Její narozeniny

Byli tu všichni. Všechna její kuřátka. Vnoučata i pravnoučata. Obě dcery i jediný milovaný syn. Spokojeně se usmála. Dnes byly její osmdesáté narozeniny. Nikdy by nevěřila, že se dožije tak požehnaného věku, a nikdy by nevěřila, že ji potká tolik štěstí a radosti.

Usmála se a seschlou rukou pohladila po hlavě jedno ze svých pravnoučat. Viděla už hodně špatně a žádné brýle jí už moc nepomáhaly.
„Orochimaru?“
Chlapec se trošku uraženě podívá na svou prababičku.
„Já jsem Joben, babi! Orochimaru je támhle!“
Žena se zasměje. Její kuřátka byla úplně stejná jako ona... když byla mladá.

Rozhlížela se a snažila se na všechny zaostřit své poloslepé oči. Seděla ve svém oblíbeném křesle a pomalu se pohupovala. Její dlouhé stříbrné vlasy jí spadaly až na prsa. Usmála se... byl tak překrásný den. Sluníčko ji vesele hřálo do zad a rapidně zlepšovalo její už tak dobrou náladu. Byla ta nejšťastnější žena na světě. Co víc by si mohla přát?

Snad jen... aby tu byl on...

Usměje se a zažene chmurné myšlenky. Dnes byly její osmdesáté narozeniny! Je přeci důvod slavit! Tolik roků má člověk jen jednou za život.

Podívá se na postarší ženu vedle ní.
„Pověz, Kaedo... byla jsem dobrá matka?“
Žena chytne konejšivě oslavenkyni za ruku.
„Jistěže byla, mami... vychovala jsi nás dobře. Ani nevíš, jak moc tě máme všichni rádi.“
Oslavenkyně za sebou najednou ucítí něčí přítomnost... podle stínu, který vrhá, to musel být někdo hodně mohutný.
„Roubi! Synáčku! Ty jsi mi ale vyrostl... já už bych tě ani nepoznala.“
Muž se začně smát. „Já už nejsem žádný synáček, máti! Je mi už pěkné tři roky čtyřicet!“
Stařenka si smutně povzdychne. Ten čas tak letěl... její nejmladší syn byl už dospělý muž.

Bloďaté děvče s uličnickým výrazem a karamelkovýma očkama sedí na lavičce v parku s dvěma chlapci.
„Orochimaru... co chceš dělat, až budeš velký?!“
Chlapec jenom znuděně zakroutí hlavou.
„Nevím, ale vím, že mě zajímá věda a záhady... proč se ptáš? Je to snad tvoje věc?!“
Děvče se zatváří krapet uraženě. „Tak si to nech pro sebe, ty báákáá! A co ty, Jiraiyo? Co bys chtěl dělat?“
Bělovlasý klučina, který krmí holuby, se na chvíli odvrátí od svojí činnosti.
„Víš, že ti ani nevím... mně je to jedno. Vždycky se něco najde. Určitě ale budu miláček všech žen! Nechceš autogram?“
Chlapci přiletí pořádná facka a on spadne z lavičky dolů na zem mezi holoubky...

„Chci být Hokage... vím, že se jím jednou stanu. Je to můj sen! A já se ho nevzdám.“
Mladá pohledná slečna se pyšně dívá na svého malého brášku. „Jistěže jednou budeš Hokage, Nawaki, věřím ti.“
Jednoho dne se chlapec Kagem Konohy opravdu stal. A byl jím celých dlouhých třicet let, až do své smrti.

Tolik vzpomínek... tolik času... jak ten čas letí. Čas je jako řeka. Nikdy nelze vstoupit do stejné řeky. Nikdy nejde napodobit a zopakovat všechny ty jedinečné momenty. Všechny ty křehké střípky minulosti. Každý moment a každá chvílička... každý střípek... je dar.

Všechno to bylo tak nádherné a děsivě krásné. Prožila si život, jaký by jí mohlo mnoho lidí závidět. Něco jí tu ale pořád chybělo... byl to on.

Zdálo se jí ale, že ho tu najednou viděla. Stál vedle ní a držel ji za ruku... tak, jak to dělal vždy, když ji chtěl povzbudit a utěšit. On byl její skála, pod kterou se vždycky mohla skrýt a věděla, že ji ochrání před bouří. On byl její všechno.

Pochopila to...

Byla vděčná za všechna svoje kuřátka. Za celý svůj život. Nikdy by jej za nic jiného na světě nevyměnila. Tolik dětí... tolik věcí, na které mohla být pyšná. Byla sice jenom prostá žena a neučinila žádné slavné skutky. Přesto po sobě ale zanechala nádherný odkaz v podobě svých potomků. Svých kuřátek.

Karamelové oči se zalijí slzami štěstí a oční víčka se spokojeně přivřou. Z úst se pomalu vyloudí poslední vzdec, a bezvládná hlava dopadne na stařičkou hruď jejího těla.

Pochopila to všechno. Pochopila celý smysl života. Život byl jeden velký koloběh. Něco umíralo, aby něco jiného mohlo žít. Každou chvíli je někdo zrozen, a každou chvíli někdo umírá. Jiraya měl pravdu, život byl jako řeka... Orochimaru se taky nemýlil, když tvrdil, že každý člověk po sobě zanechá nějaký odkaz. Ona po sobě zanechala svá kuřátka, tak jak to před ní udělalo mnoho jiných. Byl čas jít...

Viděla lavičku v parku. Čekali tam na ni. Starý bělovlasý muž s oválným bříškem a filozofickou knihou v ruce... jeden z nejznámějších autorů, který svými pacifistickými a dobrotivými myšlenkami ovlivnil lidské smýšlení a vidění světa. Vedle něj seděl muž v bílém plášti... nepřekonatelný vědec a lékařský ninja své doby, který dokázal ze světa vymýtit mnoho nemocí a tím spasit tisíce životů. Na zemi klečel čtyřicetiletý urostlý chlapík s růžovými líčky. Byl oděn do hávu Hokage a rozpustile krmil holuby. A konečně tam byl on... vypadal přesně tak, jako když ho poprvé spatřila. Mladý krásný... sebejistý... natáhl k ní ruku a ona ji vděčně přijala.

„Děkuji... děkuji vám všem, moje kuřátka... děkuji vám, mí staří přátelé... děkuji ti, Dane.“

Byly to její nejkrásnější narozeniny...