Adiemus

Proč? Proč mi to dělá? Proč vždycky když uslyším...
,,Sakura-chan!'' Ne...
,,Co chceš Naruto?'' zeptám se ho, když ke mě přiběhne. Ani nemusím hádat a už vím, co mi chce.
,,No víš... Chtěl bych se tě na něco zeptat...'' Nervózně klopí zrak a je vidět, že se červená. Nejradši bych se otočila a zacpala si uši, ale ještě chvíli poslouchám.
,,Já jsem si říkal... Nešla by jsi se mnou na rande?'' Trhnu sebou, jako by mě to překvapilo. Zblednu, jako bych to slyšela poprvé. A nakonec se mi do očí vlijí slzy, jako bych nebyla připravená na tu bolest.
,,Naruto, ty baka.'' zašeptám a se slzami v očích odběhnu. Běžím dál a dál až do sakurového háje. Sakury právě kvetly a já jsem si mezi nimi připadala jako hrdinka milostného příběhu z knížek. Ovšem s tím rozdílem, že za mnou běžel Naruto.
Ani se nesnažím utřít si oči a čekám, až mě doběhne. Vím, že kdybych běžela dál, tak poběží za mnou, a proto se ho už chci zbavit.
Přiběhne ke mě a chvíli nic neříká. Stojím k němu zády, a tak mu nevidím do tváře.
,,Provedl jsem ti něco?'' zeptá se smutně.
,,Takové věci neříkej.''
,,Proč?'' Jeho reakce jsou rychlé a spontální. Připadá mi jako dítě, kterému nechtějí dát hračku a ono nechápe proč.
,,Protože o tom nic nevíš.'' odseknu mu. Mám nutkání pohnout nohou a znovu utéct, ale vím, že by mi to nebylo nic platné.
Moje slova ho ranila.
Chvíli se dívá do země, jako by přemýšlel, a pak řekne: ,,Ale já tě miluju.''
Začínám se bát, že mi z něj praskne hlava.
,,Naruto, neříkej to. Ubližuješ tím mě i sobě.''
,,Je to kvůli Sasukemu?'' Ztuhnu. Zasáhl to nejcitlivější místo, nechce se mi brečet, ale rovnou vyplavit celý svět.
,,To je něco naprosto jiného.'' Můj hlas zní hystericky.
,,Není! Jaký je rozdíl mezi mnou a Sasukem?'' Ne, Naruto, mlč prosím...
,,Vás dva porovnávat nebudu.'' Přes všechny ty slzy je mi těžké i mluvit.
,,Říkej!'' Jeho hlas je agresivní. Vyvolává ve mě hrůzu a paniku.
,,Sasukeho miluju a ty jsi jen můj přítel!'' zaječím a slzy mi stékají ke koutkům. Tolik mu nechci ublížit, ale jeho slova mě zasahují jako šípy do srdce.
Opět je ticho. Ticho, které v nás obou tvořilo díru, do které však nespadla ani jedna nechtěná myšlenka. Měli jsme v sobě velkou díru, která pohlcovala vše, jen to nejbolestivější nechala.
,,Proč.'' zeptá se. Bolestně se usměju. Je fascinující, jak jedno slovo dokáže znovu spustit všechny pocity znovu.
,,Nic nechápeš.'' zašeptám. Možná na to chce něco říct, ale já plynně pokračuju.
,,Jsi jako dítě, Naruto. Celé roky za mnou běháš a říkáš to samé. Pokaždé ti řeknu to stejné. Myslíš si, že každý nový pokus skýtá novou naději. Probuď se, Naruto. Já tě nemiluju a nikdy tě milovat nebudu. Nech mě už na pokoji a běž za Hinatou, ta tvoji snahu ocení.'' Vím, co se po mích slovech stane, a tak odbíhám. Ani se nemusím otáčet a vím, že Naruto tam stojí zaražený a dívá se, jak moje záda mizí mezi květy sakur. Chci utéct od bolesti, kterou jsem mu způsobila. A nejvíc chci utéct od skutečnosti, že jeho láska ke mě se nijak neliší od té mé k Sasukemu.
Utíkám, až doběhnu domů. Vběhnu do dveří, které za sebou prudce zabouchnu. Nechci myslet na to, jak moc jsem mu ublížila. Jako by mi někdo uštědřil ránu do hrudi. Teď půjdu spát, abych na to aspoň na chvíli zapomněla. Odpusť mi Naruto, prosím odpusť.