Zůstanou jen vzpomínky //4. díl//

4.- Mise
Chlapec s černou kšticí neposedných vlasů zničeně dopadl před znuděně stojícího blonďatého muže.
„Om... Omlouvám se, sensei... Ale nějaká babička-“
„Nějaká babička tě po cestě zastavila, že chce pomoct s nákupem. A ty, jakožto pravý dobrák, jsi jí nákup donesl až domů, že?“ Usmál se na něho sensei.
Chlapec se také zašklebil. „Ne, chtěla, abych jí ze stropu sundal kočku,“ řekl ospale a pořádně si zívl.
„Obito, jak dlouho jsi spal?“
„Domů jsem přišel okolo jedné... A vstával v půl páté, takže moc ne,“ zamumlal.
„No nic, přejdeme k tvému trestu.“ Obito na Minata zničeně pohlédl. „Nejdříve si dáš tři kolečka okolo Konohy, aby ses probral. A potom půjdeš na Akademii-„
„To ne!!“
„Ale ano! Půjdeš na Akademii a pohlídáš tam děti, jelikož je poslední dobou nedostatek vyučujících na Akademii, budeš na ně dohlížet při tréninku.“ Usmál se blonďák a chlapec upadl do hluboké deprese.
„To bych radši běžel okolo Konohy desetkrát, než hlídal ty parchanty!“ zabručel a zvedl se.
„Co jsi říkal?“ zeptal se Minato, dělající, že neslyšel.
„Ale nic...“zahuhlal a dal se do běhu.
Sice ho to už po prvním kolečku nebavilo, nicméně to doběhl, ačkoli měl menší problém s tím, že když se nesoustředil na běh, přistihl se, jak usíná.

„Obito-kun! Obito-kun!!“ vřískaly malé děti a sápaly se na chudáka chlapce, který měl co dělat, aby nerozsápal on je.
„Tak já jdu. Ne, abys něco vyvedl!“ Pohrozil ještě Minato a s úsměvem na rtech se ztratil.
„Obito-kun, ukaž, jak umíš házet shurikeny!“ prosil jeden malý chlapec, kterému nadšením zářily oči.
„To byste mě nejdřív museli pustit, nechat, odlíst, úplně se ztratit!“ Procedil skrz zaťaté zuby.
„Jupííí!“ zavýskaly děti a rázem utvořily okolo Obita kroužek.
„Ach jo,“ povzdechl si, sáhl do svého vaku se zbraněmi, švihl rukou a rázem se tři shurikeny zapíchly do středu jednoho terče, nakresleného na nějakém kůlu.
„Páááni!“ ozvalo se udiveně.
„Nauč mě to!“
„Ne, mě dřív!“
„Obito-kun, já to chci umět!“ Prosily děti.
„Nechte mě! To se nedá jen tak naučit, musíte prostě jen sami trénovat! Je to jasný?“ zakřičel naštvaně a všechny děti rázem ztichly a ublíženě na něho pohlédly. „Hlavně... Hlavně...! Ne! No tak, nebreč, já to tak nemyslel,“ zabručel a pokusil se omluvně zašklebit na jednu dívenku, která začala nabírat. „Tak do práce, děcka! Prostě cvičte a cvičte a ten, kdo se trefí do středu terče třikrát za sebou, vyhrává!“ Dětem v očích začaly žhnout plamínky. „Já se budu dívat z povzdálí,“ zabručel ještě a vzdálil se od horlivě cvičících dětí. Sedl si pod vzrostlý strom a chvíli je pozoroval. Pak ale jeho víčka ztěžkla a on je poklidně zavřel...

„Obito-san! On mě řekl, že jsem blbá!“
„To není pravda! Ona do mě vrazila a málem mi vypíchla oko kunaiem!“
„On lže!“
„Ty jedna pipko ulhaná!“
„Auuuu!“
Obito vyděšeně otevřel oči a vyskočil na nohy. Naskytl se mu pohled na hocha, který tahal za vlasy nějaké děvče, kterému se po tvářích kutálely nešťastné slzy. „Co... je?“
„Obito-san! Řekl, že jsem blb-“
„Zmlkni, káčo pitomá!“
„Obito-kun! Už jsem se třikrát trefil do terče!“ Přiběhl nějaký chlapec.
„On lže! On je tam jen zapíchl, to já se trefil třikrát!“ Přiběhl jiný.
„Obito-san, potřebuji na záchod,“ špitla zase nějaká dívka.
„Auuu! Káčo blbá, to byla moje ruka! Obito, ona mi vrazila kunai do ruky!“
„Obito-san, on mě tahal za vlasy!“
„Ty lžeš! Já se trefil dřív!“
„Nene! Já se trefil dřív, to ty podvádíš!“
„Ne, ty!“
„Obito-san, já už to nevydržím...“
„Au! Moje oko!“
„Lháři!“
„Idiote!“
„Moje vlasy!“
„Moje ruka!“
„DOST!“ Všechny děti ztvrdly uprostřed pohybu a vyděšeně pohlédly na Obita, který vypadal jako rozběsněná sopka.
„Obito-san, já jsem se počurala...“
„Tak to ne!“ vyhrkl zhrozeně, otočil se a vyběhl ze cvičiště. Odběhl několik ulic a opřel se o nějaký dům.
„Nezvládneš ani bandu dětí?“ Ozvalo se nad ním pobaveně.
„He?“ Černovlasý vzhlédl a hned se zamračil. „Co chceš?“
Chlapec s šedou kšticí a maskou přes spodní část obličeje dopadl před něho. „Máme jít okamžitě za Hokage-sama,“ řekl jen, vyskočil zpět na střechu a rozeběhl se k hokage sídlu.
Co jim asi Hokage-sama chce? Obito moc dlouho neotálel a následoval Kakashiho.
„Dobré ráno,“ Pozdravil, když konečně dorazil do kanceláře ochránce vesnice, kde již byli všichni, včetně Akiko.
„Vítám tě, Obito,“ pronesl stařík. Obito si stoupl vedle dívky v odtažitém gestu a ona trochu posmutněla. „A teď k vaší misi!“ Obito se nedočkavě zašklebil. „Skupina Ztracených ninjů ukradla v Písečné vesnici jeden důležitý svitek a dostalo se nám zprávy, že míří směrem k Ohnivé zemi. Vaším úkolem bude je chytit, získat svitek a bezpečně ho předat ninjům ze Suny, kteří tuto skupinu také pronásledují, takže se připravte na spolupráci. Mise je typu B, ale jelikož je v nepřátelské skupině sedm ninjů a ještě se k vám přidá pětičlenný tým z Písečné, mise dostává C typ,“ ukončil to Sarutobi.
„Hai, Hokage-sama!“ promluvil za celý tým Minato a povzbudivě se podíval po svých studentech.
„Můžete jít.“
„Fajn. Takže se připravte, za půl hodiny u hlavní brány, ano? Sbalte si ty nejdůležitější věci potřebné pro týden v divočině, zatím.“ Zamával jim a zmizel v obláčku kouře.
„Obito!“ vyhrkla dívka a dohnala chlapce hned, jak vyběhla z hokageho kanceláře.
„Co chceš?“ opáčil.
„Víš...“ Nervózně sklopila oči, pak ale vzhlédla a vesele se usmála. „Jak je na tom tvoje břicho?“ zeptala se nakonec, když si vzpomněla, jak si před ni stoupl, aby ji ochránil před letícím kunaiem.
Obito si sáhl na břicho. „Dobře, díky, že jsi mě vyléčila, skoro vůbec to nebolí,“ zašklebil se a dívka se usmála ještě více.
„Bezva! Takže za půl hodiny u brány,“ zašvitořila, usmála se a odtancovala pryč. Obito za ní ještě hodnou chvíli zíral, jak měl ve zvyku, a pak se vydal domů pro věci...