Neodkryté tajemství 4 - Klid před bouří

Ušklíbla se Miabi. „Dopadneš jako ten debílek.“
„Na začátku jsem nebyla nas*aná!“ Vykřikla a Miabi se na ní opět rozběhla.
„Tohle musím zastavit!“ Rozběhl se Waseto k Rui.
Miabi už, už se napřahovala k další ráně, když v tu já oslepila obrovská stříbrná záře.

„Co to sakra je?“ Podivili se kolem postávající Genini, oslepeni tím do očí bodavým světlem, s kterým přišla i ohromná rána. Světlo pomalu opadalo a všem se začali zjevovat černé siluety postav, ještě před chvílí bojujících proti sobě.
„Boruto dragon no jutsu?“ Kulil oči hokage, div že je nemusel hledat po zemi. Když se světlo úplně rozplynulo a všem se zrak vrátil do normálu, spatřili vyděšenou Rui, jak se snaží vrátit k vědomí svou protivnici, která skončila naražená na jednom z kamenů na cvičišti.
„Odstup.“ Přišel k vylekané dívce Waseto a sám se jal jejího ošetření, Rui kousek poodstoupila a celá vyklepaná se sesunula na zem. Miabin bratr přišel k sobě kupodivu jako poslední, ale jakmile se rozkoukal, ihned vyrazil ke své sestře s ohromným výkřikem.
„Miaaabi!!!!!“
„Co…co jsem to udělala.“ Říkala si vyklepaná dívka pro sebe potichu. „Jsem snad já ta zrůda, co vraždí obyvatele?? Můžu za to všechno já?“ Rozklepala se ještě víc při tom pomyšlení a pohledu na smutného chlapce, plačicího nad svou sestrou, která na tom nebyla moc dobře.
„Má zástavu! Musí rychle do nemocnice!!“ Křikl po chvíli Waseto. V Narutovi stojícím opodál to škublo, zmizel v obláčku prachu a objevil se vedle bezmocného jounina.
„Vezmu jí. Hned jsem zpět!“ Chytl ho za rameno a zvedl dívku do náručí. „Nikam nechoď!“ Řekl na Ruin účet a tentokrát se rozplynul i s dívkou v náručí.
„Co si to udělala!“ Ohlídl se na ní chlapec a. Z jeho hlasu byla slyšet nervozita a strach, ale zároveň chuť oplácet.
„Já…nevím…to…to samo.“ Vzlykla a vystrašeně se podíval na své dlaně. Byly od jutsu trochu popálené.
„Tvoje sestra bude v pořádku. Teď jdi domu.“ Ozvalo se na cvičišti a vzápětí se za dětmi objevil hokage.
„Ale jak…“
„Řekl jsem, běž domů!“ Zvýšil blonďák hlas. Chlapec se i proti svému přesvědčení zvedl ze země a i se svojí partičkou z místa odešel.
„A teď ty, pojď semnou!“ Podíval se na vystrašenou Rui.
„A…Ano.“ Vykoktala.
Dívka se postavila na nohy a mlčky šla za hokagem. Naruto jí nevedl daleko. Šli jen ke kameni ZVB. Naruto se zastavil a chvíli hleděl na kámen. Dívku to čekání stresovalo, bála se toho, co přijde. Nevěděla, co by jí asi tak mohlo čekat, ale obávala se toho nejhoršího.
„Vážně bude Miabi v pořádku?“ Zeptala se po deprimující chvíli ticha.
„Co…jo…jasně??“ Trvalo chvíli Narutovi, než mu došlo, co Rui říkala.
„Vážně?“ Naskočil Rui na tváři malinký náznak úsměvu.
„Jo. Sice byl tvůj útok velice zdařilý a bez včasného zákroku lékařů asi i smrtelný, ale v této době, dokud má člověk v těle alespoň trochu bojovnosti, pak dělají medici divy.“ Usmál se na ní.
„Já…vůbec nevím kde…kde se to ve mně vzalo. Nikdy se mi to jutsu nepovedlo. Vždycky jenom malinký dráček, kterej sotva udělal černou stopu na papíře.“ Opět nevěřícně pohlédla na svoje popálené ruce.
„Lidské tělo je plné tajemství a překvapení. Podle vědců náš mozek pracuje asi jen na 10% toho, co by mohl na plný výkon. Ale to je vedlejší! Tvoje tělo za různých situací vypouští do tvého oběhu různé hormony a adrenalin. Ten může zapříčinit dočasný nárůst síly a zlepšení tvých reakcí.“ Chytil jí za rameno.
„Hokage-sama…já mám strach že…“
„…že ty si ten vrah co terorizuje vesnici?“ Skočil jí Naruto do řeči. Dívka smutně pokývla. „To nemusíš.“ Pohladil jí po vlasech. „Tvůj útok na těle protivníka zanechá stopy po spáleninách. Jako když tě popálí elektrický proud. Zřejmě máš i bleskovou podstatu. Útočník útočí ostrými drápy a je značně agresivní. Jak koukám na tvoje ruce, ty ani jednou z těchhle vlastností neoplýváš.“ Poodstoupil od ní a šel se opět podívat na kámen. Dívka nechápavě udělala to samé.
„Kolik přátel máte na tom kameni?“ Zeptala se opatrně.
„Bohužel hodně.“ Podíval se do země a poté zvedl oči k obloze. Už se smrákalo.

„Lidé umírají pořád, Rui. Zvlášť ti nám tolik blízcí,“ pronesl tiše a pohlédl na ni. „Ale to neznamená konec. I když už nejsou s námi, my musíme jít dál.“
Dívka po chvíli koukání do jeho modrých očí rozpačitě sklopila zrak. Zadumaně zírala na zem pod sebou, když v tu chvíli zaslechla povzdech. Vykoukla na blonďáka zpod dlouhých řas.
„Už je pozdě, měla bys jít domů.“ Díval se na pomalu zapadající slunce.
„Ano, Hokage-sama,“ zašeptala a otočila se k němu zády. Po deseti váhavých krocích se zastavila a letmo na něj pohlédla. Nepohnul se ani o milimetr. Svěsila ramena a s hlavou plnou myšlenek se vydala směrem ke svému domovu.

Druhý den ráno se Rui vstávalo velmi těžce. Celou noc nespala, navíc ji úplně nesnesitelně bolely ruce. Když se v koupelně zahlédla v zrcadle, překvapilo ji, jak vypadá. Její obličej byl bílý jako stěna, pod očima temné, nafialovělé kruhy. Naprosto dokonalý úkaz živoucí mrtvoly. Zamyšleně hleděla na osobu v zrcadle, prohlížela si ji detail po detailu. Skutečně by mohla být ona ten vrah? Ten, jenž zabíjí lidi na potkání, neváhá, jedná bez sebemenších zábran? Vybavil se jí včerejší rozhovor s Hokagem, jak ji přesvědčoval, že ona to nebyla. Asi měl pravdu, asi to trochu přehnala. Vždyť byla tak slabá, sám Gatashi to potvrdil. Ale co když to vážně byla ona? Pohled na její rozklepané ruce ji však dost přesvědčil na to, aby si už byla jistá. Zničehonic jí obvazy připomněly onu nešťastnou událost a tím i zraněnou dívku Miabi. Smutně vykoukla z okna. Strašně moc se jí chtěla omluvit, ale bála se její reakce. I přesto tam musela jít, už jenom kvůli vlastnímu svědomí. S povzdechem si nabrala do dlaně studenou vodu a jemně si ji chrstla do obličeje.

Hnědovlasá dívka váhavě postávala před zavřenými dveřmi do jednoho z nemocničních pokojů. Roztřesená ruka jí visela ve vzduchu, připravená buď zaklepat, nebo se zase stáhnout. Těžce polkla, načež třikrát tiše zaklepala.
„Kdo je to?“ ozvalo se zevnitř ztlumeně. Rui polilo horko, slova jí uvízla v krku. Musela si odkašlat, než byla schopna promluvit.
„To... to jsem já,“ řekla chraplavým hlasem. K její smůle ji Miabi i přes zavřené dveře poznala.
„Co tu chceš? A víš co, mě to ani nezajímá, vypadni!“ zařvala nepřátelsky a hned na to bolestně zasténala. Hnědovláska se přikrčila nad jejími slovy. V tuhle chvíli byla ráda, že nestojí u dívčiny postele. Nejistě se podívala na špičky svých bot.
„Já... chtěla jsem se ti omluvit,“ pípla slabě.
„Nestojím o tvou omluvu. Vrať se tam, odkud jsi sem přišla, tady tě nikdo nechce!“
V úzkostném tichu Rui smutně pohlédla na kliku. Poté sklopila oči ke kytici, jež třímala v rukou a opatrně ji položila před práh. Naposledy se podívala na dveře, načež se vydala směrem k východu. Náhle v dalším pokoji zaslechla Narutův hlas.
„Co jí teda je?“ ptal se ustaraným hlasem. Pootevřenými dveřmi nakoukla dovnitř. Spatřila jeho ženu Amai, drobnou brunetku s milým obličejem, jak sedí na lůžku a drží se za břicho. Škvíra byla malá, takže dál už jen viděla část blonďákova pláště.
„Hokage-sama, mám pro vás dobrou zprávu,“ řekl nějaký muž, zřejmě medic-nin. Na okamžik zavládlo napjaté ticho. Amai, Naruto i Rui čekali, co se bude dít.
„A to je?“ pobídl ho Šestý. I když stála za dveřmi, přesto věděla, že se muž usmál.
„Vaše žena je těhotná.“
Na tři, čtyři vteřiny nikdo nic neříkal, ale náhle se Amai šťastně zajíkla a rukou si přikryla ústa. V tu samou chvíli Naruto prudce vydechl, otočil se k ní a se smíchem ji vzal do náruče. Rui o krůček ustoupila, takže už neviděla, jak se s ní zatočil. Ještě chvilku zůstala stát na místě, ale pak s úsměvem vykročila vpřed, ven z nemocnice.