SRDCE NAPŮL 03

Seděl za prostřeným stolem a hleděl do talíře s polévkou. Po tvářích mu kapku po kapce stékaly slzy přímo do jídla ležícího před ním. Lžičkou, kterou držel v pravé ruce, se nimral v porcelánovém talíři. Neměl chuť k jídlu, měl pocit, že kdyby něco snědl, dlouho by to v jeho žaludku nevydrželo. Dva muži, sedící naproti němu, se na sebe starostlivě podívali.
„Ta polívka už je slaná dost.“
Řekl s nuceným úsměvem hnědovlasý muž s jizvou přes nos,
podávajíce mu, při tom velký bílí kapesník.
„Jestli ti nechutná, nemusíš ji jíst.“
Upozornil ho. Naruto zvedl hlavu, vzal si od svého bývalého sensei nabízený kus látky a otřel si s ním zvlhlé oči. Pokusil se o úsměv, ale nešlo to.
„Chceš nám říct, co se stalo?“
Zeptala se ho třetí osoba, sedící u stolu.
„Já…on…“
Snažil se ze sebe vykoktat blonďatý chlapec, ale jeho snaha o vysvětlení situace opět spustila pláč.
„Kakashi!!!“
Okřikl ho muž sedící po jeho pravé ruce.
„Ale Iruko, já nechtěl!“
Bránil se. Oslovený zakroutil hlavou, vstal ze židle a pomalými kroky došel k mladému ninjovi. Posadil se vedle něho a sevřel ho ve svém náručí.
„To bude dobrý, uvidíš.“
Chlácholil ho. Chlapec se ho pevně chytil. Slzy mu stékaly v proudech z blankytně modrých očí a dopadaly na hedvábné, černé tričko jeho dřívějšího sensei.

Itachi kráčel po přeplněné konožské ulici, hlavou mu neustále vrtala ta holka, co s ní Sasuke mluvil. Možná to, je ten důvod, proč se teď tak chová. Možná…
„Musím jí najít a zjistit, co je zač!“
Rozhodl se a hned změnil směr chůze. Spěchal k místu, kde ji viděl naposledy. Doufal, že tam ještě bude. Neuvědomoval si, jak se jeho kroky zrychlují, jak se z pomalé chůze stal běh o život. Touha po zjištění pravé příčiny bratrova chování ho hnala kupředu. Dorazil k domu, kde se ta dívka se Sasukem hádala. Rozhlížel se kolem, ale nemohl jí nikde najít. Pak zahlédl, jak se někdo snaží schovat v tmavé uličce nedaleko onoho místa. Neváhal ani vteřinu a rozběhl se tím směrem. Zastavil, a pozoroval osobu, sedící na zemi. Byla to mladá dívka, byla krásná, trávově zelené, dlouhé vlasy jí splývaly až k ramenům. Několika pramínkům se podařilo zatoulat se k jejím bledým líčkům, čímž odhalily malý ušní lalůček, na kterém se houpala stříbrná náušnice ve tvaru spirály. Na sobě měla krátkou sukni ve stejné barvě, jako byly její vlasy a tmavě zelené tričko na ramínka. Byla to ona, ta, kterou hledal. Itachi udělal krok zpět, ozvalo se hlasité „křup“, to jak se pod tíhou jeho těla rozpadla malá sakurová větvička. Dívka se lekla a upřela své smaragdově zelené oči přímo na něj. Polilo ho horko, nevěděl, co má dělat, chtěl s ní mluvit, zjistit, co se stalo, ale její pohled ho naprosto vyvedl z míry. Plakala. Chvíli tam jen tak stál a pak udělal několik kroků a posadil se vedle ní. Opřel se o zeď stejně jako ona, otočil hlavu jejím směrem a řekl:
„Já sem Itachi, Sasukeho starší bratr. Kdo si ty?“
Jeho smělost ji dost překvapila, ale ne tolik, jako to co řekl.
„Já… já… jsem…Ayako.“
Zavzlykala.
„Co ode mě chceš?“
Zeptala se a pohlédla na muže vedle sebe. Přemýšlel, jak se jí má co nejšetrněji zeptat na svého bratra. V hlavě probíral několik možností.
„Co ti Sasuke provedl?“
Řekl nakonec. Připadalo mu, že nejjednodušší bude, když to řekne bez obalu a nebude to zbytečně prodlužovat.
„Miluju ho, a on mě teď nechce. Předtím se ke mně choval jinak, říkal, že…“
Ayako začala opět plakat. Chápal jí, být na jejím místě taky by mu nebylo moc veselo. Ale on potřeboval zjistit, co se stalo.
„Co, co říkal?“
Nechtěl naléhat, ale musel to vědět. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli Narutovi, slíbil mu to. Nechtěl v jeho očích vidět zklamání.
„ On… on… mi řekl, že jsem jeho láska…. a že spolu budeme napořád…“
Vzlykala, tak až se jí třásla ramena. Itachi nevěřil tomu, co právě slyšel. Jeho bratr, jak mohl něco takového provést? Tvrdit jí, že s ní bude napořád, i když má někoho jinýho? Nezasloužila si, aby jí takhle trápil. Ona ani Naruto…
„Naruto…“
Problesklo mu hlavou.
„Jak mu to jen mám vysvětlit.“
Nemohl se pořádně soustředit na tok svých myšlenek, který neustále přerušoval Ayačiny hlasité vzlyky. Zvedl se na nohy a postavil se před ní. Pomalu vsunul ruku do kapsy své tmavě zelené jounninské vesty a vytáhl z ní čistý kapesník. Neohrabaně se ho pokusil rozložit a podal jí ho.
„Otři si slzy, nesluší ti, když brečíš…“pousmál se.
„ Máš kde bydlet?“
Zeptal se.
„Já… ne…“
„ Myslel jsem si to. Neboj, něco ti najdeme.“
Řekl s úsměvem a pak natáhl paži, aby jí pomohl vstát.

„Tak to by bylo.“
Říkal si v duchu, když odcházel od jednoho malého hotýlku na severním konci Konohy.
„Tady jí bude dobře, a nikdo ji tu nenajde… ani Sasuke.“
„A teď to nejtěžší… musím to říct Narutovi.“
Vzdychnul si a vydal se směrem k domu, kde bydlel, vlastně žil Naruto s jeho bratrem již několik let. Už tenkrát, když ještě patřil mezi členy Akatsuki se do něj zamiloval, proto, když přišla ta správná chvíle na to, aby od nich odešel, udělal to. Sice se bál návratu do vesnice, ale jakmile vyšla najevo pravda o vyvraždění jeho klanu, o tom, co byl nucen provést, lidé, kteří ho dříve nenáviděli a považovali ho za ten nejhorší odpad společnosti, se k němu chovali, jako by se nikdy nic nestalo. Měli ho rádi. Dokonce i Naruto, kterého z hlouby srdce miloval, ho bral jako bratra. Svěřoval se mu se vším, to ho těšilo, byl rád, že k němu má takovou důvěru. Jenže pak přišel ten den, kdy mu Naruto řekl tu věc. Pamatoval si to, jako by se to stalo teprve včera.

…Seděli spolu v Ichiraku a dobře se bavili. Naruto měl už nejmíň dvacátou porci rámenu a pořád neměl dost. On se tomu jenom smál. A pak to přišlo. Naruto se na něj podíval těmi svými modrými kukadly a jenom řekl: „ Itachi, já ho miluju…“

Ta slova mu pořád zněla hlavou, slyšel je stejně dobře jako tenkrát a pořád to bolelo, možná víc než před tím…
Tak moc byl zahloubaný do svých vzpomínek a myšlenek, když najednou ucítil náraz. Rychle se probral ze zamyšlení, aby zjistil, co se stalo.
„Kakashi?? Promiň, já, trochu jsem se zamyslel…“
Začal se omlouvat, když zjistil, že se srazil právě s ním. Rozhlédl se, a všiml si, že stojí přímo před Sasukeho domem.
„To nic. Já jsem taky nějak nevnímal…“
„ …Co tu vůbec děláš?“
Zeptal se stříbrovlasý muž.
„No…. Jdu za Narutem, potřebuju s ním něco probrat.“
„ Za Narutem? Ale ten tu už není….“
„Není? „
„Pohádali se, a Sasuke ho pak vyhodil. Jo, a jestli s ním chceš mluvit o něm, tak to bejt tebou odložím, protože na tom není moc dobře.“
„ A kde teď je?“
„ Bydlí u nás. Až se trochu uklidní, tak přijď. Určitě ho tvoje přítomnost potěší.“
Dodal muž s páskou přes oko a pak se ztratil v obláčku šedého dýmu.
Itachi stál jako opařený, nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.
„ Sasuke vyhodil Naruta z domu? Jak je to možný?! To se zase opil?“
V Itachim to vřelo, měl toho už právě dost. Nejenže alespoň z části zjistil, co se stalo na Sasukeho poslední misi, a to se mu ani za mák nelíbilo, ale teď se dokonce dověděl, že jeho bratr vyhodil jediného člověka, který ho kdy doopravdy miloval. Bezmyšlenkovitě vrazil do vchodových dveří, které se v tom okamžiku rozletěly na malinké kousíčky.

Mladý Uchiha nenápadně vyšel z postranní uličky a rychlými kroky si to zamířil do svého bytu. Ignoroval nevraživé pohledy lidí, do kterých cestou vrážel a snažil se nemyslet na to nečekané setkání před chvílí.
Konečně dorazil domů. Jaké však bylo jeho překvapení, když na schodech přímo před ním stál Kakashi a za netrpělivého podupávání nohou četl Icha Icha.
„No to je teda gól!
Nejdřív ta otravná káča a teď ještě tohle!“
Povzdechl si Sasuke trpce a jeho tvář se opět proměnila v neproniknutelnou masku.
Jakmile si ho šedovlasý ninja všiml, zaklapl knížku a i přes masku na obličeji bylo znát, že se mračí.
„Chtěl bych si s tebou promluvit, Sasuke.“
Řekl klidným hlasem a zkoumavýma očima pozoroval chlapce, který prošel kolem něho, odemkl a zmizel uvnitř bytu. Dveře za sebou však nezavřel a tak ho mohl druhý muž následovat.
Černovlasý mladík na nic nečekal a rovnou přešel k baru a jako už tolikrát předtím si nalil sklenku saké.
„Předpokládám, že si nedáte…“
Uchechtl se a dál Kakashiho propaloval znuděným pohledem, přičemž pomalu usrkával čirou tekutinu.
„Hádám, že jdete kvůli Narutovi…“
Zamumlal lhostejně a nalil si další skleničku.
„Máš pravdu…
Ráno se objevil před našimi dveřmi a byl na pokraji zhroucení.
Rád bych věděl, co se stalo.“
Zeptal se zvědavě muž před ním a čekal na jeho reakci.
„Copak?
Něco říkal?“
„To ani nemusel. Že jste se zase pohádaly, bylo celkem jasné.“
Podotkl Kakashi.
„Tss, pohádaly…
To nebyla žádná hádka…
Prostě jsem mu jenom vysvětlil, co si myslím o některých věcech…
Je to citlivka, ale ono ho to brzy přejde a zase se poslušně vrátí.“
Prohodil jakoby nic Sasuke a zhluboka se napil.
Jeho sensei tam jen tak stál a upíral na něj udivený pohled. Takovouhle reakci od něj tedy rozhodně nečekal. Sasuke byl vždycky zvláštní, především díky nemalé „pomoci“ jeho bratra, ale tohle bylo i na něj trochu moc.
„To nemyslíš vážně…“
Zamrkal překvapeně Hatake.
„Co máte za problém tentokrát?!
Co se stalo, jsem vám řekl, tak co?!“
Obořil se na něj Uchiha nasupeně a mimoděk vylil několik kapek alkoholu.
„Co mám já za problém?
Snad ty, ne?
Co se to s tebou děje?
Chováš se, jako by byl Naruto pro tebe jen hračka!
Copak nevidíš, jak moc tě miluje?!
Jak dlouho si myslíš, že tohle ještě vydrží?!
Proč ho tak trápíš, Sasuke…“
Zašeptal zničeně Kakashi a aniž by čekal na nějakou odpověď, měl se k odchodu. Ve dveřích se ale ještě zastavil.
„Nezapomeň, že každý má své hranice…“
Promluvil tiše a zmizel.
Sasuke tam jen stál, stále omráčen Kakashiho proslovem a nechával své myšlenky volně plynout. Po chvíli ale prudce zatřepal hlavou, jako by je tak z ní mohl vyhnat a s povzdechem se pustil do uklízení střepů, které byly všude na podlaze. Než ale stačil vysypat první várku, pokojem se ozvala ohlušující rána. Sasuke se rychle napřímil a pobaveně koukal na Itachiho, který stál ve dveřích a sotva popadal dech.
„A heleme se, kdopak nám to přišel?
Můj drahý, milovaný bratříček!“
Zašklebil se mladík.
„Ale jestli si mi přišel dělat kázání, tak tě musím zklamat. Teď tu byl Kakashi, takže…“
Než ale stačil dokončit svoji ironickou poznámku, byl tvrdě přitlačen ke zdi a Itachiho pravá ruka mu silně svírala krk.
„Jak jsi mohl?!
Jak jsi ho mohl podvést?!“
Zavrčel nebezpečně starší z Uchihů a v očích se mu objevil rudě žhnoucí sharingan.