Andělé Života a Smrti //2.část//

„Gyou-sama!! Gyou-sama!!“ prázdnou, bílou chodbou se nesl naléhavý křik. Z prudce otevřených dveří se vyřítila mladá černovláska. O vystouplí práh ale zakopla a s vyjeknutím dopadl na tvrdou zem.
„Akari!! Akari není ti nic??“ Přistoupila k ní usmívající se dívka, kaštanové vlasy dopadající na ramena a hned jí podávala ruku. Akari se trošku začervenala ale nechala si pomoct a za chvilku už stála na nohou.
„Gyou-sama!! Přivezli nějakého zraněného chlapce!! Nemohu najít Tsunade-sama ani Sakuru-chan tak kdyby jste mohla…“ začala Akari ale Gyou jí hned chytila za paži a už jí táhla do ordinace.
„Samozřejmě!! A neříkej mi Gyou-sama… mě stačí Gyou.. a nebo Gyou-chan!“ usmála se mezi kroky. Akari spěšně přikývla a zavřela za sebou těžké, dřevěné dveře.
Na bílém lehátku uprostřed místnosti se krčil vyděšeně koukající blonďáček a ustrašeně těkal velkýma hnědýma očima z Gyou na Akari a zase zpět.
„Ahoj! Jak se jmenuješ??“ kouzelně se Gyou usmála a přisedla si němu na lehátko.
„Já… no.. já jsem….Manzo…Kai Manzo!“ odpověděl chlapec trochu sípavě.
„Já jsem Gyou… Akaru no Gyou!“ kývla na něj a něžně mu zvedla ruku, kterou si zakrýval zkrvavené břicho.
„Cccc… no.. Akari podej mi prosím desinfekci a tampony!“ otočila se Gyou na sestřičku, která hned začala plnit její přání. Gyou si znovu prohlédla Manovo břicho. Vůbec se jí to nelíbilo. Ve velké ráně táhnoucí se od klíční kosti až téměř na zády bylo spoustu nečistot a pár skleněných střepů.
„Copak jsi dělal Manzo??“ Zeptala se, zatím co přebírala věci od Akari
„Já trénoval!! Budu jednou nejlepší ninja na světě!!“ vykřikl Manzo a v očích mu zaplál plamínek vzrušení.
„Vážně? Neboj! Já ti věřím,“ smála se dál, zatímco mu na ránu nalévala desinfekci. Manzo začal syčet a křičet bolestí. Akari měla co dělat, aby ho udržela na místě.
„Víš co? Když teď budeš statečný, představím ti svého přítele! Jmenuje se Sabaku no Gaara a je to Kazekage vesnice ukryté v písku, chceš?“ Manzo se hned zklidnil a snažil se nedělat hluk. Gyou mu ránu očistila a zašila. Pak se zářivě usmála.
„Vidíš!! Jsi šikovný mladý ninja a jednou budeš určitě nejsilnější shinobi!“ Pokračovala a pohladila ho po jemné tváři.
„Vezmeš mě teda za kazekage??“ ptal se hned dychtivě mladík a vyskočil na nohy. Prudký pohyb ho ale zabolel a on se v bolestech zřítil na zem, Akari vypískla a zůstala na něj zírat. Manzo ležel nehnutě na zemi a nejevil žádné známky dýchání či vnímání. Gyou k němu hned přiskočila a obrátila ho na záda. Z úst mu stékal pramínek krve.
„Manzo!!“ křičela na něj, ale nemělo to žádný smysl. Rychle tedy spojila ruce a složila několik pečetí. Ze světlých dlaní jí začala pomalu vystupovat nazelenalá záře. Gyou přejela dlaněmi po Manzově hrudi.
„Zkolaboval mu organismus! Ztratil moc krve!“ informovala Akari.
Černovláska na nic nečekala, natažené dlaně dala nad chlapcovo srdce a maximálně se soustředila, po několika vteřínách jí z dlaně začala vystupovat duhově zbarvená záře a vpíjet se do kůže. Akari na to všechno jen zírala a nechápala, co se děje.
Z hrudi se začali zvedat všechny maličké, téměř neviditelné částečky špíny a oddělovali se od rudé krve. Rána se začala rychle zacelovat a Manzovo tělo začalo nabírat opět zdravou načervenalou barvu. Vše se to sběhlo během několika minut. Najednou chlapec prudce otevřel oči a zhluboka se nadechl. Akari vyjeveně otevřela pusu.
„Gyou-sama… jak.. jak jste to udělala??“ pípla a dál koukala na Manza, teď už klidně oddychujícího.
„Nejprve jsem oddělila bakterie, aby se do rány nedostala infekce a pak jsem začala obnovovat červené a bílé krvinky a krevní destičky… Nakonec jsem trochu urychlila růst neuronů což jsou nervové buňky aby se rány zahojila hned!“ vysvětlila Gyou klidně.
„To jsem nemyslela!! Nikdy jsem tak rychlé uzdravení poměrně vážného zranění neviděla… Dokonce ani u Tsunade-sama! Vy… vy jste anděl!!“ Akari na ní obdivně koukala, zatímco pomáhala Manzovi na lehátko.
„Ale prosím tě! Vsadím se, že ty by jsi taky udělala co nejvíc, abys pomohla malému dítěti! A lepší než Tsunade být nemůžu! Vlastně… já ani nevím jak jsem se to uzdravování naučila!“ odporovala Gyou. Pak došla na chodbu a zavolala jednoho ze zdravotníků. Ti naložili Manzu na nosítka a odvezli na pokoj.
Gyou šla do koupelny a začala si smívat krev. Na jejích rukách vydala tak ošklivě.. jako by na ně vůbec nepatřila. Už když se otáčela, že se zajde na chlapce podívat, nakoukla do místnosti střapatá hlava.
„Gyou-chan!“ promluvil její majitel.
„Ano Naruto-kun?“ Zvedla k blonďákovi oči.
„Přišel lístek od Gaary! Máš prý co nejdříve vyrazit na cestu. Něco se v Suně stalo a on pro tebe dal co nejrychleji poslat,“ odpověděl. Gyou párkrát zamrkala ale pak zhurta přikývla.
„Dobře, Naruto… jdu si jen pro nějaké věci domů! Pak hned vyrazím! Děkuji ti za zprávu. A prosím, vyřiď Sakuře-chan, ať se podívá na toho chlapce, co ho dnes přivezli… Akari jí řekne kdo to je. Zatím se měj!“ usmála se spěšně a vyběhla z ordinace.
Doma pečlivě, ale rychle poskládala pár kousků oblečení, nějaké to jídlo a nezbytnou medic taštičku do batůžku a na nohu si připnula pouzdro se zbraněmi. Pak už se rychle rozeběhla na opačnou stranu vesnice k bráně.
Když míjela budku s pochrupujícími hlídači Kotetsu a Izumem zahlédla dívku procházející kolem ní do vesnice. Bílé vlasy rámovali tvář bílé pleti s ostrými rysi. Nejvýraznější věcí na ní však byli oči. Krvelačnost a hněv z nich čpěli na sto honů. Kdyby bývala měla čas určitě by si ji prohlédla důkladněji, vzpomněla si ale na Gaaru a pokračovala v běhu směr Suna… Slunce zapadalo a její černý stín mizel mezi stromy, kryjícími Konohu…