Několik zimních dnů Akatsuki 18

„Tak co?!“ vyjel na Kisameho svým hrubým hlasem Sasori.
„Co, co?“ dělal nechápavého Kisame.
„No co, co! Vytáhneš mě nebo ne?!“
„Když já…“ zašoupal nohama Kisame.
„Co ty?!“ skočil mu loutkař do řeči.
„Když to…“
„Co to?!
„To, to…“
„To, to, to?!“
„To, to, to, to?“
„Tak jo nebo jo?!“ došla loutkáři trpělivost.
Kisame nadskočil. „Já nevím.“
„Jak nevíš. Prostě mi pomoz dolů.“ To snad není pravda. Co je tohle za chlapa? vztekal se v duchu.
„Ale já nejdřív musím uvolnit ten komín. To je akutní,“ ukončil debatu Kisame a otočil se najít vikýř.
„Střecha se může znovu propadnout,“ varoval ho loutkař.
Kisame se zarazil.
„Nechceš přeci dopadnout jako já,“ kul železo, dokud bylo žhavé.
Žralok se otočil a zamyšleně se na Sasoriho podíval. Tak to by byl opravdu malér. pomyslel si a při představě, kterak visí hlavou dolů šprajclý ve střeše, se otřásl.
„Nechceš,“ konstatoval Sasori.

Konan seděla zády ke krbu a držela Peina za ruku. Ruka byla suchá a velmi horká. Znaky vysoké horečky.
Hidan s Kakuzu už jsou skoro dvě hodiny pryč. zamyšleně přejížděla pohledem po pokoji. Binec tentokrát ale nevnímala.
Pein zamumlal cosi, čemu nebylo rozumět.
Snad se cestou zase nezasekli v nějaké hospodě. To by jim bylo podobné. Vzpomněla si, jak je jednou poslala pro pytel brambor a našla je v hospodě totálně namol. Ty ženské, co jim seděly na klíně, ignorovala. Tehdy to nebylo naposledy.
Povzdechla si a natáhla se k Peinovi, aby mu vyměnila hadr na čele. Byl už úplně suchý. A to jsem ho měnila před několika minutami. Pein se neklidně zavrtěl. Jemně mu stiskla ruku. Ihned se uklidnil.
Hidane. Kakuzu. otočila s k oknu, za kterým viděla neútěšnou ocelovou oblohu. Pospěšte si.

„Orá! Orá!“
„Mám tě,“ opakoval hlas.
Hidan pomalu stočil pohled vpravo. Vedle jeho krku vedl proud nitek vycházející z Kakuzovi levé ruky. Pomalu se otočil a pohlédl do tváře na smrt vyděšeného medika, jehož pod krkem držela ruka Kakuzu.
„Kakuzu! Ty idiote! Já myslel, že mě chceš zabít!“
Vrána při jeho hlasitém výlevu emocí vzlétla a s pohoršeným zakrákáním odlétla pryč.
„Tys myslel,“ opáčil maskovaný. „Novinka.“
„Kakuzu!“
„Zase bys ho nechal utéct,“ vyčetl mu.
„V jednu chvíli jsem si myslel, že mě chceš opravdu zabít,“ Jakoby to šlo.
To byl taky můj původní plán, pomyslel si Kakuzu.
„Měl bys na něj dávat větší pozor,“ zavrčel.
„Jenže se mi nechtělo věřit, že bys to udělal!“
Udělal.
Nahlas však řekl: „Hidane neřvi. Tak moc se toho nestalo.“
„Moc nestalo!“ zopakoval naštvaně, „Prej nestalo!“
Obrátil se k medikovi. „Slyšels to?!“
Medik, v obličeji bílý jako stěna, vyděšeně zíral na ruku, která ho držela pod krkem a Hidana vůbec nevnímal. Jeho pohled pomalu klouzal po svazku čehosi až k majiteli ruky. Zavřel oči. Chci se probudit. Chci se probudit. Je to sen. Jenom sen. Bohužel pro něj byl stisk ruky kolem jeho krku až příliš realistický.
„Myslím, že bys ho měl pustit, Kakuzu,“ promluvil kupodivu klidně Hidan.
„Hm.“
Tlak na krku medika povolil a s ním povolila i jeho roztřesená kolena. Zhroutil se na zem. Bože! Co jsou zač! Co jsou zač?!
„Tak abychom šli, ne?“ vybídl je Hidan a jakoby se nic nestalo, namířil si to do sídla.
Zase zapomněl? díval se maskovaný na záda nesmrtelného.
„A Kakuzu,“ prohodil přes rameno Hidan. „Na nevyrovnaný účet jsem nezapomněl.“
Kakuzu zatnul ruce v pěst.
„Vyřešíme to, až budeme sami,“ dodal Hidan a dál si ho nevšímal.
Kakuzu se otočil a sebral medika, který očividně nebyl schopný chůze. Měl jsem ho vzít skrz. Ne mimo. hodil si ho na záda a vykročil za parťákem.
Lesem se neslo rytmické křupání pod dvojím párem nohou.