Hoshi no Chikara - Prolog

Déšť jen kape po kapkách. Mlhavá opona, jež mě dělí ode zbytku světa. Sám, navždy už sám. Nic víc než ten pláč nebes z těžkých mraků. Proč, ale pláčou? Co jim kdo udělal? To já nevím. Chci či nechci vědět? Ví to anděl. Ten pro něhož jsou nebesa domovem. Avšak létá zářící mezi námi? Nebo již jen padlý andělé? Znám někoho kdo mi možná jednou odpoví. Kapka jako slza z nebe padá. Proč není slaná, jako lidský pláč? Potůčky vod tečou po kopcích, jak stružky slz po lidské líci. Pryč… do dáli. Co nejdál ode mě, snažně tě prosím, můj anděli. Anděli… Andělo… Elyro… Ať smutek odplave. Z pod mraků, z pod víček. Ten andělský pláč. Šelest křídel ptáků, jenž plachtí mezi kapkami. Já jenž stojím dole pod nimi. A tiché bubnování, jež uslyšíš. Jen musíš být sám. V tom přízračném tichu.Černé vlasy slepené vodou jak lepidlem. Stejně tak tvoje bílé perutě. Nevidím tě, avšak tuším tě. Možná se mýlím, možná ne. Jsi tu se mnou, jako jsi vždy byla. Za toho přízračného deště. Na břehu rybníka stát a sledovat oka na hladině. Jsou to tvoje oči anděli? Odpověz já čekám. V tom tíživém deštivém tichu. Sám, navždy už sám. Jen tiše lkát a doufat, že slzy smyje déšť. Smyje je? Či zůstanou se mnou na věčnost? Anděli můj, odpověz! Ale jen ticho a mlha odpoví mi mlčením. Ale ne… Ještě někdo další. To tiché bubnování, jež uslyšíš tak rád.
Roztrhla se oblaka. Nyní už bělostná. Nebesa doplakala. Anděl doplakal. Je čas jít dál. Tiše vytáhnout kdysi čistý kapesník a otřít tvář. Už nikdy nebýt sám. Mám přece tebe… tebe anděli. Tebe Elyro. Zašustění papíru, jež zaslechneš z dálky. Byl to papír? Nevěřím. Šelest peří a svistot perutí. Bílá silueta v dálce. Nebe již doplakalo. Anděl doplakal. Smutek je pryč. Jen ty můj anděli. Elyro… Jen já a ty. Tisíce perutí.