Zpět domů 9. kap.

9. kapitola: Opět na útěku

„Hej, tak to bylo dobrý... jsi číslo Suki...“ smál se Manabu po cestě co nejdál od základny.
„Jen doufám, že potom po nás nebudou chtít abychom to tam uklidili...“ dělala si starosti, když si vybavila pohled na místo, které kdysi bývalo cvičná louka.
„No, po mě to chtít určitě nebudou, já se ti jen bránil...“ vymlouval se z toho Manabu.
„Bránil? A kdo tam do mě pořád ryl, že jsem jak šnek?“
„No to já nevím... asi jsi měla nějaký halucinace...“ usoudil.
„No jasně a jsem asi medvídek Pú...“ vysmála se mu.
Za smíchu běželi ještě hodný kus, když si uvědomili, že se ocitli nad Konohou.
„Joj... melancholický pohled, co?“ promluvil Manabu.
„Hm... asi...“ prohodila a Manabu si všiml, že kouká jen na jediné místo ve vesnici.
„Je to s tebou hrozný, víš to?“ upozornil ji. Suki na něho upřela prosící pohled. „Ježíš, no jo... tak já to zaplatím...“ ustoupil jí.
„Juchů!!!! Ichiraku ramen! Já už mám hlad jako vlk!!!!“ zaradovala se a hned zmizela v obláčku kouře. Manabu se jen pousmál a vydal se za ní. To mě ještě přijde draho... zalitoval se.
V restauraci si sedli na židličky a objednali si. Za chvilku jim starý pán podal jídlo.
„Hmmm, mňam!“ rozplývala se Suki při pohledu na dobrotu.
„Prosím tě, neslintej tady a jez!“ poradil jí Manabu.
„Jasně! Itadakimasu!“ a dala se do jídla. „To je skvělý...“
„Připomínáš mi jednoho mladíka, co sem chodí...“ pověděl jí se smíchem muž za pultem.
„Hm, jo?“ ptala se s plnou pusou a velikým zájmem. Víc než o jeho řeči se zajímala o jeho bezvadný pokrm a jak ho do sebe co nejrychleji naházet.
„Jo jo... Je to takový maniak, ale moc fajn. Taky se vždycky nad ramenem tak rozplývá... jste si docela podobní s tím Narutem.“ Suki dostala šok, až jí z toho zaskočily nudle. Kašlala a marně se snažila nadechnout, takže nabírala čím dál rudější barvu.
„Sim tě Suki, nesimuluj...“ její brácha neprojevil sebemenší snahu jí pomoct. Suki to nakonec nějak strávila a hned ze sebe vychrlila:
„Já a podobná s Narutem?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?“
„Hehehe...“ stařík se nervózně zachechtal... Co jsem řekl?
„No to vám teda pěkně děkuju! To jsem jako taky tak hloupá? Šmarija! Jashin! Katastrofa!!!!“ zabědovala a už se zase cpala ramenem.
„A kdes zase vzala toho Jashina?“ vyzvídal Manabu.
„Ále, nějakej kámoš Slizouna ho vyznával... taky nejspíš zdrhl z cvokhousu...“
„Aha...“ A oba dva už se bez řečí ládovali. Když dojedli ještě velice eticky vylízali misky, zaplatili a dali se na odchod.
„Nashledanou! A děkujeme!“ rozloučili se.
„Tak, kam teď?“ ptal se Manabu.
„Nevím... ale nechce se mě vracet, kdoví jaký trest bychom schytali od toho bernardýna...“
„Koho?“ nechápal Manabu.
„Šéfa...“ objasnila jak si ho v duchu označila.
„Hej, jo... to na něj sedí...“ souhlasil. „No, ale kam teda půjdeme?“
„Noo... co takhle obhlídnout starý místa? Chci vidět co všechno se tady změnilo...“ navrhla.
„Hmm... blbý nápad, něco jiného...“ zavrhl to Manabu, takže se na něj Suki podívala přinejmenším nevraživě.
„Tak něco navrhni ty, ty chytráku...“ naštvala se na něj.
„Hmm... no...“ vymýšlel a prošli celou Konohu až se dostali k lesu, než konečně dostal nápad. „Už vím! Co třeba-“
„Tak dělej! Vyklop to!“ hučela do něj.
„No,... už jsem to zapomněl, nemáš mně skákat do řeči...“
„Ty baka!“ praštila ho do palice. Ten má někdy nápady, že je taky k zabití. Jo, v tom si jsou docela podobní s Daichim. Napadlo ji. Kruci, ty podobnosti už mě taky štvou... teď se zase rozzlobila sama na sebe, takže už měla vztek skoro na všechno.
„Tak se jdeme podívat k vodopádu...“ navrhla a pro jistotu nečekala na odpověď a hupsla na jednu z větví, a pak na další a další...

„Hm, tak jdeme na to?“ v temném lese zazněl hlas a nepříjemné chechtání. Osoba skrývající se ve stínu si naučeným pohybem poposunula kulaté brýle, které se zaleskly. Upřeným pohledem neustále pozoroval cíl, který přišel zničit.
„Jo, jdeme na to...“ souhlasil hlas tak chladný, že tomu prvnímu přejel mráz po zádech. Znepokojeně se podíval po svém parťákovi. Byl nějak moc natěšený...

„Suki, snad se nechceš jít koupat? Vždyť tady ani nemáš plavky!“ Manabu se zhrozeně díval na svoji sestru jak směřuje směrem k jezeru a po cestě odhazuje svoje zbraně.
„A v tom je nějaký problém? Pojď taky Manabu, nebuď baba!“ Manabu jenom zakroutil očima.
„Mě tam vlézt nedonutíš...“ Ruce si založil na hrudi s pevným odhodláním. Suki pokrčila rameny. Shodila černé síťované triko a nechala si jenom červené tílko. Sundala si boty a chtěla odhodit i provázky na svých rukách, ale pak si to rozmyslela. Člověk nikdy neví... řekla si.
„Hm, jak chceš...“ obrátila se na bratra a potom skočila šipku do té ledové vody. Po chvíli se vynořila. „Brr.. to je studený...“ a rychle začala plavat aby se zahřála.
Manabu se zatím uvelebil v trávě na břehu a jeden trs si strčil do pusy, pohledem zkoumal mraky na obloze. Suki to zmerčila a zasmála se.
„Teda, ty už jsi jak Shika. Taky tak líný...“ prohodila, ale potom toho litovala, protože měla tendenci zesmutnět.
„Hm... co asi teď dělá?“ prohodil celkem bezmyšlenkovitě.
„Nevím... nejspíš se dobře baví někde s kamarády,“ řekla.
„Tak to si nemyslím...“ Suki ho už moc neposlouchala a jen se otočila na záda a proplouvala jezerem. „Ten už nemá moc kamarádů...“
„Jak to?“ Suki se zastavila a pohled upírala k bratrovi.
„Od té doby co... no, co odešel z ANBU se přestal se všemi stýkat, spíš už jen pracuje... To víš, stále je někde na misích a pokaždé s jiným týmem. Prvně jsem ho zkoušel občas vytáhnout někam za zábavou, ale on mě jen odbyl...“ povyprávěl jí.
„Aha...“ Suki sklopila hlavu. Z nenadání se zhluboka nadechla a ponořila se. Tak to je super... co jsem to z něj udělala? On, vždycky veselý... pořád mě tahal ven. A jakmile zmizím, stane se z něj tohle... Kruci proč jsem jen musela udělat takovou hroznou pitomost? Jsem ale husa, to je nemožný... plavala stále hloub a hloub a celkem ignorovala fakt, že se její plíce dožadovaly vzduchu. Když doplavala až úplně na dno, chytila se pár řas, aby nevyplavala nahoru a držela se. Měla bych s tím už něco udělat. Hodně jsem mu ublížila, musím to nějak napravit... no jo, jenže já vůbec netuším jak... Pane Bože, já se snad praštím! Jsem tak nemožná!!!! Možná... možná bych mohla poprosit Manaba, aby mně pomohl... No, jemu přece stále věří... a jemu jsem provedla to samý, on ví jak se teď Shika cítí... mohl by mi pomoct. Aspoň mi poradit, jak mu dokázat, že mě to moc mrzí... jo, to bude ono... rozhodla se. Aspoň už věděla, kde začít. Chvíli se ještě podusila, než usoudila, že se má právo nadechnout. Otočila se a tempo po tempu se přibližovala k hladině. Čím byla blíž, tím jasněji si uvědomovala jak moc jí schází kyslík. Už jen kousek...
Její hlava rozčísla hladinu a Suki se zhluboka nedechla. Odstranila si vlasy z obličeje a dýchala a tolik si užívala kyslíku.
„Super...“ řekla si sama pro sebe.
„No to teda moc není...“ uslyšela trošku přidušený hlas jejího bratra. Podívala se jeho směrem.
„Manabu!“ vykřikla. Její bratr byl na kolenou, z koutku úst mu tekla krev a ruce měl vykloubené za zády nějakou osobou. Suki se rozhlédla po celém břehu. Všude stáli... ninjové z Listové.
„Tak jo, udělali jste to vy?“ zeptal se jeden z nich.
„Udělali co?“ nechápala vykulená Suki.
„Co asi? Napadli jste základnu ANBU, přičemž přišla o život většina členů organizace?“

„Co-cože? O čem to mluvíte, co se stalo?“ Suki myslela, že to s ní namístě sekne.
„Nedělej jako bys o tom nevěděla! Přiznej se!“
„A-ale já nevím o čem to mluvíte!“ vyhrkla a začala se pomalu vynořovat z jezera. Crčela z ní voda a s tím jejím výrazem vypadala celkem komicky, ale v tu chvíli se nikdo nesmál.
„Jediný kdo to mohl být jste vy. Prvně jste udělali ten výbuch a potom vás nikdo celý den neviděl... Navíc máme očitého svědka...“ objevila se tam Tsunade.
„Hokage-sama, ale to je... to je naprostá hloupost, vždyť my jsme byli v Ichiraku a potom jsme se prošli a pak jsme šli sem, ale my jsme nic neudělali-“
„Nesnaž se zapírat Suki, teď půjdete s námi a popovídáte si s Ibikim...“ ukončila debatu Tsunade a rázně odkráčela. Dva z ninjů ji popadli za ruce a táhli ji pryč. Suki to sledovala a byla prostě v šoku. Ale probrala se.
„Tak to teda ne! My nic neudělali! A já vám to dokážu!!“ zakřičela a to už několik lidí leželo na zemi v bezvědomí. Suki rychle osvobodila i bratra, popadla ho a zmizela.
„Suki! Cos to udělala! Teď už nám tuplem nebudou věřit, že jsme to neudělali! Ty si byla dlouho v kontaktu s Orochimarem a já jsem tvůj bratr a teď jsme utekli... jsme hlavní podezřelí...“ rozčiloval se Manabu při útěku lesem.
„No jo, ale Tsunade-sama říkala, že si popovídáme s Ibikim a to znamená, že už jsou si v podstatě jistí, že jsme to byli my... Jediná šance jak se očistit, je utéct a zjistit kdo to byl a já už mám jistou představu...“ Suki neukazovala žádné pocity, tvář naprosto kamennou. Manabu ji překvapeně poslouchal.
„Ty víš kdo to byl?“ ptal se nevěřícně.
„Mám jen tušení...“ bylo jasné, že víc nemá momentálně v plánu prozrazovat.
Zastavili se až za dlouho, sedli si na jednu větev a Suki se podívala na bratra.
„Ukaž, vyléčím ti to...“
„Ty umíš léčit?“ byl celkem překvapený.
„No jo... Orocháč zřejmě trpěl falešnou nadějí, že bych někdy mohla být v týmu se Sasánkem a Kabutítkem a chtěl abych byla jejich opora při zabíjení, ničení a tak dál, takže mě strčil k jednomu starýmu dědkovi a ten mě to naučil,“ vysvětlila. Manabu chápavě kývl hlavou a nechal se vyšetřit. Hmpf... tohle bude nadlouho... zhluboka se nadechla Suki a dala se do práce.