Několik zimních dnů Akatsuki 9

„Jsi si tím jistý Tobi?“ zeptal se Sasori maskovaného muže a dál nedůvěřivě sledoval jeho počínání.
„Jasně, Sasori. Tobi is a good boy. Tobimu se jeho nápad povede“ zahuhlal trochu nesrozumitelně Tobi zpod masky a dál se nakláněl nad komínem. Oba dva stáli na střeše Akatsuki sídla a nakláněli se nad komínem. Měli plán: Tobi, vleze do komína (Sasori se tam prostě v té své loutce nevejde), spustí se dolů, vyleze z krbu, najde ostatní a zeptá se, proč nejdou otevřít ani jedny dveře. Sasori se znovu podíval do komína.
„Jsi si jistý, že to zvládneš? Pamatuješ si, co máš říct?“ zeptal se nedůvěřivě. I teď se stále rozhlížel a koukal, jestli nenajde jinou možnost. Zatracenej Deidara, nadával v duchu. Kdyby se neomráčil, nemusel bych pracovat s tímhle nemehlem. I když, Deidara je taky nemehlo, ale aspoň někdy projeví záblesky inteligence. Zato tohle individuum…
„Neměj péči Sasori. Mám to všechno tady napsaný.“ strkal mu Tobi pod nos kus papíru.
„Ty to máš napsaný?“ nevěřil Sasori. Náhlá zlá předtucha mu řekla, proč bylo několik předchozích misí neúspěšných.
„No samo. Tobi to tak dělá vždycky, aby nezapomněl. Ale Tobi posledních pár papírků ztratil a už nenašel.“ odpověděl lítostivě Tobi.
Sasori na něj jenom zíral. Tohle už tušil ve chvíli, kdy mu Tobi strčil skoro do nosu ten cár papíru. A co teď? Krev v něm vřela, ale pokud by Tobimu nějak teď ublížil. Je to přeci jen jeho jediná naděje.
„Tobi… Já prostě nemám slov.“ odsekával Sasori jednotlivá slova.
„Jo, Sasori. Já jsem taky strašně nervózní. Nikdy jsem komínem ještě nelez.“ huhlal Tobi.
„Ale nebojte.“ otočil se čelem k Sasorimu a zády ke komínu. Tobi is a good boy.“ dodal vesele.
Tak tohle bylo na Sasoriho moc.
„Já ti dám, Tobis gůboj.“ a vztekle strčil Tobiho do břicha. Výš nedosáhl. Tobi udělal pár kroků zpět a pozpátku zapadl do komína.
No tak tohle už je fakt moc. Tohle se opravdu může stát jenom mně. Bože, vím, že jsem několikrát zhřešil. Že jsem neměl před obědem jíst sladkosti a každý večer jsem si měl čistit zuby, ale není to už na jeden den moc? Kdyby byl pátek třináctého. Nebo je ten kluk opravdu takové hovado? přemýšlel Sasori a dál odevzdaně zíral na Tobiho, který bezmocně máchal nohama a rukama ve vzduchu, zatímco jeho zadek vězel v komíně.

V SÍDLE

„Hele, hele. Vypadá to, že se probouzí.“ promluvil hlas kdesi nad ním.
„Jo Hidane, to vidíme všichni. A nepřekážej.“ odpověděl mu uštěpačný ženský hlas.
„Já tu vůbec nepřekážím.“ odpověděl dotyčný dotčeně.
„A stejně. Co je to za Vůdce, když skoro nic nevydrží.“ dodal posměšně.
„Já to říkám furt, že taková malá rána mu nemohla ublížit.“ zapojil se třetí hlas.
Na čelo mu dopadlo něco mokrého a hlavně, hlavně studeného. Slastně vzdychl.
„Vzdychl.“ oznámil prvý hlas.
„Neříkej.“ ženský hlas přetékal ironií.
„Peine?“ znovu ten ženský hlas. Tentokrát ale milý, jemný…
Začal pomalu otvírat oči. Všechno bylo rozmazané. Hlava ho třeštila. Zasténal.
„Jo já vím. Musí to hodně bolet. Taková rána.“ pomalu mu přejížděla hadrem přes celý obličej.
„To byla jenom malá rána. Já fakt nemůžu za to, že nic nevydrží.“ bránil se Kisame.
Zkusil se pohnout. Tělem mu projela další ostrá bolest. Znovu zasténal.
„Prosím tě, zůstaň ležet. Nehýbej se. Pravděpodobně máš ještě něco zlomeného. Jenže nevíme co.“ seznámila ho žena s jeho zdravotním stavem. Ostatně, ani nemusela. Neřekla mu nic, co by dávno nevěděl.
„Konan.“ vyrazil ze sebe slabě.
„Ha, je to vcajku. Vzpomněl si na tvoje jméno. Paměť má v pohodě.“ spokojeně se ušklíbl Hidan. Představa, že by vůdce ztratil paměť byla horší, než cokoliv jiného. Sice tohohle neměl zrovna rád, ale pořád lepší, než někdo jiný. Podíval se koutkem oka na Itachiho, který stále spokojeně spal opřený o stěnu.
Obrysy okolo začínaly nabývat ostřejších tvarů. Ten druhý hlas, ten patří Hidanovi a ten třetí, ten zněl jako Kisame, přemýšlel. Co to ale žvanili o malé nebo velké ráně? A co je to tu tak strašně cítit?
„Konan?“ ozval se slabě. „Proč je tu takový smrad? Chce se mi z toho…“
Nedořekl a začal zvracet přímo na Konaniny nohy. Ta okamžitě odběhla s rukou na puse na záchod. Tohle už se nedalo vydržet.
„No, ženská. Ta nikdy nic nevydrží.“ poznamenal bledý Hidan. I když by to nikdy nepřiznal, málem to v sobě neudržel.
„A co Pein?“ zajímal se Kakuzu. Na tom jediném nebylo nic vidět. Ale kdo ví, jak vypadá pod tím svým šátkem.
„Nic nového pod sluncem. Zase je v limbu.“