SRDCE NAPŮL 02

Nehnutě stál a snažil se pochopit, co se to děje.
Vražedným pohledem propaloval obě postavy před sebou, ale jeho mysl, již poznamenaná několika sklenkami saké, které si dal cestou z Tsunadiny kanceláře, teď nebyla schopna racionálně uvažovat.
Věděl, že by neměl pít.
Alkohol mu sice pomáhal zapomenout, horší ale bylo, že právě díky němu se také nedokázal ovládat. A situace, ve které se nyní ocitl, z něj udělala doslova neřízenou střelu.

Bez jediného slova vysvětlení chytil Naruta silně za paži a už ho táhl pryč z obchodu.
„Sasuke, pusť! To bolí!!“, protestoval chabě hoch, když ho černovlasý mladík vlekl Konohou. Ten ale jako by ho neslyšel, ještě přidal do kroku a dál mu nesmlouvavě drtil ruku.

Itachi ležel natažený na posteli a s rukama složenýma pod hlavou nepřítomně zíral na bílý strop své ložnice.
Hlavou mu vířily myšlenky ze setkání se Sasukem.
Po pravdě, vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Vždycky měl svérázné chování, to ano, ale teď ho nepoznával.
Ten výraz v jeho očích, kterými ho probodával…
Při té vzpomínce mu až naskočila husí kůže. Tohle u něj ještě neviděl.
Když ho Naruto požádal, aby zjistil, co se to s ním děje, nebyl sice dvakrát nadšený, ale přece jenom, Sasuke je jeho bratr a než tenkrát odešel, docela si spolu rozuměli…
Až teď si ale uvědomil, že ty roky odloučení udělali své a že už to dávno není ten malý chlapec, který za ním všude běhal a chtěl být jako on.
Změnil se. Hodně se změnil.
A Itachi začínal vážně pochybovat, že by to bylo jen díky alkoholu.

Starší Uchiha se pomalu přetočil na levý bok a zamyšleně se díval z okna.
„Na té misi se muselo něco stát. Ale co?“

V zámku zachrastily klíče, dveře se rozletěly a do bytu se vřítil Sasuke i s Narutem. „Co si k sakru myslíš, že děl…?!“, zahučel naštvaně blonďák, ale otázku už nestihl dokončit, protože s ním Sasuke prudce smýkl, až přistál v křesle, které se s ním málem převrátilo.
„Já?! Snad ty ne?!!
Jak sis mohl tohle dovolit?!!
Uvědomuješ si vůbec, co děláš?!
Tím svým dětinským chováním mě jenom ztrapňuješ!!
Ale to je tobě zřejmě jedno!
Bodejť by ne! Ty seš přece zvyklej, že se na tebe lidi dívaj skrz prsty!!
Že si na tebe ukazujou!!!
Ale já ti něco povím…
Z Uchiha klanu si nikdo, kvůli takový nule, jako jsi ty, blázny dělat nebude.“

Řekl už ledově klidně Sasuke a pomalým krokem se přesunul k baru u protější stěny, kde z poličky vyndal načatou láhev a její obsah zkušeně nalil do skleničky. Z té v zápětí notnou dávku upil a se zatnutými zuby obrátil svůj pohled k třesoucímu se chlapci, kterému po tváři stékaly potůčky slz.
Pevněji sevřel skleničku a znechuceně si povzdechl.
„Víš, jak tohle nesnáším…“
Zavrčel varovně, až se hoch v křesle nechtěně přikrčil.
„…tak laskavě přestaň řvát a začni se konečně chovat jako chlap.
To snad není tak těžký, ne?!
Bože, seš jak nějaká přecitlivělá ženská!!“
Zařval nakvašeně Uchiha a mimoděk rozmáčkl skleněnou nádobku, kterou držel v ruce.
Pramínky krve líně stékaly po štíhlých prstech, jak se mu drobné střípky skla zařízly do dlaně. Zbytky tekutiny ho v ráně pálily jako čert a také mu v ní začínalo nepříjemně cukat.
Naruto poplašeně vyskočil a chtěl mu z ní vyndat střepy, ale než stačil cokoli udělat, Sasuke od něho o krok ustoupil.
„Nesahej na mě, ty ubožáku!“
Vyštěkl na něj a uštědřil mu tvrdý políček.
Světlovlasý chlapec se překvapeně zadíval na svého přítele, rukou si stiskl červenou tvář a ucítil, jak se mu do očí opět nahrnuje ta horká slaná tekutina.
„Ale Sasu…“
Zašeptal plačtivě, ale odpovědí mu byl jen jízlivý smích a další salva nadávek.
„Tohle nemá cenu, jsi opilý. Promluvíme si, až vystřízlivíš…“
Řekl už vyrovnanějším hlasem Naruto a chystal se odejít.
„Copak, copak?
Utíkáš?
Jdeš za ním co?!“
Začal vyřvávat Sasuke a druhý mladík se na něho zaraženě podíval.
„O čem to prosím tebe mluvíš?“
„Jen se nedělej…
To sis myslel, že jsem tak oželej, že si toho nevšimnu?!
Jak jste se tam k sobě tiskli…
…koukal na tebe jak na kus masa…
Ještě chybělo, abys mu tam začal vzdychal…Itachi…Itachi…“
Předváděl názorně a přitom nedočkavě pozoroval jeho reakci.
„Ty si se snad zbláznil?!
Itachi je můj kamarád! Jen kamarád!! Nic víc!!!“
„Jo jasně…“
Odfrknul si posměšně Uchiha.
„Tohle nebudu poslouchat…“
Zavrtěl Naruto rezignovaně hlavou a měl se k odchodu.
„Jen si běž! Táhni si za ním!!
Kdo si myslíš, že tě tady potřebuje…!!!“
Nesl se už prázdným pokojem Sasukeho pronikavý hlas.

Iruka právě dovařil oběd, když se bytem rozlehl nepříjemný zvuk dveřního zvonku. Otráveně si povzdechl a vydal se přivítat nečekaného hosta.
Rázně otevřel dveře a už se chystal osobu za nimi zpražit svým nevraživým pohledem, jaké však bylo jeho překvapení, když tam místo nezvaného vetřelce stál roztřesený blonďáček s uslzeným obličejem.
„Naruto …?“
Vykoktal ze sebe překvapený Iruka
„Co se ti…?“
„To… on…Sasuke…“
Vzlykl hoch a vrhl se do náruče svého bývalého sensei, kde se nekontrolovatelně rozplakal.
Iruka ho jen pevně objal a smutně se podíval do bytu na stříbrovlasého muže, který zrovna prostíral stůl. Ten se jen mlčky díval na nešťastného Naruta a mlčky přikývl.
„Zůstaneš tady s námi, Naruto…ano?“
Promluvil jemně Iruka a odvedl ho dovnitř.

Sasuke seděl ve velkém pohodlném křesle uprostřed místnosti a naštvaně poklepával nohou o zem. Chvíli si zamyšleně prohlížel sklenku ve své ruce a v zápětí s ní mrštil o stěnu, až se rozletěla na tisíce malých kousíčků.
„Musím si provětrat hlavu…“
Zamumlal si pro sebe, vstal a s hlasitým bouchnutím dveří opustil svůj byt.

Byl už skoro u cíle své cesty, když uviděl svého bratra, jak s nepřítomným pohledem kráčí ulicí. Už už za ním chtěl vyrazit a probrat s ním jeho ranní chování, ale v tom si všiml mladé zelenovlasé dívky, jak se opatrně přiblížila k zamyšlenému Sasukemu a něco mu pošeptala do ucha. Ten sebou v zápětí polekaně trhl a prudce jí chytil za ruku. Podezíravě těkal pohledem po okolí, a jakmile se ujistil, že je nikdo nesleduje, odvlekl děvče do nejbližší zapadlé uličky.
Tam jí konečně pustil a dívka si opatrně promnula bolavé zápěstí.
„Co je to s tebou Sasuke?
Ty nemáš radost, že mě vidíš?“
Zeptala se upírajíc na něj svoje zmatené světle fialové oči.
„Co tady chceš?!
Už jsem ti přece řekl, že to byl omyl!“
Zvýšil nechtěně hlas a nervózně se otočil, aby se znovu ujistil, že tu není nikdo, kdo by je pozoroval.
„Ale Sasuke…?
To přeci nemyslíš vážně, vždyť já tě miluju!
A ty mě taky, vždyť jinak by jsme přeci spolu…“
Zašeptala nevěřícně dívka a několik kapek slané tekutiny dopadlo na prašnou zem.
„Řekl jsem, že z toho nic nebude, takže laskavě vypadni.
A opovaž se tu ještě někdy ukázat“
Pronesl chladně a nechal tam zlomené děvče napospas svým myšlenkám.
Itachi to vše sledoval a nemohl uvěřit svým uším. Sasuke a ta holka?