Láska, smrt a ztráta

Ticho narušilo tmu chladnou,
Kapky deště dopadali k zemi.
Pokládám si otázku snadnou,
Nedokáži na ni odpovědět slůvky všemi.

Tma a ticho. Takhle se dá popsat noc, je mnoho takovýhle popisů, téhle denní doby, ale nikdo nezná všechny. Někdo zná tuhle a jiný tamtu, ale ani jeden neurčí všechny najednou.
Noc je doba, kdy i ti nejstatečnější se mohou bát a i ti nejvystrašenější mohou naleznout svůj vytoužený klid. Každý ji hledá, ale málo lidí ji najde.
Jenom opravdoví hrdinové se ve tmě nebojí a těchhle lidí je už skutečně málo, málo osob se nebojí ve tmě… Ale ne tmě jakožto tmě, ale tmě, kterou nikdo nevyhledává.
Tma, která se dá rozložit na beznaděj a smrt. Tyhle dvě věci ji popisují. Dá se tak snadno popsat a přitom tak těžce vyhledat.
Obloha náhle propukla v pláč, na zem dopadalo tisíce kapek vody. Bylo jich tolik, že se s těží daly spočítat. Dopadaly do vlasů blonďatého muže, nynějšího Hokage, který se skláněl nad těžce zraněnou ženou.

Nenávidět je jednoduché,
Milovat je ještě prostší.
Nikdo neudělá stejnou chybu napodruhé,
To by bylo nejprostší.

„Hinato! Neumírej!“ zašeptal k ženě muž.
Chtěl ji pomstít, zabít jej, ale přesto nemohl ji opustil. Ženu, kterou miloval… Nač minulí čas? Zatím je to přítomnost. Nejraději by prosil na kolenou, aby mohla přežít, ale viděl, že mu umírá v náručí. Ničilo ho to.
Měl povinnost chránit, všechny ve vesnici a jedině tu, kterou miluje, nedokázal zachránit. Byl to snad osud? Ne, bylo by pošetilém shazovat tohle na osud, on za tohle nemohl. Byla válka. Rozhodl se jí zastavit, ale byl tím natolik posedlí, že nebyl schopný se k ní otočit a pomoci ji proti jejímu nepříteli. Cítil se hrozně.
„Naruto-kun…“ zašeptala žena.

Láska je věc krásná,
Život není jednoduchý.
Láska je spásná,
Nezachrání Tě však před zloduchy.

Jak moc jí chtěl říct, že to bude zase dobré, ale nemohl jí lhát. Dobře věděl pravdu, dobré už to nebude nikdy. Nesnášel tuhle bezmoc, kdyby mohl zachránil by jí.
Věděl to, ale neměl jak, nebo alespoň nevěděl jak ji pomoci. Připadal si hloupě, zahleděl se do jejích očí a zaháněl slzy. Byl přece Shinobi a Ti nepláčou.
„Hinato, nevzdávej to,“ řekl pouze.

Smrt je to záchrana,
Nebo je to zrada?
Možná je to nějaká obrana,
Tohle bych viděla nerada.

Cítil, že pomalu umírá. Miloval ji, miloval ji opravdu moc. Nevěděl, co má dělat. Objal ji a dal průchod svým pocitům. Po jeho tváři stékali slzy, ale i kapky deště.
Členka Hyuuga klanu se zahleděla do jeho, byl to její poslední pohled. Náhle ztuhla a nestačila ani říci to co, chtěla. Byla předurčena k věčnému mlčení, chtěla mu říci, že jeho pocity opětuje, ale… Již bylo pozdě.
„Miluji Tě, Hinato, a již navěky budu,“ zašeptal Naruto.
Svíral v objetí svou lásku, lásku, kterou ztratil. Chtěl jí toho ještě tolik říct, ale nemohl. Nemohl jí říct, už vůbec nic. Bolelo to, jako všechny ztráty, které za život zažil, ale tahle snad byla i největší.

Miluji Tě a nikdy nepřestanu, Hinato,
Tohle jsi mi každý den před spaním řekl.
Zda by na Tebe byl hrdý Minato,
Nebo by se Tě možná zřekl?