Ten večer

Pro lepší atmošku si pořád dokola pouštějte TOHLE ale spíš jen druhou polovinu, to jak se to tam rozjede, ale když to budete poslouchat celý, nic se nestane.

Byl večer, krásný večer. Slunce se zastavilo nad obzorem. Jeho odraz maloval jezero do teplých letních barev, které hřáli na duši. Květinám se nechtělo zavírat své květy, kvůli kráse dnešního večera chtěli bdít. Stromy si tiše šeptali, že dnešní večer je večer milenců. Na břehu jezera pro ně tráva vyklidila cestu ke kameni nad jezerem, který nabízel pohled na všechnu tu krásu. Každý byl nervózní, od sedmikrásky po mravence. Dnes měli přijít oni. Oni, kvůli kterým udělali tohle vše. Dnes nastal jediný den v roce, kdy se svět otevíral milencům. A právě jezero jim chtělo připravit tu nejkrásnější podívanou.

Pak to přišlo. Oni přišli. Shinobi bok po boku s kunoichi. Stromy roznášeli novou zprávu, už jsou tady. Jako by sami vytušili, že dnešek je jen pro ně. I slunce se sklonilo nad zářivostí jejich lásky. Tentokrát víc než kdy jindy platilo, že ti dva jsou jediní na světě. Obklopovala je jen krása přírody uspořádáná na jejich počest. Květiny rozevřeli květy ještě víc než za slunného dne, tráva rostla rychleji než za denního světla. Tito dva spolu přinesli světlo a především to kvůli čemu byl dnešní večer, lásku. Láska, kterou toto údolí ještě nezažilo. Rok co rok přicházejí zamilované páry, jejich láska září na všechny strany, ale zář těchto dvou oslňovala i staré vrby posázené kol jezera.

Po cestě, kterou jim sama zelená tráva vytvořila, kráčeli zamilovaní ke kameni nad jezerem. Ač kámen měl jen hrstku citu, obyčejně mu tento den byl více méně lhostejní, jejich láska ho, jako celé údolí, oslnila tak, že i on uhnul v cestě a svým křemeným středem utvořil povrh tak pohodlný, jak jen potřebovali. Jaro přecházelo v léto, ale i v této době se stromy vzdávali svého ošacení a listy spouštěli milencům na hlavy. I květiny chtěli pomoct, objetovali své okvětní lístky pro ještě dokonalejší atmosféru. Všichni ptáci na stromech naladili stejnou tóninu a zpívali zamilovanou píseň. Ani jezero nemohlo zůstat pozadu, poprosilo tedy vítr aby mu rozfoukal hladinu do malých vln. Nebe bylo dojato, dolů padal ten krásný teplý déšť, nikoli hustý, ale také ne nepatrný. Tentýž vítr co pomohl vodě, rozběhl se vztříc jdoucí dvojici, jemně jim pročesával vlasy a kunoichi čechral sukni. Jdoucí ruku v ruce, pohledem upřených do očí toho druhého. V jejich očích bylo vidět něco víc než láska, něco silnějšího než cit. Něco, před čímž na kolena padaly nejmocnější síly přírody. Ale jedna síla byla mocnější než ty ostatní. To láska je sem přivedla.

Posadili se na kámen a vychutnávali si krásu přírody. Ale i příroda jim záviděla krásu jejich lásky. Shinobi držel kunoichi za ramena a ta se mu opírala o prsa. Drželi se za ruce, doufali, že už je nikdo a nic nerozdělí. I údolí jim to přálo, přálo jim to jako dosud nikomu jinému. Jejich obraz se odrážel v hladině jezera, které čeřili drobné vlnky. Stále na ně padali listy sromů a okvětní lístky květin. Jezero nikdy nebylo tak poctěno jako dnes, kdy mohlo odrážet odraz nejzamilovanějších milenců na světě. Listy a lísky nikdy nebyli tak šťastní, jako když se dotkli držitelů toho nejkrásnějšího co kdy láska vytvořila. Spolu, ruku v ruce, poslouchali překrásnou baladu ptáků, sledovali jedinečný západ slunce, který se už nikdy nebude opakovat. I oni cítili, že dnešek je výjmečný.

Stromy posílali po vánku další zprávu, za chvíli to příjde. Vítr nedočkavě zrychlil, květy se rozevřeli světu aby jim nic neuniklo, jezero zostřilo odraz milenců. I slunce více zářilo aby se tato chvíle pro ně stala jedinečnější. Shinobi se otočil na kunoichi. Ta zpozorovala, že se na ní dívá a pohlédla mu do očí. Tato chvíle se zdála nekonečnou, jejich oči neměly dna. Každý kdo tam byl, tuto chvíli prožíval s nimi, ale jen oni sami doopravdy věděli jaké to je. Oční kontakt nepřestával, shinobiův obličej se stále blíž a blíž přibližoval obličeji kunoichi. Stromy napjatě zašumněli. Pomalu, pomalu se jejich obličeje sbližovali, pomalu se jejich rty dotýkali. Jejich polibek, první polibek. Tato chvíle trvala tolikrát déle než nekonečný pohled, tato chvíle byla o tolik krásnější než sladký pohled. Nekonečnost pro ně bylo málo. Dvě těla, dvě osobnosti se na tu dlouhou nekonečnost stali jedním. Jedním, kterým byla vyjádřená jejich láska. Ačkoli by na to před pár lety ani nepomysleli, dnešek byl skutečností. Skutečností naplněnou sněním. Jejich sny se dnes stávali skutečností, jejich touhy se konečně splnili. Po tak dlouhé době si konečně mohli říct, že to co cítí, je láska. Přestali a opět se zahleděli do očí toho druhého. Všichni věděli co příjde, jezero rozplynulo jejich odraz, slunce pomalu zacházelo. Vítr se jim vyhnul, listy a lístky poklidně spadli k zemi. Chvíle, co měla nastat, byla doopravdy už jenom jejich.

Slunce už dávno zašlo, jezero už dlouhou dobu odráželo svit měsíce. Květiny spaly a stromy si povídali příběh na dobrou noc. Vítr nefoukal, všude byl krásný klid. Shinobi a kunoichi leželi na kameni. Dnešek pro ně byl více než významný, dnešek pro ně byl ztvrzením jejich lásky. Shinobi ležel s rukama pod hlavou, kunoichi hlavou na jeho hrudi. Oba byli šťastní, svoji lásku cítili jako nikdy jindy. Shinobi pohladil kunoichi po jejích hedvábných vlasech. Kunoichi se ještě víc přitiskla ke své lásce. Oba pozorovali hvězdy, věčné strážce lidí. Jak idilický to byl pár se vším před sebou. Za svůj život zažijí spoustu chvílí, šťastných i ne, ale na tento okamžik budou vzpomínat navždy.
,,Miluji tě Sakuro...,'' zašeptal shinobi a políbil kunochi do růžových vlasů. Kunoichi se k němu otočila a políbila ho na ústa.
Dívajíc se mu do očí řekla: ,,Já tebe také... Naruto.''