mu něco na uklidnění a pro jistotu jsem Tobiho přestěhovala do jednoho z těch volných pokojů.“
Přikývl a usrkl čaje. Teplá tekutina mu proplula jícnem a žbluňkavě se usadila v žaludku.
Až se zvednu, budu šplouchat jak voda v bazéně.
„Ptá se, jestli chceš taky něco na uklidnění.“
Uklidnění? Proč. Já jsem přeci klidný.
Konan si ho starostlivě změřila. Je dost mimo. Štve ho, že ostatní se snaží jeho nápad bojkotovat.
Povzdechla si.
Stejně jako ostatní štve, že je do toho nutí. Boj mezi Vůdcem a jeho bandou. A čím víc to chlapi bojkotují, tím víc on bude zatvrzelejší a nakonec si prosadí svou. I kdyby ho to mělo zničit.
Lehce se pousmála.
Proto je Vůdce a ostatní jenom poskoci, co mu věčně pijí krev, ale nikdy nevypijí.
„Ještě se tě mám jménem odsouzených k domácímu vězení zeptat, jestli si smí dojít na večeři.“
„Po jednom.“
Konan kývla a odešla.

Hidan se naštvaně ploužil chodbou. Celý den byl zavřený v téhle budově. O hladu. Jestli něco nesnášel, tak to byl hlad. A kdo za to může? Ten malej skrček v bílém plášti, co si tu hraje na medika. To on mohl za to, že mu celý den žaludek zpíval serenády o hladu a že se bude muset zúčastnit desetiboje.
Až já ho jednou dostanu pod ruku… Nadával v duchu. Jashine, těš se. S touhle obětí si pohraju. Nejdřív mu pomalu provrtám díry do nohou. Na několika místech. Pěkně pomalu. Aby si to pořádně užil a vychutnal. Óóóó, dokážeš si představit tu rozkoš z bolesti? A pak…
Zastavil se. Přímo před ním v chodbě se objevila jeho oběť. Jeho ústa se roztáhla do spokojeného šklebu a ruce si div nezamnul jako moucha, která sedla obzvlášť na něco voňavého.
„Hehe. Ahoj mediku. Jak se vede?“