Příběh dítěte lásky2- Odpovědi- 4. kapitola

Když nic nezbyde

Byla jsem Kankurovi blíž a blíž a když konečně chyběl jen malý kus od polibku, malou mezerou mez našimi ústy proletěla kunai. Vyděšeně jsem uskočila.
,,Neruším?'' zeptal se mrtvolně bílý muž. Měla jsem chuť se na něj vrhnout a vraždit.
Bez ostychu pokračoval dál: ,,Hokage-sama mě posílá za Aidou-san, velice nutně tě schání.'' Přestala jsem vrhat vražedné pohledy do křoví a vrhla jeden i na něj. Naším rušitelem byl Sai.
,,Aido běž,'' přešel ke mě Kankurou, ,,když tě potřebují tak musíš.'' Lítostně jsem se mu podívala do očí. Mohl to být můj první polibek, mohla jsem mít kluka!
,,Ale...'' začala jsem smutně, ale Kankurou, který vytušil co chci říct, mi položil prst na pusu.
,,Už se neuvidíme, ale snad někdy příjdeš na misi.'' řekl a naposled mě obejmul. Vděčně jsem položila hlavu na jeho rameno. Asi by z toho stejně nakonec nic nebylo. Každý jsme z jiné vesnice a neznáme se tak dlouho abych si mohla být jistá, že je to ten pravý.
Sesunula jsem ruce z Kakurova těla a přešla za Saiem.
,,Říkala, že je to důležité?'' zeptala jsem se. Sai kývl. Tak to se asi doopravdy nedá nic dělat. Naposled jsem se podívala směrem kde Kankurou stál a vyšla zpět k vesnici.

Do vesnice jsem došla pomalým krokem. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem za trénink brala i přejít z jednoho konce Konohy na druhý. Na to věčné trénování v lese a povídání s Orenjino-sensei... Vzpomínky přinesly do srdce nostalgii a do očí nahrnuly slzy. Pamatuju si jak byl sensei nostalgický a já jsem se mu smála. Teď to přišlo i na mě... Vzpomínky na něj a na všechno co se odehrálo před třemi lety byly krásné, ale ničily mě. Rychle jsem se otřásla a podívala se vzhůru. Byla noc a na neby nesvítila ani jedna hvězda. Možná kvůli světlům ze svatby, možná z vlastní vůle.

Pomalu jsem došla k sídlu Hokage. Vystoupala po schodech a procházela chodbou, jako vždy. Zaklepala jsem, otevřela dveře, pozdravila a rozhlédla se po místnosti. Stejně jako tolikrát.
,,Tak, jsme tu všichni.'' řekla se známkou oddychu Tsunade. V místnosti se mnou byla Hinata a Shino.
,,Aido-sama jsi tu jako náhrada za Inuzuku Kibu, ale i tak bych tě nejspíš k tomuto týmu přidala.''
Pravda, Kiba tu nebyl. Když jsme šli na svatbu, říkal něco o tom, že v jejich klanu mají extrémní přírust štěňat a že má spoustu práce je uhlídat.
,,Takže,'' stoupla si Tsunade, ,,tato mise je první z velké akce. Akatsuki jsou po letech ve velkém oslabení. Smrt Peina pro ně byla ránou větší, ale Bijuu nám dali ránu stejnou a následující válka nás donutila opustit od našich plánů. Ale teď je po válce a my jsme načerpali síly. Akatsuki se stále úplně nevzpamatovala, momentálně má 9 členů. Naše ANBU posádky vypátrali, že čtyři z nich jsou známí jako tým Taka, který vede Uchiha Sasuke. Další jsou Hoshigaki Kisame, Zetsu, Tobi, Konan a poslední, neznámý člen. Cílem vaší skupiny je vypátrat jejich sídlo. Není účelem je zlikvidovat ani se pouštět do bojů. Právě bývalý Tým 8 se nejlépe hodí na stopování. Aidu-sama zde máme jako případnou pojistku do boje. Vyrážíte za tři dny, po vás za další tři tým ze složení Naruto, Sakura a Sai, kteří už Akatsuki napadnou. Váš tým se s nima potká na cestě zpět, ovšem Aida-sama vás opustí a přidá se k nim.''
Chvíli jsme si její slova přebírali v hlavě.
,,Proč půjdeme až za tři dny?'' zeptala se zničeho nic Hinata.
,,Tahle akce přesahuje rozsah možností Listové, požádali jsme o pomoc i jiné vesnice a proto musí být začátek mise pevně stanoven.'' vysvětlila nám a znovu se usadila za stůl. Tušila jsem, že tato je mise nanejvší tajná. Bylo samozdřejmostí, že Listová požádala i Písečnou a Kankurou o tom věděl, ale přesto mi řekl, že se už nesetkáme. Bylo by zbytečné aby se vracel zpět domů.
,,Chystejte se na misi a běžte domů.'' propustila nás.

Neodolala jsem pokušení a musela jsem se projít. Procházet se ulicí osvícenou lampou bylo něco úžasného. Ráda se procházim a o všem přemýšlím. Přemýšlela jsem o tom co bylo. Hlavně o Orenjinovi. Rána v srdci, kterou mi jeho smrt způsobila, se nikdy nezahojí. A ve chvílích jako je tahle se dokonce může i otevřít.
,,Sakra...'' zašeptala jsem když jsem si v hlavě přehrávala tu noc. Noc když jsem s Narutem zabíjela Bijuu. Noc, kterou zemřel můj sensei.
Náhle jsem měla chuť do všeho kopnout. Proč jsem nepřišla dřív a nedala mu kus své čakry? Já i Naruto jsme jí měli dost, boj nás hodně vyčerpal, ale zachránili by jsme ho. Co mi po něm zbylo? Jen vzpomínky a... a jméno. Jméno Aine. Ale kde sakra mám začít hledat? Kde mám začít hledat rodinu? Ani příjmení nemám... Kdo byl tenkrát významný? Tolik lidí... Narodila jsem se devět měsíců po útoku Kyuubiho, tenkrát už všichni byli mrtví. Mrtví... Moji rodiče asi jsou mrtví...
V tu ránu mě zachvátil ještě větší vztek. Když jsou mrtví tak kam se ženu? Proč to všechno dělám? A co dělám?

...

Sklesle jsem sklonila hlavu dolů. Vždyť já ani nic nedělám. Kdybych aspoň měla bod od kterého se odrazit... Jeden jsem měla. Pomník Zabitých v akci! Kdo ví jestli vůbec byli zabiti v akci... Tak či tak, byla to moje jediná stopa, musela jsem to prověřit.

Došla jsem k pomníku, klekla si na kolena a začala prohlížet jména. Bude logičtější to vzít od zadu, těžko moji rodiče zemřeli před sto lety jako první jména.
Mím orientačním bodem byl Yondaime Hokage. On zemřel devět měsíců před mím narozením, musela jsem jet od něj dolů.
Bylo tam spoustu jmen spousty shinobi, ale ani jedno jsem nepoznávala. Jsem přeci dcerou někoho 'Velice významného' takže bych logicky jeho jméno měla znát. Ale i přes mé přecevzetí jsem vztala a oprášila si sukni. Bude lepší jsem vzít někoho kdo si to tenkrát pamatuje, určitě byla spousta významných osobností o kterých se ani neví. Požádám Kakashiho ať mi s tím poradí.
Kakashi... Můj zrak se zabořil do země. Proč mi jenom připadá, že je mezi námi něco jinak? Ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, nemohla jsem přijít na to co. Možná, že to bude tím, že jsem starší a nejsem dítě. I když před ním jsem si jako dítě nikdy necítila. Rozdíl patnáct let by byl jako by smazán, vždy jsem se k němu chovala jako ke staršímu bratrovi. Ale dnes... Dnes je něco jinak. Už ho nemůžu brát jako staršího bratra, spíš jako přítele. Co když... Co když to co mezi námi skončilo? Že by jsme si odcizili?
Nemohla jsem přemýšlet racionálně a smysluplně, i kdyby mi to připadalo za denního světla jako blbost, teď mi to připadalo jako případná možnost.
Popadla mě panika. Tu noc jsem se zdárně otřepala z myšlenek na smrt senseie a rodičů a teď přišla rána pod pás. Všechny zlé myšlenky se mi nahromadily v hlavě. Hučeli mi tam jako roj včel a jenom vyděšeně kulila oči.
Proč, sakra proč?! Proč mi všichni museli umřít! Proč se mi Kakashi tolik vzdálil... Má smysl žít?
Poslední otázka mi v hlavě zůstala dýl. Proč tedy žít? Podívala jsem se okolo. Nikde ani živáčka, kdo by si všiml, že si zabodnu kunai do srdce? Ne, bodat se nebudu... Není tady skalní převis? Škoda... Skočit a na nic nemyslet.
Chtěla jsem to udělat hned a na místě. Nemělo cenu chodit pryč když to můžu provést i tady. Nakonec jsem sevřela kunai proti hrudi. Ještě jsem se naposled sama sebe zeptala proč to dělám a dala si rychlou odpověď, že neni nač žít. Zavřela jsem oči a vnímala vítr. Ale hned jsem je rychle otevřela. Musím se přeci koukat, co kdybych se netrefila. Ale to bych se zase neodvážila bodnout.
Pevně jsem svírala rukojeť kunaie. Jako bych se sama se sebou podvědomě přela jestli to vůbec mám udělat. Na chvilku jsem všechny myšlenky vypla a měla v hlavně prázdno. To byla má šance. Pomalu jsem posouvala kunai k tělu. Nebyl pochyb, že teď to doopravdy udělám.
,,Aido!'' uslyšela jsem ze strany a ještě jednou se ohlédla. To co jsem viděla byla černota a pak už nic víc...