Známý cizinec
Toho dne v poledne panovalo nesnesitelné horko. Slunce stálo vysoko na obloze a svými paprsky nemilosrdně spalovalo vše, co se nacházelo pod nimi. Nefoukal žádný vítr, který by pročísl nehybný vzduch a přinesl tak příjemné osvěžení. Malé dřevěné městečko na okraji sluncem rozžhavené pouště se proto utápělo v nesnesitelném žáru poledního slunce. V jeho ulicích se pohybovalo několik obyvatel, jež povinnosti zavolali ven a kteří se nyní apaticky trousili zpět do chladu svých domovů. Zde si dají vydatný oběd a počkají, než bude venkovní teplota snesitelnější.
Jeho apatii narušila nečekaná událost. Na jeho okraji se objevil cizinec. Bylo to opravdu nečekané, protože v tomto horku cestuje málokdo. Prakticky nikdo. Podle všeho to byl muž. Všichni, co měli postavu v dohledu, na ni upřeli udivený zrak a čekali, až se dotyčný přiblíží. Nemuseli čekat dlouho. Muž se pomalým krokem vydal do středu města.
Zprvu nebylo možné rozpoznat rysy jeho obličeje, když však přišel blíž, mnohým se hrůzou rozšířily oči. Dlouhé černé vlasy rámovaly nepřirozeně bledý obličej. Tenké rty měl zvlněné do pohrdavého úšklebku s náznakem krutosti. Dominantou obličeje byly jeho oči. Oči, které nebyly lidské… Oči, jež byly hadí… Při pohledu na něj se všem ježily vlasy v zátylku.
Kráčel klidně středem hlavní ulice. Jeho hadí zrak co chvíli spočinul na tom či onom muži nebo ženě. Nepůsobil nervózně ani roztěkaně. Z celé jeho osobnosti sálala chladná krutost.
Poznali ho. Nebylo pochyb o tom, že je to On. Ten, před nímž je nedávno varovala skupina písečných shinobi. Ten, jež se nerozpakuje zabít kohokoli pro své potřeby. Muž, žena, dítě. Nikdo před ním není v bezpečí. Osoba, skupiny lidí, vesnice… Na množství nezáleží. Důležité jsou cíle, kterých chce dosáhnout. Důležité jsou touhy, jež kolují v jeho žilách a zmítají jeho jinak chladným srdcem. Není důležité, kolik životů jeho touhám a cílům padne za oběť… Důležité jsou výsledky. A ty jsou vskutku velkolepé.
Muž si to pomalu namířil do místního baru. Jako pes ho věrně následoval jeho stín. A za stínem se tiše a nenápadně, jako mor, šířil děs…
V baru tou dobou seděla početná skupina mužů, kteří si sem přišli svlažit vyprahlé hrdlo a užít si trochu zábavy, která byla v plném proudu. Sake teklo po litrech, hrály se hazardní hry a mnozí se věnovali svým něžnějším protějškům. Všichni si užívali pohody, když se náhle ve dveřích objevil On. V nejhlučnější budově městečka bylo rázem ticho jako v kostele.
Muž ve dveřích se rozhlédl po přítomných. Okamžitě si všiml dvou mužů, kteří byli s největší pravděpodobností shinobi z písečné. Ti ale problémy dělat nebudou. Ve dvou si na něj netroufnou a nejspíš tu jsou pouze jako informátoři. Ani ostatní v místnosti nejevili známky toho, že by ho chtěli vyzvat na souboj. A to na něj byla vypsána odměna, za kterou by spokojeně a pohodlně žilo několik generací.
Nasál vzduch a ucítil nezaměnitelný pach strachu. Pach hrůzy, jež se zmocnil mužů a žen v místnosti. Jeho rty se zvlnily do pohrdlivého šklebu. Došel k baru a objednal si u barmana pití. V místnosti se nikdo neodvážil pohnout ani promluvit. Všichni seděli zaposlouchaní jen do svého vlastního dechu.
Užíval si tu atmosféru. Vždy se mu líbilo, mít ostatní pod svou kontrolou. A čím větší strach dávala oběť najevo, tím se cítil líp. Toužil ovládat, kontrolovat. Mít absolutní moc nad životem a smrtí. Nad sebou i nad ostatními…
Usmál se a pomalu dopil. Do absolutního ticha zazvonily mince hozené na barový pult. Ze zvuku, který se ozval při dotyku kovu s vyleštěným dřevem, všem vyvstanul po těle ledový pot. Pomalu se otočil a aniž by věnoval jediný pohled hrůzou ochrnutým lidem, vyšel do slunečního žáru. Bez jediného ohlédnutí, bez jediného pohledu zpět se vydal na konec městečka a za chvíli zmizel jak z doutníku dým.
Jednorázovka na Orochimara. Nejspíš první a poslední...
Už je to dlouho, co jsem tohle četla a teď jsem na to znovu narazila v oblíbených. Musím říct, že úžasně popisuješ ten strach... ten pach hrůzy, jak sama píšeš. Tohle je něco, při čemž mě mrazilo v zádech.
Škoda, že nejspíš poslední povídka na Orochimara... Tady ti neuvěřitelně sedl, takže já bych se nebránila ještě nějaké... nemohla by... třeba... jedna?
No, nebudu ti do toho mluvit, jen znova zopakuju, že se mi to líbilo. Krásné dílo, opravdu.
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Upřímně, když jsem tohle napsala, tak se mi to moc nelíbilo. Teď ale s odstupem se mi to tak hrozné nezdá a jsem ráda, že někdo z toho má podobný pocit.
Na Orochimara určitě něco napíšu, pokud mě něco napadne. Tomu se nebráním. Důležitý je ale ten nápad. Budu na to myslet
Krásně napsaná povídka. Nic nechybí, nic nepřebývá. Tak to má být A navíc, Orochimara není nikdy dost
Jsem ráda, že se ti moje povídka líbila
Bleska, tak k tomuto by som si vedela predstaviť pokračovanie
Krásne... Orinka moc nemusím, ale toto sa mi veľmi páčilo...
Ako opisuješ ich pocity, jeho... A čo sa tam deje, no skvelé
Ak by si napísala ešte niečo o ňom, ja by som určite nebola proti...
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Pokud mě na něj něco napadne, tak určitě napíšu . Tohle jsem nosila v hlavě asi dva dny... Bála jsem se, co z toho vyleze... Jsem ráda, že se ti to líbí