Tichý bláznův smích 1/4; Začátek

1/4; Začátek -

On musel zvýšit hlas, moc dlouho to napínalo jeho nervy.
„Sakra, tohle fakt nemá cenu!“
„Prosímtě, snad to vydržíš, ne?!“ nechala se unést i ona.
„Nemá to cenu! Ta tvoje blbá ségra-,“ zarazil se.
„Hele,“ ohradila se. Musí ho nějak uklidnit. Nebo to zase zajde, kam nemá.
„Ne, promiň, ale tohle už není možný. Věděla, že tu budem, proč jí to tak trvá?“
„Tak ještě chvíli počkej…“ Snažila se mluvit potichu, klidně. Nesmí ho vyprovokovat, už tak je strašně výbušný…
Jako na malé dítě. Jako na malé dítě se k němu chovej.
„Sedni si prosím,“ položila mu ruku na silnou paži a On se po ní překvapeně podíval. „Sedni si, počkáme.“
„Dob-dobře,“ vyrazil ze sebe. Překvapila ho. Vážně si sednul zpátky na tu červeně natřenou lavičku. Sami ji natírali, když byli ještě malí… Barva už bohužel zšedla, popraskala a vůbec nebyla čerstvou a lesklou, jak ji znali z minula.
„Ale dávám jí jenom pět minut!“ vzpomněl si rychle.
„Jasně, pět minut. Sestřička dorazí,“ přikývla dívka a usmála se. „Dorazí…“
Červená lavička, matná, špinavá - jak moc to připomínalo pomalu se ničící vášeň dvou mladých, zamilovaných lidí. Něco bylo krásné a už to krásné není. I když tušili, že se barva jednou zničí, stejně kdysi natírali, s tak zuřivou snahou, láskou ke dřevu, láskou jim vlastní.
Aniž by si to byla uvědomovala, spíš jenom tak, z nervozity, začala odlupovat kousek po kousku popraskané barvy.
„Přece tu Sestru nenecháme samotnou, v cizí zemi. Vždyť ani neví, kam má jít,“ pokračovala potichu Ona. Nedívala se mu do očí - i když s ním mluvila - dívala se na stále se rozšiřující čerň toho zvláštního dřeva, které se dostávalo na povrch.
„Ale není to od ní fér,“ zavrtěl hlavou.
„Jenom počkej.“
„Nemá to cenu.“
„Má… Je to moje sestra. Musím na ni počkat,“ vzhlédla Ona, ale hned pokorně sklopila hlavu. „A jestli ty nechceš… Prosím tě. Přivítejme ji jako… Dělejme, jako že se máme pořád rádi. Prosím…“
Teď se po ní podíval on, se zdviženým obočím.
„Mám si na něco hrát? Mám předstírat, že spolu furt ještě žijeme, že se nehádáme, že…“
„Ano. Prosím tě o to.“
V tom pohledu, se kterým se Jeho černé oči setkaly, byla zvláštní nevinnost, prosba, stesk. Nešlo odmítnout. Až moc mu tenhle pohled připomínal pohled očí malé, pětileté… Malé pětileté Jí, do které se, když byl ještě blbé dítě, zamiloval.
„Dobře… Jak chceš. Jak chceš. Budu dělat… Budu předstírat, že je to jako když tu tvoje sestra byla naposledy. Že se nic nezměnilo, za ty dva roky.“
Čas letí. A vteřinové ručičky ničí víc, než ta nejsilnější technika na světě.
Ticho.
„Hele,“ začala, ale očividně nevěděla jak dál. Proto nastalo další ticho, ve kterém jenom foukal vítr a zároveň šustila vysoká, zářivě zelená jarní tráva okolo nich.
I On chtěl něco říct, ale ať se snažil sebevíc, připadalo mu, že jim někdo ukradl všechna jejich slova, zavřel je do stříbrné truhly na devět západů a vhodil do nejhlubšího oceánu, který na světě byl. Do tmy, do prázdnoty, do tlaku, který se tu malou truhličku snažil rozdrtit a slova osvobodit. Ale stříbro bylo najednou pevnější než ocel. Pevnější než diamant.
„Hele,“ hlesla znovu.
„Hmm.“
Rozhodl se jenom přizvukovat. Slova byla ještě pořád na dně hlubiny.
„Hele, no…“
K ní se z truhly dostalo jenom to „hele“, které používala, když nevěděla, co má povídat. Slovo uniklé klíčovou dírkou. Uniklé, když chtěla něco říct, aby řeč trapně nestála. Jako teď.
„Hmm?“
„No…“
Mávla rukou.
„Ale to nic.“
„Co?“ zvedl obočí.
„Nic… Dobrý.“
„Hmm…“
Nervózně se zadíval na slunce, které se pomalu skrývalo za kopce jejich Travnatého údolí, a ještě nervózněji se podíval na Ni. Viděl ji naposledy před týdnem, kdy mu řekla, že její sestra přijede. Že ji budou muset přivítat. Zvláštní… Zvláštní, jak mu tenhle pohled trhal srdce.
„Víš,“ začal pro změnu zase On a počkal si, až k němu zdvihne své šedé oči. „Já…“
Rychle si stoupl. Oprášil kalhoty a podíval se na ni.
„Mám schůzku s týmem. Už vážně musím jít…“
„Počkej!“ vykřikla najednou a její dlaň znovu zastavila jeho paži.
„Počkej,“ zašeptala a dlaň ustrašeně stáhla.
„Víš,“ začal znovu, aniž by se divil, aniž by se na Ni byl vůbec podíval. „Nevím, co se stalo… Nevím, proč se nevídáme, a když se vidíme, umíme se jenom hádat… Jakoby… Jakoby… Naše srdce ztuhla. Sloupávala se z nich rudá barva vášně, jako z týhle lavičky,“ hlavou pokynul k její ruce, která lak najednou přestala odlupovat.
„Víš,“ přikývl pomalu, „já… Nevím, co se stalo, ale… Chybí mi ten čas. Ten, co byl, než jsme se vzali… Než… Než se všechno pokazilo. Tak moc mi chybí…“
Konečně se na ni otočil, ale ona už se nedívala.
„Myslíš,“ vzdychl, „myslíš, že kdyby… Myslíš, že kdybychom se nebrali, že by to pořád bylo… V pořádku?“
Chvíli bylo zase ticho, ticho oceánu beze slov. A potom hlesla ona.
„Běž už, prosím.“
„Jdu… Dobře, jdu.“
Hlas se mu třásl, odkašlal si.
„Pozdravuj svoji sestru, zítra se stavím,“ pokračoval ještě.
„Dobře, ale stav se dřív než večer, odjíždím na misi.“
„Jasně,“ přikývl.
Jeden krok, druhý… Ne, neotočím se. Třetí, čtvrtý. Zpátky, do vesnice.

Pustil batoh z rukou, nepotřeboval další břemeno. Pustil by i svoje srdce, největší břemeno lidského plemene, kdyby se to jenom trochu dalo… Svíralo ho. Ovládalo ho. Díky němu mu stékaly slzy, věděl to, věděl…
„Udělalas mi to naschvál, viď?“
Jako by ho zpomalil vzduch - batoh dopadl až teď, parkety nesouhlasně zavrzaly, ale dál byly zticha. Stál ve dveřích, díval se do místnosti se zataženými závěsy, do které by, i když by byla okna otevřená a střechy vůbec neexistovaly, nevnikalo slunce. V tomhle místě – v téhle cizí zemi – slunce prostě nebylo. V Kamenné vesnici… Byl tu kámen, sníh, kámen, zima. A kámen, tvrdý, chladný, neúprosný.
Otřel slzy, nebude pro Ni přece brečet. I když ho nikdo nevidí. Nesmí.
Pomalu se rozešel k té zaprášené posteli levného hostince a sedl si na ni, až pérka zapraskala.
„Udělalas mi to naschvál… Pořád stejně sobecká,“ usmál se, se slzami v očích.
Ležívala tu, prý. Spávala tu, prý, před chvílí konečně našel místo, kde celý ten čas byla. Dokud… Dokud…
Dole, hospodská mu řekla, co se stalo. Všechno mu řekla… Musel vyjít ty schody a dojít až sem. Odhodit batoh na zem, sednout si na Její postel, pohladit polštář suchou dlaní a lehnout si na něj. Nasát vzduch a v nosu cítit vůni jejích vlasů.
Jenom to srdce vážně nešlo odhodit.
„Proč,“ zašeptal do vetchého husího peří v zaprášeném povlaku. Bylo tu ticho, až na tlumené zvuky rozhýřených hostů zdola.
„Proč jsi se nevrátila…“
Až když něco ztratíme, uvědomíme si, jak cenné to pro nás bylo. První Zákon.

„Hej, Hospodská, kdo byl ten chlápek, kterej právě odešel nahoru? Zaplatil vůbec?“
A dole zatím bylo veselo. Plný lokál, to v hlavní budově Kamenné vesnice už dlouho nezažili. Stmívalo se a dřevěná jídelna, žrádelna, jak jí domácky říkal Hospodský, praskala ve švech. Saké se nosilo na stoly, nudle, maso, všechno, co kdo chtěl. Hlavně, když měl dostatek jenů, hlavně, když byl bohatý. Ty chudé hospodský vykopl na ulici, jako před chvílí Otrhánka – známého chudáka, který přežíval ze dne na den. Ani jeho vyděšené oči muže nepřesvědčily. Pro smutné oči už dneska nikdo netruchlí.
„Jasně, že zaplatil, Hospodský, manžílku můj milovaný,“ cukrovala jeho žena. Zrzavé vlasy, plnější postava, natěsněná v rudém kimonu, přitiskla se ke svému muži, jako kdyby jim bylo dvacet a jako kdyby byli úplně sami uprostřed romantického Kamenného háje.
„Dal nám plnejch padesát, ani nechtěl vrátit.“
„Páni, ženuško,“ usmál se tvrdým hlasem obézní, rezavý muž. Prohrábl si knír, nechal svou ženu, aby mu stiskla pozadí, jako za starých časů, a zašklebil se.
„Teď mi dej svátek, nadržená ženská,“ zachrochtal.
Odběhl, hbitě na svou postavu, ke stolu číslo devět.
A za pár chvil se vrátil, prohrábl si knír.
„Jak to, že tolik? Byl to jeden z těch…“
„Jojo, byl, Hospodský, miláčku můj jediný.“
Opřela se o pult. Zatímco rozlévala další saké, snažila se vypadat svůdně. Dneska vydělala hodně peněz, snad by večer mohli- No, však víte. Za odměnu.
„A co chtěl tenhle?“ ptal se Hospodský dál.
„Tenhle? Hehe,“ zachichotala se a přistrčila mu pár kalíšků alkoholu. Hospodský hbitě obešel pár rozjařených, ale bohatých hostů, a saké donesl ke stolu číslo pět.
Počkala, až se vrátí.
„No, přišel, a já mu všechno řekla,“ mrkla. Jakoby to byl ještě větší úspěch.
„A co chtěl? Nenapínej mě, Hospodská moje…“ cukroval zase on, tvrdým hlasem se zvláštním přívalem energie.
„Ále… Pamatuješ na tu holku s černýma vlasama?“
„Tu, co nám tu chvíli drhla nádobí?“
„Jo, tu krávu, na kterou ses pořád koukal,“ zabodla do něho pohled a narovnala se. Dál pokračovala trošku uraženě. „Byl to její manžílek. Došel sem až z tamtý jejich země… Co já vím, odkud byli. Myslím, že z Trávový, nebo tak nějak…“
„No jasně, jasně,“ přikývl Hospodský a prohrábl si knír. „Manžílek?“
„Jo… Prej ji hledá. Ukázal mi její fotku a jestli jsem ji prej neviděla, že tady v Kamenný před rokem dělala misi a potom se nevrátila domů – ona byla kunoichi, představ si! To bych ani netušila, to nádobí jí šlo celkem od ruky a-,“
„Ženská ukecaná, tohle mě nezajímá!“
„No jasně, no jasně… No, strčil mi pod nos tu její fotku a povídá: ‚Neznáte ji?‘“ Jako kdyby ho chtěla napodobit, klesla hlasem až do spodních tónin, nejspodnějších, kterých byla schopná. Až se Hospodský usmál.
„A dál?“ popohnal ji.
„No co, dál… Řekla jsem mu to.“
„Na rovinu?“
„Jo… ‚Znám ji, pracovala tu, ale potom se stala nehoda a ona zemřela.‘ No jo, ale on se ptal dál.“ Odkašlala si a zahučela: „ ‚Nevíte, proč tu žila?‘“
„Jako bychom se s umývačkama nádobí tolik vybavovali,“ zachrochtal Hospodský popuzeně. A prohrábl si knír.
„No jo, to jsem mu taky řekla. Ale ten chudák byl z toho, jak se dozvěděl, že zemřela, celej zaskočenej… Celkem fešák to je, mladá silná krev. No… Dal mi padesát a že prej se chce alespoň na noc ubytovat v pokoji, kde spala. Nic víc, nic míň.“
„Ženuško moje šikovná,“ plácl ji Hospodský. „Takhle se vydělávaj prachy…“
Hospodská se celá šťastná začervenala.
„No, jo, jenom mě nepřechval. Ale ještě, že už je ta kráva od nádobí pryč, ti povím… Ta mi pila krev, když jsi na ni pořád čuměl…“
„Ale já mám přece jenom tebe, holubičko moje,“ usmál se a prohrábl si kníry. „A teď mi těch padesát jenů dej, já už je schovám do bezpečí…“
„Co bych ti je dávala. Moje jsou, potřebuju nový šaty,“ ohradila se žena.
Kdo má peníze, je králem; kdo je nemá, s nálepkou zloděj musí žít. A přitom není jasné, který zlodějem větším je. Druhý Zákon.

A nahoře, v tom tichu, míru, tmě, On hladil polštář. Zatímco bolest ochromovala jeho srdce.
„Vrať se mi… Vrať.“
***
Co říct...
Asi to znáte; krásná jména - v japonštině například - a všechna něco znamenají. Co na tom, že na něho volají třeba "Přístave", co na tom, že se jmenuje jako rybí kolečko. Chtěla jsem něco podobnýho vytvořit v češtině; pojmenovávat typickými vlastnostmi, nebo prostě zájmény. Někdy jsou to jména, jindy zůstávají obyčejnými podstatnými jmény nebo zájmény, proto někde velké, někde malé písmeno... Snad mi čeština tenhle pokus odpustí
A k ději - neříkej hop, dokud nepřeskočíš... Ještě není všem dnům konec. Nechvalte dne před večerem... Snad někteří víte, co tím chci říct
Snažím se napsat pokus, o čtyřech dílech; a, abych pravdu řekla, i tohle pro mě má význam. Ty čtyřrázovky jsou pro mě důležitější, než jakékoli jedno- nebo série...
No a neodpustím si to staré známé - za každý komentář budu vděčná
Pokračování: 2/4; První stať