Super rande aneb i leader má občas problém..

Co mám dělat? Co mám dělat?! Mám jen jeden akatsuki plášť… já se jí určitě nebudu líbit. Je to dlouho, kdy jsme se viděli, naposledy sem jí viděl když… jí bylo dvanáct? Dlouhá doba. Měl bych, asi bych se měl vysprchovat. Ale kde když je v koupelně kisouš?! Panebože vzpomínám na její krásné heboučké vlasy. A ty krásné rudé oči. Moje láska na mě čeká.

„Ahoj Peine.“Pozdravil mě Itachi. Měl aktivovaný sharingan a rozpuštěné vlasy.

Ne. Itachiho sem nemyslel. Ale to nevadí. Itachi by mi mohl poradit.

„Hele Itachi,“ začal jsem nenápadně „nevíš náhodou…ehm… poradíš mi?“ Můj věrný kamarád. Nosič piva. Zlověstný hulič, nasadil profesionální výraz a vypustil ze sebe: „O co jde bejby?“ A já ležel a chlemtal se jako Hidan, když jsme mu dali lízátko. „Tak o co jde?! Vymáčkni se!“
„Uchm… takhle…to… tento… tak… jako… to…“ Vykoktal jsem. Itachi se podíval a dobromyslně se usmál. Vypadal opravdu děsivě.

Oou… To byl doopravdy špatný nápad. Jak sem si mohl myslet, že mi pomůže. Itachi je ten kluk co pozval na rande Deidaru!! Jak mi může cpát, že je to lamač dívčích srdcí?! Dyť žádnou holku neměl. Ach jo. Já se taaaak ztrapním.

„Peine, zlato, musíš se naučit v tom chodit. Kdy jste se s tou holkou viděli naposled?“ zeptal se. Připomínal mi teplého medvídka Pú. A teď už se ho teda doopravdy bojím, Itachi se usmíval jako sluníčko nad hnojem a táhl mě k němu do pokoje.

Ježiš to je špíny. Fuj. Itachi kdybych nevěděl, že bydlíš s Kisamem asi bych ti vynadal.

„Je to deset let.“Odpověděl jsem Itachimu. Itachi se na mě podíval pohledem tak-to-tě-musím-vyzpovídat a přisunul si ke mně židli: „Je hezká?“
„Nádherná!“ Vypadlo ze mě. Itachi nasadil výraz psychologa a vážně se na mě podíval: „Konan o ní ví?“
„Kdo je Konan?“
„Konan?! Kdo je Konan? Tvoje modrovlasá snoubenka“
„Aha. Tahle Konan.“
„Musíš se dát do kupy, kamaráde. Deidara se ti postará o vlasy.“Vysvětloval Itachi.
„Ale-“stačil jsem namítnout.
„A Sasori o ohoz“
„Ale-“
„A Kisame o nehty“
„Ale-“
„A já o ten zbytek. Jdi za Deidarou on už si bude vědět rady.“
„Itachi, myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Co je to myslet?“

Jak sem si mohl myslet, že tenhle degen umí myslet? To si musím rozmyslet….

„Peine, pojď.“Mrkl na mě a dotáhl mě k Deidarovi do pokoje. Samá růžová a červená.
„Hojte chlapci!“ Pozdravil/a Deidara. Momentálně jsem si nebyl úplně jistý pohlavím, protože na sobě měl minisukni.
„Co to máš na sobě?“ Zeptal jsem se, i když moc dobře věděl co přesně má na sobě.
„Tohle? To byl dárek od avonu.“ Odpověděl s klidem. Za to já ztrácel klid.

Že já sem vůbec lezl. Mohl sem si klidně vystačit sám s googlem. Pomoc!!! Tohle nezvládnu! Ona se mi vysměje…

„HLAVNĚ BUĎ V KLIDU, ANO?“ křičel Itachi přes fén jsem mu fakt moc nerozuměl. Radši ani nechci vědět, co mi na hlavě udělal. Když mě dei do fénoval, ukázal mi zrcadlo.

No, není to tak zlý. Myslím… Myslím, že mi to docela i sluší.
Vlasy jsem měl ulízané a čelenku na krku. Vypadal jsem trochu jako james bond. To ženský žerou.

„Páni, teda šéfiku. To bych do tebe neřekl“ ohodnotil mě Itachi.
„Co? Vypadám blbě?“
„Právě, že výjímečně, ne“ uklidnil mě můj blonďatý kamarád. Měl jsem chuť mu dát pár výchovných pohlavků. Já vypadám vždycky dobře, to oni nemají styl!
„OK. OK. Jdeme za Sasorim, ten se ti postará o oblečení.
No už to vidím. Loutka oblíká leadra akatsuki. Haha!
„Ahoj, sensei!“ pozdravil Sasori „co máte za problém ?“
„Ale, Pein se chce hodit do kupy, má rande“ mrkl na něj Itachi a Sasori hned věděl.
„Chtělo by to něco, pro snadný pohyb, ale abys byl za gentlemana, viď?“
Přikývl jsem. A čekal, co mi podstrčí. Sasori se dlouho nerozmýšlel a vytáhl džíny a košili. Nasadil jsem si to a pohlédl do zrcadla.

Není to tak špatný. Vypadám jako lamač dívčích srdcí. Hlavně aby mě takhle neviděla Konan nebo Michiko. To by pak bylo samý: nechceš někam vyrazit. U Michiko by mi to ani tak nevadilo je u akatsuki teprve týden, ještě mě to neotravuje, ale konan je s tím už otravná. Nějak se mi už nechce si jí vzít. Je hrozně… jak to říct… ctižádostivá. Dokonce víc než já.

„Budeš se jí líbit“ Sliboval Sasori.
„Kisame čeká!“ Zavolal Itachi a táhl mě zpět k němu do pokoje. Skoro jsem se cestou přerazil o něčí boty. Pak taky o krabici piva, tu sem si chtěl mimochodem odnést k sobě do pokoje. Naštěstí jsme tam došli dost brzo, takže sem se o nic doopravdy nezranil. Itachi mě odtáhl za kisamem a ten se mi hodlal postarat o nehty. Nejdřív mi je dal do mořský vody, aby se prej odmočily. Pak mi je odlakoval a utřel.

Lak. Můj krásnej lak! Ten hajzlík mi ho smyl! Proč?! Co jsem mu udělal?!

„takhle to vypadá mnohem líp“ poznamenal. Obrátil jsem oči v sloup. Kdy už tohle skončí? Itachi byl spokojený.
„Poslední věc, co potřebuješ zlepšit je slovní zásoba“
„Ne tak to je moc! Itachi, prosimtě, nech mě už být, ano?“
„No, dobře. Tady máš“ podal mi kytku „dej jí to, a že jí pozdravuju“
„Dobře.“ Řekl jsem. Odešel jsem od něj z pokoje a vydal se ke dveřím rovnou do konohy. V tom mi začal zvonit mobil: „Ano?“
„Peine, jsi to ty?“
„Jo, jsme to já. Kurenai, už jsem na cestě do Konohy…“
„Vážně? Já ti chtěla říct, abys nejezdil. Mám angínu… sejdeme se někdy jindy, ano?“