Kat

Všechny mise jsem jako kapitán splnila. Nikdy jsem nezklamala. Je tohle cena, kterou musím zaplatit?
Každá mise je zkouška nervů, odolnosti a rozhodnosti. Je rozhodnost špatná vlastnost? Je oproštění se od emocí zločin?
Opravdu si všichni myslí, že je to tak snadné? Zatvrdit se a říct to…
Vím, jak mi přezdívají… Keiri… kat.
Každý se bojí jít na misi pod mým velením. Bojí se, že je nechám vzadu stejně, jako jsem nechala jejich přátele… nebo přátele jejich přátel. Jsme shinobi. Takový je náš svět. Přátelství není hodnota, která je důležitá. A není to ani náš život. Život je ale to jediné, co můžeme nabídnout. Všichni to víme. Všichni jsme s tím souhlasili, když jsme se tou cestou vydali.
Tak proč jsem ale já ta špatná?!

„Nechte ho. Musíme pokračovat, jinak ztratíme jejich stopu.“
„Ale taichou!“
Osten výčitky… strach… bolest…
„Můžu tu s ním zůstat!“
„Ne. Jsi jediný lékařský ninja, kterého máme. Potřebujeme tě s sebou. Čeká nás těžší souboj. Nepřátelé jsou všude okolo nás. Nenechám tě tu samotného s někým, kdo i s maximální péčí vydrží jen příštích pár hodin.“
„To je ale…“
„Jdeme!“

Opravdu to vypadá tak jednoduše… otočit se zády a pokračovat.
Myslí si, že mě to netrápí? Že mi v jednu chvíli neprojde hlavou deset možností, jak toho člověka zachránit? Myslí si, že bych na ni nepřistoupila, kdyby byla šance na alespoň minimální úspěch?
Moc dobře si jsem vědoma nenávistných pohledů, které se mi zabodávají celou dobu do zad. Všichni mi ustupují z cesty. Bojácně odpovídají na pozdrav. Klidí se z mé přítomnosti. Tiché šeptání a poznámky, když si myslí, že je nevidím a neslyším.
Ano, jsem kat…

„Uvědomuješ si, co znamená být kapitánem vlastního týmu? Jaká je to zodpovědnost?“ ptal se mě Třetí.
„Hai, Sandaime-sama,“ kývla jsem vážně.
„Není to jen odpovědnost za členy tvého týmu. Je to odpovědnost za celou misi. Za všechny, kteří mohou být tvým zklamáním ohroženi. Celá Konoha… to je břímě, které leží na tvých ramenou. Nejde jen o to ochránit členy vlastního týmu. Musíš ochránit všechny tyhle lidi. Musíš se umět rozhodnout, kdy pokračovat dál a otočit se k vlastnímu týmu zády. Ne každý má na to, aby tohle dokázal a nikdo tě nebude pokládat za zbabělce, pokud teď odmítneš… chceš vést tuto misi?“
„Hai.“

Tehdy to bylo tak jednoduché. Předříkával všechna nebezpečí jako kniha. Byla jsem mladá, hloupá a naivní. Všechny řeči šly jedním uchem tam a druhým ven. Byla jsem nově jouninem. Kdo byl víc? Najednou jsem patřila k elitě.
Brzy ale přišlo vystřízlivění. Byla to moje druhá mise jako kapitána týmu…
Tehdy jsem si přesně vybavila slova, která mi řekl Třetí. A tehdy jsem doopravdy pochopila, co měl na mysli. Odpovědnost za všechny… ne jen za pět chuuninů a dva jouniny, kteří byli se mnou. Za všechny… za celou Konohu.
Tehdy jsem se musela rozhodnout… vzít smrtelně zraněného s sebou a ohrozit tak úplně všechny a všechno nebo ho nechat vzadu a přivést tak na sebe hněv a nenávist?
Norio zůstal vzadu a my pokračovali.
Naivně jsem doufala, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem musela takhle volit. Nebylo… připadá mi, že jsem prokletá… že mě bohové nenávidí… Musela jsem provést nějaký strašný, neodpustitelný hřích… vždycky musím volit.
Všechny mise byly úspěšné… až na ty mrtvé… je to daň, kterou musím platit za svůj úspěch? Vím, že si každý myslí, že dokážu zázraky. Splním každou misi… jen se se mnou nikdy nevrátí všichni.
Dělám, že o tom nevím… předstírám, že jsem doopravdy ta chladnokrevná a vypočítavá mrcha, za kterou mě všichni mají. Pak je mnohem snadnější dívat se lidem do očí. Aspoň ve dne. Je tak snadnější být ve společnosti lidí, kteří se mě bojí a kteří mě nenávidí.
Co mám ale dělat, když jsem sama? Po nocích, kdy na mě doléhá strach a hrůza z toho, co všechno jsem udělala… nebo vlastně neudělala. Slyším sténání zraněných, kterým jsem nepomohla. Neviditelní umírající mě prosí, abych je nenechávala samotné. Nevyřčené nadávky se do mě zabodávají jako nejostřejší jehly.
Přemýšlím, jak dlouho to ještě unesu. Jak dlouho dokážu předstírat? Jak dlouho dokážu žít sama se sebou?
Bylo by tak snadné vzít je všechny sebou nebo s nimi někoho nechat… kde mám ale jistotu, že by ty mise pak dopadly stejně? Že by za to rozhodnutí nezaplatilo životem mnohem víc lidí?
Je to alibismus? Nesnažím se jen omlouvat sama sebe?
Říkají, že si lidského života nevážím… že mi jde jen o to, abych splnila misi… za jakoukoliv cenu. Říkají, že jsem mrtvé při svých misích přestala dávno počítat… nepřestala… pamatuji si všechny tváře. Bolest ze zranění… naději v očích na záchranu… a pak zradu, když zjistili, že je opustím… že je nechám napospas smrti… že je nechám, aby jí čelili sami…
Ale co je nejhorší… to, co mě za nocí dusí jako těžký péřový polštář přitisknutý na obličej. To, co ve mně vyvolává paniku, díky které bych nejraději utekla někam hluboko do lesů… to, s čím musím doopravdy žít… vím, že jakmile budu čelit stejné volbě, rozhodnu se stejně, jako už tolikrát v minulosti… Pokud je cena za záchránů tisíců životů jeden jediný, pak já tu cenu zaplatím. Jen se modlím, aby tím jediným životem byl jednoho dne můj vlastní...

Hledím do tváří čtyř lidí, jejich život bude příštích několik týdnů v mých rukách. Mladé tváře plné obav.
„Očekávám naprostou poslušnost a splnění každého rozkazu. Na naší misi momentálně závisí jedno z nejdůležitějších jednání. Řiďte se mými příkazy a všichni snad přežijeme. Je to jasné?“ zeptala jsem se tvrdým tónem.
„Ryokai, Shinju-taichou!“
Hlasitá a očekávaná odpověď. Pohled plný strachu. V očích nejmladší členky týmu jsem zahlédla záblesk hysterie. Nohy jako z rosolu. Vím, jak se cítí každý z nich. Já se cítím stejně. Pozorně si prohlížím jejich tváře. Který to bude tentokrát? Kdo z nich se už nevrátí? Koho z nich budu mít na svědomí? Kdo z nich se připojí k postavám v mých nočních můrách? Kdo?
Zhluboka se nadechnu. Teď mám misi… nemohu si dovolit slabost. Nemohu si dovolit emoce. Na to tu je moc věcí v sázce. Už nejsem Shinju… jsem tou, za koho mě považují… jsem Keiri… jsem kat.
„Vyrážíme.“