Zesílit, nevzdat se a vyhrát! IX.

Hinata ležela v posteli ve svém novém domě a upřeně hleděla před sebe na bílou stěnu. V hlavě se jí honilo tolik myšlenek. Zdálo se jí, jako by vířili v kruzích a před očima se jí neustále vybavovaly výjevy a pocity z minulosti.
„Proč…“ vzdychla si potichu „…proč jsem se sem vracela… tak moc to bolí…“ do očí se jí pomalu nahrnovaly slzy.
„… proč… je to tak dávno… proč se neustále vrací ten cit…“ přemýšlela. Její zrak bloudil nepřítomně po pokoji, snad se snažila zahnat ty nepříjemné vzpomínky. Ze zamyšlení ji vytrhl podivný zvuk. Hbitě vstala z postele a vytáhla kunai, který ležel na nočním stolku.
„To nemůže být Kushiro. Před chvílí přece odešel pro nějaké jídlo a nejbližší obchod je o několik ulic dál.“ říkala si v duchu a při tom se skoro neslyšně postavila vedle dveří a zády se opřela o stěnu, která jí nepříjemně studila na odkryté pokožce. Stála se zbraní připravenou k útoku a snažila se soustředit, ale tlukot jejího srdce jí to ztěžoval. Na moment zavřela oči a pak je zase v mžiku otevřela, když se těžké dřevěné dveře s hlasitým skřípěním pootevřely. Všechny svaly v jejím těle se napjaly, jak byla připravená ke skoku. Prudce se vymrštila dopředu, kunai pevně svírala v dlani odhodlaná kdykoli zasadit smrtící ránu. Rukou sevřela mosaznou kliku a trhla jí, tak aby měla co nejsnazší přístup k domnělému nepříteli. Ale k jejímu překvapení za dveřmi nikdo nestál. Pomalu vyšla před pokoj a rozhlížela se. Došla až ke schodům, ale ani tam nikdo nebyl.
„Nejspíš se mi to jenom zdálo…“ řekla si v duchu, když se vracela zpět do ložnice. Vešla dovnitř a opatrně za sebou zavřela. Najednou ucítila na zádech náraz chladného vzduchu. Pomalu se začala otáčet. Okno v místnosti bylo otevřené dokořán.
„Já sem ale… zapomněla jsem zavřít okno…“ pousmála se a klidným krokem se vydala napříč pokojem, aby napravila svou chybu. Zvedla paži a dotkla se starého okenního rámu, pak nepatrně zatlačila, aby uvedla ho do pohybu, když v tom ucítila, jak cosi svírá její ruku. Sklouzla pohledem dolů a uviděla čísi dlaň. Lekla se a prudce trhla hlavou nahoru, až její tmavé vlasy zavlály.
„Ty….“ vydechla.

Kushiro právě vyšel z nejbližšího obchodu, který našel. V ruce nesl tašku plnou jídla. Slunce už pomalu zacházelo za obzor a na ulici bylo čím dál míň lidí. Rozhlédl se, aby zjistil, kudy má jít a pak vyrazil k domu, který hokage této vesnice přidělila jemu a jeho milované Hinatě.
Už dlouho ji chtěl navrhnout, aby konečně žili společně a přestěhovali se do vlastního jako manželé. Ano, už několik měsíců měl v hlavě tu myšlenku, že jí požádá o ruku a založí spolu rodinu. Nepochyboval o její kladné odpovědi ale vždy, když se jí chtěl zeptat, mu do toho něco přišlo. Jako by to někdo dělal záměrně. Snad osud nebo náhoda, kdo ví.
Procházel kolem jedné rozkvetlé zahrady, když si všiml několika bílých lilií.
„Ty má Hinata nejraději.“ problesklo mu hlavou. Nenápadně se porozhlédl po okolí, aby zjistil, jestli někdo nejde. Opatrně položil nákup na prašnou zem a svižně, s elegancí přehoupl svou atletickou postavu přes menší dřevěný plot. Utrhl jednu květinu a pak se zase stejným způsobem vrátil na cestu. Pravou rukou sáhl pro tašku a levou pevně sevřel lilii. Ve tváři se mu objevil úsměv a oči mu zářily, jako ještě nikdy. Přidal do kroku, aby byl co nejdřív u ní.

Seděl pod stromem a přemýšlel o tom, co viděl.
„Proč si mi to udělala…“ vzdychl.
Ruce měl složené za hlavou a zády se opíral o vzrostlý dub. Vlahý vítr mu čechral blonďaté vlasy a hladil jeho mladou, ale přesto ustaranou tvář.
„Kéž by to byla tvoje dlaň, která mě hladí. Kéž by si byla se mnou a ne s ním.“
Chlapcovy světle modré oči se zalévaly slanou tekutinou. Chtěl jí. Chtěl jí tak moc. Ale ona už patřila jinému a to mu trhalo srdce. Vzpomínal, jak si jí dřív vůbec nevšímal, a přesto právě ona byla ta jediná, která si jeho pozornost zasluhovala nejvíce. Možná, kdyby si tenkrát uvědomil, jak moc jí miluje a nehnal se slepě za Sakurou. Možná, kdyby si všiml jejich problémů a snažil se jí pomoct, bylo by teď všechno jinak. Nic z toho by se nebylo stalo. Neutekla by a zůstala by s ním. Ochraňoval by jí, staral se o ni. Byla by jen a jen jeho.
„Musím s ní mluvit…“ proběhlo mu hlavou.
„… i kdyby tam byl…on!!“
Pak vstal a rozběhl se směrem k Hinatině a Kushirově domu.

„Lásko, jsem zpátky!“ zavolal a položil při tom igelitku na kuchyňskou linku. Připadalo mu zvláštní, že mu neodpovídá.
„Nejspíš na mě čeká nahoře.“ pomyslel si a potutelně se usmál. Pak se vydal vzhůru po schodech. Pod každým jeho krokem staré dřevo zasténalo, ale on si toho nevšímal. Šel úzkou chodbou, když si všiml, že jsou dveře do ložnice pootevřené. Zrychli. Něco se mu nezdálo, měl takový zvláštní pocit na hrudi.
„Hinato!“ křikl. Čekal odpověď, ale všude bylo ticho. V hloubi duše to věděl, nechtěl si to však připustit. Vrazil do pokoje a v zápětí ztuhnul. Bílá lilie, kterou až dosud pevně svíral v ruce, klouzavým pohybem dopadla na zem. Nemohl dýchat, bylo to jako noční můra. Pokoj, který kdysi býval velmi útulný, nyní vypadal jako po boji. Zrcadlo, které vyselo na jedné ze stěn, bylo roztříštěné na kousky. Ze skříně, stojící v pravém rohu místnosti, zbyly jenom prkna a věci, co ležely na nočním stolku, se spolu s jejich oblečením válely všude po podlaze. Dál bloudil pohledem ze strany na stranu a hledal alespoň malou stopu po své milované. Najednou se jeho pronikavé fialové oči zarazily a upřeně hleděl na protější stěnu pokoje. Nemohl se pohnout, celé tělo, jako by mu najednou zkamenělo.
„HINATÓÓÓÓ!!!!!“ křičel.

Naruto spěchal ke svému cíli. Bylo mu jedno, jestli bude Kushiro doma, musel jí říct, co k ní cítí. Proplétal se poloprázdnými ulicemi a hledal nejkratší cestu, která by ho dovedla tam, kam chtěl.
„Už je to jen kousek.“ honilo se mu hlavou.
„Ještě pár metrů.“
Než si to stačil uvědomit, stál přímo před vchodovými dveřmi Hinatina domu. Znejistěl, srdce mu zběsile tlouklo. Myslel si, že je připravený, ale hlavou se mu honila spousta pochyb. Co když s ním nebude chtít mluvit? Co když ho už nemá ráda, nemiluje ho? Co když jsou její city ke Kushirovy opravdové? Co když…
Jeho myšlenky přerušil hlasitý výkřik přicházející zevnitř domu. Bezmyšlenkovitě vrazil dovnitř a rozběhl se za oním hlasem. Instinkt ho hnal dál až k ložnici. Prudce vtrhl do dveří.
„ Hin…“ začal, ale větu nedokončil. Jeho blankytně modré oči zíraly na stěnu před sebou. Na stěnu, na níž se skvěl rudý nápis.

Nemohl tomu uvěřit. Ten vzkaz, byl určený jemu. Nechápal, jak mohli vědět, že se Hinata vrátila. A hlavně, co k ní cítí. Stále se upřeně díval na ten vzkaz. Teprve po několika minutách mu došlo, čím je napsaný…
„Ty hajzle!!“ křikl Kushiro, když si všiml, že za ním stojí. Otočil se a napřáhl ruku zaťatou v pěst. Pak jí nechal prudce dopadnout na mladíkovu bledou tvář. Naruto se zakymácel, z nosu mu začala kapat krev, ale stále se držel na nohou.
Stál klidně a nehnutě, nedokázal a ani mu nechtěl tu ránu vracet. Chápal ho, být jím, udělal by to samé. Byl naštvaný stejně jako on. Také ji miloval a oni, Akatsuki mu ji, jim vzali.
„Vím, jak se cítíš!“ řekl po chvilce a chystal se odejít do svého bytu, aby se připravil na zítřejší cestu…