Kdo začne psát?

Bar u Zlomené katany byl na první pohled jen jeden z mnoha barů ve městě. Zdánlivě se ničím neodlišoval, ale pro lidi, kteří do něj chodili, byl speciální. Majitel byl starý voják, samuraj, o kterém se povídalo, že prý když si vydělal dost peněz, zlomil katanu a koupil si bar. Kdo znal majitele, musel uznat, že právě tento veselý chlapík je tím důvodem, co dělá bar jedinečným. Nikdy nešidil zákazníky a měl slušné ceny. Vždycky si našel trošku času, aby se zeptal, jak se daří nemocné dceři nebo jestli ses už udobřil s manželkou. Poslouchal cizí trápení a občas, když bylo třeba, přispěl dobrou radou. Taky o bar bylo pořád dobře postaráno. V rámci možností uklizeno, a pokud člověk měl štěstí, mohl se napít nějaké speciality z dovozu.
Jiraiya se stal jedním z pravidelných návštěvníků. Měl ve zvyku sedět na barové židli a klábosit s dalšími štamgasty. Dnes ho ale zaujalo něco jiného.
V rohu, u malého kulatého stolu pro dva lidi, seděla žena. Na první pohled se dalo poznat, že nepatří k místním. Hříva blonďatých vlasů jí v kaskádách splývala okolo obličeje. Její oči byly zvláštní, chyběl jim ten běžný oválně šikmý tvar. Byly velké, kulaté a zářily světle modrou barvou. Jako dvě pomněnky. Ještě víc vynikaly díky bělostné pokožce, která jako by nikdy neviděla světlo slunce. Zato rty zvýrazňovala ostře rudá barva, naznačující, že její polibek může znamenat vášeň nebo také smrt. I oblečená byla nezvykle. Místo volného kimona měla zvláštní šaty. Byly úzké na bocích, tím zvýrazňovaly její štíhlost, a s hlubokým výstřihem, který nabízel možnost spočinout pohledem na plném poprsí. Byla svým exotickým způsobem přitažlivá.
Jiraiya se naklonil přes pult k barmanovi.
„Kdo to je?“ zašeptal a nenápadně ukázal na ženu.
„Nevím, chodí sem už týden, ale s nikým se nebaví. Už několik mužů se pokoušelo s ní navázat konverzaci, jenže ona se vždy jen zeptala: Píšeš knihy? No a při záporné odpovědi se jen usmála a už se s nimi odmítala dál bavit. Docela zvláštní, ale mě nepřísluší hodnotit zákazníky.“
Jiraiya se na ni zkoumavě zahleděl. V ruce držela sklenici s úzkou, dlouhou stopkou, naplněnou jiskřící červeno-růžovou tekutinou.
„Je to zvláštní. Co to pije?“ vyptával se dál Jiraiya barmana.
„Víno, dostali jsme ho právě ve chvíli, kdy se objevila. Máme ho jen deset lahví, však tomu odpovídá taky ta cena, ale jí to jak se zdá nevadí. Šéf ho nějak sehnal při své tradiční cestě do jižních přístavů.“
„Nalij mi taky!“ objednal si Jiraya. Barman vzal stejnou sklenici, z jaké popíjela žena, vytáhl zpod barmanského pultu lahev a opatrně naplnil sklenici.
Pomalu došel k stolu, kde seděla.
„Dobrý den! Máte tady volno?“ zeptal se.
„Pokud píšete knihy, tak ano, jinak zde čekám na někoho jiného.“
„Co když vám řeknu, že bych chtěl začít!“
„Pak je zde místo do doby, než přijde pravý spisovatel.“ řekla a rukou mávla směrem k prázdné židli.
„To by, myslím, šlo. V tomhle kraji se moc známých spisovatelů nepohybuje!“ přijal a sedl si na rozviklanou židli.
„Mně by stačil jakýkoliv. Chtěla bych si konečně popovídat s někým na úrovni a možná mu trochu pomoc.“
„Prozatím vám budu muset stačit já. Jak zní vaše jméno?“
„Kalliopé, a vaše?“
„Jiraiya, vy nepocházíte z tohoto kraje, že?“
„To je těžké, odpověď zní ano i ne!“ Jiraiya to nechápal, ale stačil mu okouzlující úsměv na ženině tváři. Nemusel chápat!
„Proč se vůbec tak zajímáte o spisovatele?“
„Je to má práce.“
„Jste hledačka talentů?“
„Dalo by se říct,“ řekla a kývla hlavou.
„To byste mi mohla odpovědět. Proč lidé začínají psát?“ zeptal se Jiraiya a doufal v odpověď.
„Protože chtějí…“ najednou se zarazila a začala něco hledat ve své příruční tašce.
„Tady to je,“ zajásala a vyndala jeden jediný složený papír. „Přečtěte si to a uvidíte,“ řekla a natáhla své ruce směrem k Jiraiyovi. Všiml si jejích pěstěných dlouhých nehtů. Už si představoval, jak svírá mezi prsty brk a krouží s ním po papíře v krátkých, noblesních tazích. Při předávání papíru se jí dotkl. Cítil hebkost a jemnost kůže a cítil teplo její krve. Byla plná života.
„Děkuji,“ poděkoval a rozložil papír. Byl celý popsán drobnými, úhlednými znaky a jeho okraj byl celý upatlaný. Jako by se ho dotýkal už nespočet lidských rukou. Jeho oči se vpily do papíru a začaly hltat slova.
Vyprávěl příběh jednoho chlapce, ale vlastně na příběhu nezáleželo. Byl jenom kulisou k pocitům, linoucím se z papíru.
„Myslím, že chápu!“ ozval se, jen co dočetl.
„Mohla byste mi pomoci s prvními kroky na dráze spisovatele. Vést mě za ruku a ukázat mi, jak dosáhnout oněch výšin.“
Jen co to dořekl, tak ho napadla nestoudná myšlenka. Už se viděl, jak ho vede za ruku nahoru do pokoje. Viděl žádost v jejích očích a cítil horkost dechu na tváři. Představoval si, jak nedočkavě odemyká pokoj a…
Její hlas ho probudil ze snění.
„Nechci a ani nemůžu, na to musíte přijít sám. Udělám však ještě jednu věc.“
Vstala ze svého místa a Jiraiya vyrazil za ní. Došla k barmanovi a koupila si dvě zbývající lahve vína.
„Vezměte si tuto láhev. Pokud napíšete něco, co budete pokládat za opravdu dobré, tak ji otevřete a vypijte. Pokud to ovšem dobré nebude, víno zkysne,“ řekla a vysypala na pult několik zlatých mincí.
„Předpokládám, že toto je loučení,“ řekl Jiraiya. Bylo mu to docela líto.
„Ano je!“ usmála se a obrátila se směrem k východu.
„Tak tedy sbohem!“ zavolal na ní ještě Jiraiya a zvedl ruku k pozdravu.
A už ji víckrát nespatřil.

Jiraiya se vydal na nesnadnou cestu spisovatele. Sbíral materiál po celé zemi. Psal celé stránky a ty potom končily v prachu na zemi a vzešla z nich jediná věta. Vzpomínal na své minulé zážitky a představoval si množství nových. Do toho ještě vypukla další válka a dostal svůj tým. Nejvíce vzpomínal na jediný polibek od Tsunade-hime a psal.

Většina lidí by v jeho situaci oslavovala. Jiraiyova kniha se právě dostala do obchodů. On však seděl sám v tmavém, asketicky zařízeném pokoji a v ruce otáčel zaprášenou lahev. Zrakem bloudil po tekutině a přemýšlel, jestli nadešel čas na její otevření. Jakoby mimoděk nahmatal nůž a otevřel jím lahev. Přiložil hrdlo lahve k ústům a pár kapek nabral do úst. Ztěžka polkl a zašklebil se. Víno zkyslo. Jiraya se přesto usmál.
„Nevadí! Důležité je, že jsem po sobě něco zanechal. Zkoušet můžu dál! Ale myslím, že si mi to povedlo,“ říkal si v duchu. Pak se zhluboka nadechl a najednou do sebe obrátil celou láhev.