Několik zimních dnů Akatsuki 12

Hidan? Kakuzu? Kam jdou? Mám volat o pomoc? Koutkem oka se podíval na Tobiho, který odevzdaně seděl uvězněný v komíně a broukal si nějakou melodii. Znovu se podíval na dvojici směřujících do lesa. Ne, už jsou příliš daleko. Neslyšeli by mě. Chvíli se za nimi lítostivě díval, než zmizeli v lese, pak se rozhlédl po okolí. Kdypak bude sněžit? podíval se na oblohu, která měla ocelově šedou barvu. Nejspíš brzo. usoudil. Pohlédl na holé koruny stromů, jež se kývaly ve větru. Začíná tu být zima. uvědomil si. Náhle se mu zorničky rozšířily a kdyby mohl, praštil by se do čela. Já jsem idiot. nadával si. Pokud ti dva vyšli ven, pak se já můžu dostat dovnitř.
„Tobi!“ zavolal.
„Hm?“
„Dostal jsem nápad, jak tě odsud dostat. Chvilku tu počkej.“
Tobi mu věnoval nicneříkající pohled svého jednoho oka.
„Eh, no,“ zakoktal se Sasori. „Prostě, hned jsem zpátky.“
Otočil se. Ozvalo se zavrzání, zapraskání a vzápětí se pod jeho rukou propadla střecha. Instinktivně se prudce zapřel druhou rukou. Jenže narušená střecha ten náhlý tlak nevydržela a propadla se. Sasori slétl po hlavě dolů a byl by se propadl úplně, ale jeho tělo uvězněné v mohutné loutce se ve střeše napůl zaseklo. Zůstal viset hlavou dolů zatímco jeho nohy trčely směrem k ocelově šedé obloze.
„Jsem muž.“ mumlal si. „Jsem chlap. A chlapi nepláčou.“
K uším mu dolehl Tobiho smích tlumený maskou a dřevem nad ním..
„Nebudu brečet. Nebudu brečet. Já nebudu brečet.“ pevně zavřel oči. „Asi se rozbrečím!“

„Začíná tu být chladno.“ promnula si Konan zimomřivě ruce. Pohlédla k oknům otevřeným do kořán.
„Jo, máš pravdu. Asi bychom ta okna měli zavřít.“ přitakal Itachi. Sám se už nějakou chvíli třásl zimou.
„Zavřít okna? To nepřipadá v úvahu. Během chvíle by tedy ten smrad byl znovu.“
„Ale jestli ta okna nezavřeš, tak tu všichni umrzneme.“
„Itachi, já bych to neviděla tak tragicky.“
„No dobrá. Ale co Pein?“ dloubl si Itachi. „Tomu vadí zima nejvíce z nás. On nesmí nastydnout.“ Takže ta okna koukej zavřít. Radši smrad, než zimu.
Konan starostlivě pohlédla na Peina. Položila mu ruku na čelo. Bylo zpocené a horké. Má pravdu. Pein si nemůže dovolit nastydnout. Ale ta okna… Dívala se ven. Něco ji napadlo.
„Itachi?“ zeptala se medově.
„No?“ zavětřil jmenovaný podezřívavě. Už ze zkušenosti věděl, že tenhle hlas je dost nebezpečný. Bezděčně si přejel rukou po tváři.
„Říkal si, že v přístupové hale je další krb?“ usmála se Konan.
Itachi se na ní zle podíval.
„Fajn. Kisame, byl bys tak hodný a v tom krbu zapálil?“
„Jasně. Itachi, helpneš mi?“ otázal se společníka.
„Rád bych, ale strašně mě bolí ty záda. Stačilo mi, když jsem se šel podívat na tu věc, co na nás mrkala.“ odpověděl.
„Hm. Konan? Kam jsi dala sirky?“ rozhlížel se kolem.
„Jsou na stole.“
„Jo, dík.“

Chvíli mu trvalo, než se mu podařilo nanosit dříví a vyrovnat ho v krbu. Potom pro změnu nemohl najít sirky.
Kam jsem je jen mohl dát? Kruci, Itachi, ty bys to měl podpálený hned. láteřil na Itachiho. Po kapsách je nemám, šacoval se, na zemi taky nejsou. Že bych je nechal v obýváku? zvedl se a šel se tam podívat.

„Čekala jsem, kdy se objevíš?“ podávala mu Konan krabičku se sirkami. Čekal nějaký kousavý komentář ze strany Itachiho, ale žádný se neozval.
„Zase usnul.“ sdělila mu Konan, když si všimla jeho pátravého pohledu.
Jenom si povzdechl a odešel zapálit dříví v krbu.

Škrtl sirkou, chvíli čekal, než se rozhoří, pak ji pomalu přibližoval k dříví. Náhle zhasla. Sakra. zaklel potichu. Škrtl s druhou. Rychle se rozhořela, avšak po cestě mu také zhasla. Teda, co to? Proč to nejde? láteřil, když mu takhle zhasla čtvrtá. Během chvíle kolem něj byla hromádka sirek a zbyla jediná.

To snad není pravda. Co tam vymýšlí? Ten snad ten oheň zapaluje očima. mnula si Konan ruce. Byla jí čím dál větší zima. Pein vedle ní se neklidně zavrtěl. Položila mu ruku na čelo. Uklidnil se. Přiložila dříví do krbu. Znovu se zachvěla. Raděj se za ním půjdu podívat. rozhodla se.

„Co tu, prosím tě, vyvádíš?“ ozvalo se za ním. Nadskočil a málem pustil tu poslední sirku, která mu zbývala.
„Konan, neruš. Mám v ruce poslední sirku a nerad bych o ní přišel.“ odpověděl nevrle.
„A co si udělal…“ zalapala po dechu, když si všimla hromádky vyhořelých sirek kolem Kisameho.
„Já za to nemůžu. Všechny mi zhasly.“ soustředil se Kisame na poslední sirku. Jestli mi zhasneš, tak nebude mít Itachi radost.
„Bodejť by ti nezhasly, když jsou otevřený dveře dokořán. Je tu průvan.“ To je den. To je den. šla Konan zavřít dveře. Tak si myslím, Peine, že to nebyl zase až tak dobrý nápad. Jestli už nás chceš všechny zabít, měl si nařídit sebevraždu. Bylo by to jednodušší a bez těchto hovad. zavřela dveře.
„Můžeš!“ houkla ke Kisamemu. Ten škrtl, sirka se rozhořela a konečně se mu podařilo zapálit oheň.
„Už hoří!“ zavolal zpátky. Hurá. pomyslela si spokojeně.
„Ne, nehoří!“ volal Kisame.
„Jak to, že nehoří. Vždyť hořel.“ šla zpátky ke Kisamemu.
„Hořel, ale nějak se mu nechce.“ dloubal pohrabákem Kisame v ohništi.
„Jak to, že se mu nechce?“ stanula mu za zády.
„Já nevím. Zkusím do něj fouknout.“ nadechl se.
„Ne. Počkej.“ zarazila ho Konan. „Raděj do něj fouknu já. Ty bys ho mohl sfouknout.“ odstrčila Kisameho.
Nadechla se a foukla. Ohýnek se na chvilku rozhořel a za chvíli začal pohasínat. Konan foukla znovu. A znovu. A znovu. Za chvíli byla v obličeji úplně rudá.
„Nic Kisame.“ nabrala dech. „To bude chtít Itachiho.“ foukla. Nadechla se. „Dojdi pro něj.“ foukla.
„Jo. Už jdu.“ zvedl se.

„Jak to, že se ti nechce. Okamžitě se zvedni, sbal si svoje fidlátka a pojď.“ domlouval Hidan malému mužíčkovi v plášti medika.
„Já s vámi nikam nepůjdu.“ ječel vysokým hlasem medik. „Pacienty zásadně nenavštěvuji doma. Pokud chcete, abych je léčil, přiveďte je sem.“
„Tak se mi zdá, Hidane, že ho asi budeme muset přesvědčit. Protáhl si Kakuzu prsty až klouby zapraskaly.
„Jo asi jo.“ zahýbal Hidan svými širokými rameny.
„Doufal jsem, že to půjde po dobrém, ale ty nám jinou možnost nedáváš.“ otočil se Kakuzu na medika.