Sen o probuzení
,,Stop!!!'' zakřičela dívka, dlaně si pevně tiskla k uším a křečovitě zavírala oči.
,,Miluju tě Aine...''
,,Ne!!!!!''
,,Nic neříkám, jenom... miluju tě...''
,,Dost, prosím...''
Dívka padla na kolena. Zesláblé ruce ji spadly až k zemi. Proč nic neslyší? Pomalu otevřela oči. Je klid? Rozhlídla se okolo sebe. Všechno jako předtím, jenom byl klid. Nikde nic co by ji mělo trápit. Vydešeně vyskočila na nohy a z posledních sil se rozběhla pár kroků dál. Byla na místě ničeho. Místě, kam se vlakem ani autobusem nedostanete. Sem se dostanete jenom přes vlastní sen. Rozhlížela se všemi směry. Nikde nic, jenom nekonečné bílo. Bylo tomu doopravdy tak? I přes očividné okolnosti pochybovala. Ještě jednou se vrátila na místo odkud odběhla. Ano, je to tak. Znovu spadla, tentokrát celým tělem. Avšak nic ji nebolelo, jenom jedno místo ano. Těžce se otočila na záda a vděčně pohlédla k nebi, které však nebylo nic jiného než další nekonečné bílo. Zvedla levou ruku a přiložila si ji na levé prso. Z bitvy vyšla jako vítěz s ránou v srdci. Bolelo to, ano bolelo, ale ona stejně byla šťastná. Prozatím vyhrála.
,,Já...'' zašeptala, ale nebyla schopná dokončit větu. Stála u okna a upřeně hleděla do noci. V očích se jí zatřpytily slzy. V rukou svírala rámeček s fotkou. A on mlčel. Proč jenom mlčel?
,,Řekni něco...''
Stejně jako předtím seděl na posteli a mlčel. To co mu právě řekla pro něj musel být šok. Však pro ní taky. Budou jeho slova platit i když ví tohle? Ať ho znala sebelíp, tentokrát o něm váhala. Postel vrzla. Vztává? Kroky... Doopravdy tedy vztal. Dívka se otřásla. Bělovlasý muž se k ní blížil. Ani nepocítila, že se tolik přiblížil a už jí objímal.
,,Kakashi...''
,,To co jsem řekl platí. Žádná skutečnost na světě by ta slova nedokázala vyvrátit. Je mi jedno jak se má žena bude jmenovat nebo kdo byli její rodiče, jen ať jsi to ty. Miluju tě Aine...''
Brečela. Svýrala si kolena a doufala, že tak celému světu uteče. Ale on ji viděl. Koukal jak tam sedí, jemu nedokázala utéct. Chtěla ho odehnat nebo obejmout? Bylo jedno kdo pro ni byl dřív, teď pro ni byl jediný člověk, co ji dokáže pochopit. Jediný člověk, který ví co ji provedl.
,,Toushirou... Řekněte něco...''
Ani nevěděla jak se odhodlala mu říct jménem. Tahle jediná věta potřebovala hodně odvahy. Pořád byla otřesená ze svých vzpomínek a navíc, mluví se svým kapitánem. Měl by pro ní být autoritou, něčím nedosažitelným. Dnes pro ni byl něčím jiným.
Pořád mlčel. Nevěděla co si o tom má myslet, ale věřila mu. To ovšem nestačilo k tomu, aby se úplně uklidnila. Znovu ji přemohly ty hrozné myšlenky a sputila pláč. Jakmile to zaregistroval, přisunul se k ní a pevně ji obejmul. Okamžitě přestala. Co to dělá?
,,Nebreč, prosím nebreč... Nic neříkám, jenom... miluju tě...''
Otevřela oči. Nejspíš usnula. Nejprve se polekala, jelikož pochybovala, jestli to náhodou nebyl jen sen. Po pár vteřinách si uvědomila, že skutečně vyhrála. Ani srdce nebolelo. To jí naprosto uklidnilo. Je na čase tenhle svět opustit. Chodila sem jen za jedním účelem, který právě přemohla, takže zdržovat se tu je zbytečné. S úsměvem znovu zavřela oči.
,,Sbohem... navždy...''
,,Nebreč, prosím nebreč...''
Prudce sebou trhla. Ne, to snad...
,,Žádná skutečnost na světě by ta slova nedokázala vyvrátit.''
,,Ne...'' zašeptala a otočila se na bok. Cožpak nevyhrála? Proč se vrací?!
,,Běžte pryč!!!'' zařvala a rychle se postavila. Před ní se vytvořily dvě černé jámy. Oči se jí hrůzou rozklepaly. Už nemá sílu tomu dál vzdorovat. Před očima se jí objevily dvě osoby. Muži, oba bělovlasý, jeden vysoký a druhý malý.
,,Já vás nechci...'' pokoušela se o vzdor. Najednou ucítila, že jí někdo ťuká na rameno. Pomalu otáčela hlavu až uviděla bělovlasého chlapce s podivným úsměvem.
,,C-Cože?'' zakoktala a znovu se otočila k první dvojici mužů. Pořád tam stáli a usmívali se na ni. Každý svým, kouzelným způsobem.
,,To snad...''
Zvedla hlavu k bílému nebi nad sebou. Ne, teď už doopravdy dál nemůže. Chtěla se osvobodit, ale je pozdě. Ze svého hrdla vydala nejžalostnější zvuk jaký jen dokázala. Sbohem světe, její nový domov je odteď sen.
Takže, Kumí tu opět je! 
Tahle věc vznikla velmi spontálně... Nějak jsem se zamilovala do písničky Everytime od Britney Spears Mě se líbí ta melodie... No a najednou jsem si řekla, že mám náladu a že něco napíšu. O tomhle jsem přemejšlela už dřív... Jistá osoba (ehm... opět jsem se do toho šoupla ) žije svými sny. Žije jimi HODNĚ. No a pak už jí to přeroste přes hlavu a ona si řekne, že chce žít jako normální člověk. V tom je to podobné s Ty hloupá. Jsou tam dvě ukázky. První je o ní a Kakashi a druhá o ní a Toushirovi (Hitsugaya Toushirou je dyštak z Bleache). Každá ukázka má svůj příběh... Ten první je vytrhnut z Příběhu dítěte lásky, kdo čte tak poznává tajemnou Aine Tohle je pidi víc spoiler, ale přesto něco řiká To s Toushirem je příběh, kterej si spřádam ve svý mysli... Možná ho někdy zpracuju Takže, ona je přemohla bla bla a pak se znovu vrátili. Na rameno ji zaťuká Soul Eater a ona už je fakt v koncích a nemůže se bránit
Tohle byl můj příběh jak to jednou může dopadnout Když si uvědomim, že život je pro mě víc než ty panáčci, ale bude pozdě... Nebojte, tak to nikdy nedopadne! Jsem trochu víc realista než tak jak se tam vykresluju Co se týče názvu... Tohle chci věnovat Minatce. Možná i její dvě překrásné FFka o snech, které jsou snad moje nejoblíbenější, mi k tomu dali podnět... Díky Minnie :)
U mňa za 5 hviezdičiek
(Ne... Nemá cenu se rozčilovat nad těma debilníma hvězdičkářema (!!!!!!).... Nemá... Grrr.... Klidni se Minnie, klidni se...)
Kumíku... Ach jo. Teď se neuvěřitelně proklínám. Proč jsem přestala číst FFka? Proč?! Kdybych každej den procházela tím seznamem nejnovějších, tohle bych viděla o dva týdny dřív a o dva týdny dřív bych měla takovouhle krásnou náladu, jakou mám teď... I když to bylo smutný, bylo to i veselý, takový... Osvobozující. Když jsem to dočetla, přesně tahle se cítím... Kumíku... Když jsem to četla, říkala jsem si: "Fíha, to je jako úsek z nějakýho románu!"
), až budeš cítit, že přišla chvíle, napsat TO, pro TU knížku, pro TEN bestseller, pro něj si půjdu a koupím si ho, i kdybych neměla na chleba 
Moc a moc... To mě strašně potěšilo, když jsem tam viděla svoje jméno... Díky Kumí. Neuvěřitelně moc ^_^
Ty piš... Piš, piš a piš, protože máš neuvěřitelnou dávku talentu. A jednou, jestli budeš chtít (a já vím, že budeš
Protože tvoje písmenka jsou chlebem duše, Kumí...
A... Děkuju za věnování
Edit: Ke komentáři Hanoke - Já nevím... Mě se to strašně líbilo xD Kumí je určitě schopna lepších výsledků (protože každej se neustále překonává:)), ale tohle pro mě bylo excelentní
Ty pocity... Všechny ty pocity... Šjo ^_^ nevím, mě se to strašně líbilo
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Hanoke Kame: možná jo. když jsem to sem dávala, uvědomila jsem si, že tohle neni zrovna úžasný. ale schválili mi to, takže maj smůlu
dyštak... tu první větu řikam uraženě, spíš odsekávám 
ale mě se to stejně líbí... jo, líbí se mi to a to už mi nikdo nevymluví
každej tvůj koment je umělecký dílo, který předčí to, které komentuješ. je pravda, že já si za svejma FFkama stojim a nedám na ně dopustit, ale u týhle... cítila jsem to jako neúspěch... ale i neúspěch se může někomu líbit!! 
moc si mě potěšila, už pohled na ten název ve mě vyvolával šílenství a ty jsi mi tuhle povídku opět zhezčila! neni dobrých spisovatelů, bez úžasných pochval 
proto ti moc, moc, moc děkuju!
hezký komentáře u děl, který člověk má za zkažený (gomeen Toushi) strašně moc potěší
Minata: Minnieku... ty víš jak potěšit
Kikulines: musela jsem s Toushirem něco napsat a takhle to dopadá... ne, že by se mi to přímo nelíbilo, ale on by si zasloužil něco lepšího než můj podprůměr... ale zase to nedopadlo až tak tragicky
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
jsi schopna lepších výsledků Kumi
ale jo, líbí se mi to 
Protože mi většinou zabijí postavy, které si oblíbím, tak už to nedělám. Ale Utakata byl prostě fešák!