Láska na první pohled 2

Někteří z Vás si přáli pokráčko, takže tady je. Doufám, že se Vám bude líbit, když jste se na něj tak těšili

Díl 2. - Láska vs. Povinnosti

Kushina polehává v posteli a myslí na Minata. To samé prožívá on ve svém bytě. Nemůže usnout a tak usedl ke svému stolu a začal něco psát. Psal písemnou pozvánku na jejich první společné rande. Celou noc kvůli tomu nespal, takže byl vyčerpaný. Ráno odevzdal dopis na poštu a čekal na odpověď (jinými slovy spíše usnul). Dopis o něco později dorazil do Kushininých rukou (ó, jaká to rychlá pošta v Konoze xD). V dopise stálo:
„Milá Kushino, rád bych Tě pozval na schůzku (rande). Dnes večer, v sedm hodin, u vodopádu Michisaki. Budu čekat…“
Při těchto slovech se Kushině rozklepala kolena.
„Naše první rande…“ pomyslela si „Co si vezmu na sebe?“ panikařila už ve dvě hodiny odpoledne. Začala prohrabávat svoji skříň, ale nic nenašla (teda jako měla tam hadrů hodně, ale nic jí nepřišlo vhodné xD). Po chvilce ( asi po třech hodinách ) se konečně rozhodla a nastala další etapa: Líčení. To měla za chviličku, ovšem vybrat kabelku byl větší problém. Má dvě kabelky (těžký výběr xD) , černou a bílou. Vzhledem k tomu, aby to se vším ladilo (červené šaty, boty, vlasy, stíny, rtěnka) si vybrala černou. Naházela do ní pár drobností ( kapesníčky, peněženku, klíče, mobil, rtěnku,make-up, zrcátko, pár zbraní – pro jistotu) a vyrazila na cestu.
Cestou ji provázela různá zvěř, šumění větru a jiné zvuky přírody.
Přesně v 19:00 dorazila k vodopádu Michisaki. Minato už tam čekal – umytý, učesaný a hezky nastrojený. Přistoupila k němu blíže a zakryla mu oči. Minato je jemně uchopil do svých dlaní a odložil ze svých očí. Otočil se k ní a náhle si hleděli do očí. Minato ji pozdravil a poté políbil. Po jejich „pozdravu“ (xD) se Kushina zadívala na vodopád.
„Je tak čistý a průzračný…“ řekla „A jak se třpytí…“ dodala. Nemohla se na tu krásu vynadívat a Minato se zase nemohl vynadívat na krásu Kushiny. Oba dva se posadily na kraj skály, kolmo k vodopádu a chytli se za ruce. Začalo se stmívat, což navazovalo romantickou atmosféru.
Najednou za nimi začalo šustit křoví. Kushina se lekla, zatímco Minato se pohotově otočil a vstal.
„Kdo je tam?“ zeptal se mužně. Z křoví se najednou vynořilo několik členů ANBU.
„Co tady děláte?“ optal se znovu, tentokrát už klidnějším, ale stále rozzlobeným hlasem.
„Dostali jsme úkol Vás přivézt k Hokagemu.“ odpověděl jeden z členů ANBU.
„Proč? Stalo se něco?“ divil se Minato.
„To nevím, pane, ale Hokage s Vámi chce nutně mluvit. Prý jde o něco důležitého.“ vysvětloval ANBU. Minato se podíval na Kushinu s výrazem, že se bojí ji nechat samotnou.
„O vaši společnici se postaráme, nemusíte se bát! Bezpečně ji dovedeme domů!“ ujišťoval ho.
„Dobrá tedy!“ souhlasil Minato.
„Minato…“ vzdychla Kushina.
„Odveďte ji do mého bytu!“ přikázal Minato.
„Hai!“ přikývnul ANBU.
„Ale Minato…“ odporovala Kushina.
„Neboj se! Přijdu co nejdříve! Slibuji!“ uklidňoval ji Minato a následoval člena ANBU.
„Slečno, pojďte prosím.“ oslovil ji jeden z ANBU.
„Ano, už jdu.“ řekla Kushina a odtrhla pohled od lesa, ve kterém právě zmizel Minato.
Zanedlouho se Minato ocitl v kanceláři Hokageho.
„Ty asi netušíš, proč jsem si tě zavolal, že?“ optal se pro jistotu Hokage.
„Nemám tušení, pane.“ odpověděl Minato a mírně se poklonil.
„Myslel jsem si to…“ odvětil Hokage. Minato se jenom zvědavě podíval a čekal, co bude dál.
„Stárnu, a moje síla už není taková, jaká bývala. Přemýšlel jsem, a došel jsem k závěru, že je na čase přemýšlet o nějakém nástupci.“ vysvětloval Hokage.
„Nějakém?“ divil se Minato.
„Abych to upřesnil, zvolil jsem Tebe, Minato.“ rozhodnul Hokage.
„Jak prosím?“ zděsil se Minato.
„Známe se už dlouho a upřímně řečeno, nevím o nikom jiném, kdo by se na to hodil. Důvěřuji Ti, a jako svého žáka chci tímto pověřit Tebe. Jsem na Tebe hrdý, a věřím, že to jednou dotáhneš daleko!“ chválil ho.
„A-Ale pane, já na to nejsem vůbec připravený a ani na to nemám klasifikaci!“ vymlouval se Minato.
„Úplně mi postačí, když na to budeš mít sílu!“ prohlásil Hokage. Minato v tu chvíli úplně ztichnul a přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby byl Hokagem. Tak málo volného času, plno práce…možná už by také nikdy nemusel vidět Kushinu. Myšlenka na to, že by se s ní musel nadobro rozloučit ho děsila, avšak myšlenka na to, že by byl Hokage ho činila velice šťastným. Těžké rozhodnutí!
„Nemusíš odpovídat hned. Chápu, že je to na Tebe moc rychlé, ale prosím, nech si to projít hlavou. A ať už se rozhodneš jakkoliv, věřím, že to bude správné!“ prohlásil Hokage a položil svou ruku na jeho rameno. V Minatovi se najednou mísilo několik pocitů. Nevěděl, jestli se má radovat, či brečet.
„Jestli je to vše, co jste mi chtěl říct, odcházím!“ řekl, opět se mírně poklonil a odešel.

Zanedlouho přišel do svého bytu. Otevřel dveře, vešel dovnitř a zamířil rovnou do kuchyně. Z lednice si vzal nějaké to pití, jídlo a šel do ložnice. Jakmile však vešel do pokoje, na posteli si všiml jakéhosi nezvaného hosta. Teprve teď si uvědomil, co tady vlastně dělá. Spala jako nemluvně. Dokonce se Minato bál jakéhokoliv pohybu, aby jí nevzbudil. Stejně se ale musel nějak dostat pro své pyžamo. Opatrně přicupital ke skříni, vzal pyžamo a vrátil se do kuchyně. Tam dojedl to, co si předtím vzal a šel se umýt. Poté si lehl na gauč, pustil si televizi, až u ní nakonec stejně usnul.
Ráno se však probudil na zemi, což ho vůbec nepřekvapovalo… Uklidil svinčík, který po sobě zanechal a ujal se připravování snídaně. Po chvilce uslyšel tiché krůčky vedoucí z jeho pokoje. Ohlédl se a spatřil rozespalou Kushinu.
„Ohayo!“ promluvil Minato. Kushina otevřela oči a všimla si Minata.
„O-Ohayo!“ zakoktala „Kde…Kde to jsem?“ zeptala se.
„V mém bytě. Zase…“ odpověděl Minato a uculil se.
„Pomalu se z toho stává zvyk…“ dodala Kushina.
„To teda jo…ale…vůbec mi to nevadí!“ řekl Minato a raději se otočil. Kushině se rozzářily oči štěstím, když to slyšela, a právě od Minata.
„Můžu se Tě na něco zeptat?“ promluvil do ticha Minato.
„Samozřejmě!“ přikývla Kushina.
„Chodila by jsi s Hokagem?“ zeptal se a otočil se k ní. S velice utrápeným a zvědavým pohledem čekal na Kushininu odpověď.
„S Hokagem? Co blázníš, vždyť je na mě moc starý!“ rozchechtala se Kushina.
„Ale já nemyslel jeho…“ řekl Minato a sklonil hlavu.
„Tak koho?“ optala se Kushina a přistoupila o krok blíž.
„Víš… kdybych se já, čirou náhodou, stal Hokagem, měla by jsi mě ráda?“ zeptal se tentokrát konkrétněji.
„Proč se na to ptáš?“ divila se Kushina a začala být nervózní.
„No…protože…já…já…“
Ani to nemusel dopovědět. Kushině začalo docházet, co tím Minato myslí…