Strážci ocasatých, kapitola 2.

Asuka vyčerpaně ležela na posteli a v pravidelných intervalech oddechovala. Už druhý den tvrdě spala.

Procházela dlouhou chodbou, dál a dál, ale její konec jako by se vzdaloval. Pomalu začínala zrychlovat a po chvíli rychlá chůze přešla v běh. Netrvalo však dlouho a začínal ji docházet dech.
„Po fyzické stránce jsi nikdy moc zdatná nebyla,“ zaslechla vlastní hlas přímo vedle sebe. Přejel jí mráz po zádech, ale po chvíli se vzpamatovala a jako by se naprosto nic nestalo kráčela pomalu dál.
„Mě neutečeš,“ ozval se opět její hlas, její a přitom tak cizí.
„Nesnažím se utéct,“ přistoupila na tuto podivnou hru.
„Tak stůj a přijmi mě,“ spíše zaprosil než-li přikázal lísavý hlásek.
„Stačí, že jsi mojí součásti, tvou sílu nepotřebuji, ale jednou nastane čas a já tě požádám o pomoc,“ odpověděla smířeně.
„Vyčkám, ale sama dobře víš, že to nebude tak dlouho…“ vyslovil tvor svá poslední slova a její sen se rozplynul v nádherném okamžiku zapomnění.

Pomalu otevřela oči. Bolelo jí celé tělo a každičký pohyb jí působil nesmírnou bolest. Pohled se jí upřel k zataženým žaluziím nemocničního pokoje, přes něž se právě prodral paprsek slunce a dopadl na tvář jednoho z přítomných.
TenTen něco neznatelně zahuhňala ze spánku a rukou pevně sevřela Nejiho tričko. Ten to ovšem nemohl zaregistrovat, protože stejně jako dva ostatní členové týmu tvrdě spal. Asuce se aniž by chtěla začali v hlavě vytvářet nejrůznější teorie o jejich přítomnosti. Nechtěla si připustit, že o ni mohli mít strach, ale v hlouby duše aniž by to nějak stačila zaregistrovat si tyto šílence oblíbila.
Pevně se vzepřela a opřela se o kraj postele. Bavilo jí jen tak sedět a pozorovat přítomné jak ničím nerušení spí.
„Jsou tak roztomilí,“ zašeptala si sama pro sebe a opřela se hlavou o zeď. Pomalu se jí začínaly vybavovat události při níž přišla do bezvědomí.
‚Ten zmetek, až já ho dostanu určitě ho rozčtvrtím. A co se vlastně stalo s Yamamori a zbytkem jejího týmu?‘ blesklo jí hlavou a automaticky se zadívala na místo, kde se ještě nedávno nacházel provaz přivazující jí k oné dívce.
Jistě by ve zkoumání situace ještě pokračovala, ale přerušilo jí zavrzání dveří. Pomalu se otevřeli a z nich vykoukla známá tvář.
„Kakashi-sensei, co tady děláte?“ vyhrkla a pak se rychle pohledem začala ujišťovat, zda-li někoho nevzbudila.
„Přišel jsem na návštěvu pacientky,“ ozval se šeptem, šedovlasý maník a bez jakéhokoliv ostychu si přitáhl volnou židli k její posteli.
„Chtěl jste mi něco?“ pokusila se navázat konverzaci.
„Vlastně ano, chci vědět něco o tobě. Odkud si?“ zeptal se zvědavým hláskem.
„Z Kamenné,“ řekla bez náznaku citu a zadívala se opět směr okno, „ale nerada mluvím o minulosti.“
„Proč?“ dál se zajímal, aniž by ho nějak zaujala nechuť s kterou mu Asuka o svém dětství vyprávěla.
„Co se stalo nejde odestát,“ zašeptala.
„Ty jsi členka hlavní rodiny, že?“ pokračoval ve výslechu.
Asuka, ale tentokrát neodpověděla. Vzpomínky na minulost v ní vyvolali nechtěné pocity. Do tváří jí vtrhly slzy. Ona slaná tekutina naznačující slabost jenž tak nesnášela.
„Běžte už pryč,“ zašeptala a převrátila se na posteli. V takové chvíle jako je tato potřebuje být sama a poslední co by chtěla je, aby ji někdo vidět v takovém stavu.
Kakashi už taky nepromluvil, ale její žádost přesto nesplnil. Pomalu se na ní naklonil a pevně jí objal.
„Klidně breč, pomáhá to,“ tentokrát už šeptal také a dál jí konejšil v náručí.
Přitiskla se k němu a nasála jeho vůni. Užívala si jeho blízkosti a nemohla si vysvětlit proč, ale něco jí nutilo ji vyhledávat. Netrvalo dlouho a Asuka opět usnula. Zaposlouchána do pravidelného tlukotu srdce člověka jenž jí držel v náručí.
Kakashi se nad tím pousmál. Tato dívka byla podivné stvoření.
‚Zkrátka něco jako já,‘ pomyslel si a vytratil se stejně tiše jako se objevil.

Ani ne za hodinu v pokoji opět nastalo rušno.
Lee zde pobíhal s výkřiky: „Vstávat a cvičit!“ a Neji nevrle vrčel, že ho vzbudil.
Potom si všichni, kromě TenTen, která se vymluvila, že chce zůstat u Asuky, kdyby se náhodou probudila, dali na rozcvičku šedesát koleček kolem nemocnice a pár desítek kliků. S během do schodů to, ale nedopadlo nijak slibně neboť je nachytala Tsunade a s řevem a malou troškou násilí je vyprovodila z nemocnice ven.
Tuto krásnou scénku ještě nádherně zakončila Sakura vrhem Leeho na tréninkové hřiště, když se jí nejmíň po sto padesáté pokusil pozvat na rande. Dodnes není známo jestli tak špatně mířila a nebo za to může odpor větru, ale Lee doletěl někam naprosto jinam. Což velmi rozrušilo místní záchodovou babču, které zničil její porcelánovou chloubu.

„TenTen?“ zašeptala Asuka na rozmazanou šmouhu před sebou.
„To je dost, že jsi se probrala,“ usmála se na ní.
„Když oni tady mají ty postele nějak tvrdý na to abych dala nový spací rekord,“ udělala Asuka dotčený obličejík a úsměv jí oplatila.
„Však to doženeš doma, nejmíň týden nesmíš mít žádné tréninky ani mise.“
„Co? Tak dlouho to nemůžete myslet vážně!“ začala se rozčilovat.
„Ale až se uzdravíš, tak tě rozhodně šetřit nebudeme,“ vyplázla na ni TenTen jazyk.
„Já se uzdravuji rychle. Celý týden je zbytečný mrhání časem. A co mám doma dělat?“ hezky si postěžovala Asuka.
„Číst si?“ navrhla TenTen to první co jí napadlo.
„To není až tak špatný nápad a navíc se prý na trhu objevilo nový Icha Icha,“ zapřemýšlela se Asuka na hlas.
„Cože ty to čteš?“ vyvalila TenTen oči.
„Je to takový životopis,“ snažila se Asuka všemožně chránit svojí úchylku.
„Jsi perverzní!“ zašklebila se TenTen a Asuka uraženě založila ruce na prsou.
„A jsem na to hrdá!“ vyprskla po chvíli a obě se začali smát.
„Tss, druhej Kakashi,“ řekla TenTen jako by nic a dala se do povídání nového drbu o Ino a Saiovi, ten už, ale Asuka nevnímala. Byla stále u onoho jména. Kakashi co jí to jen připomínalo a jak se jí může líbit chlap, který by mohl být jejím otcem? Přemítala v duchu a neustále si přidávala nové a nové otázky na něž chtěla znát odpověď.
Proč se jí ptal na to odkud pochází?
Proč zareagoval právě takhle?
Proč jí tolik někoho to jméno připomíná?
Jak se jí může líbit?
A proč na něj vůbec myslí?