Sbohem a odpusť

„Proč?“
„Musím.“
Mladý muž, asi osmnáctiletý si skousl spodní ret.
„Nemusíš.“ odporoval. Stále ještě se nevzdával naděje.
„Chci.“ odpověděla jednoduše. Z hlasu jí čišel neosobní chlad a stejný chlad se jí odrážel ve tváři. Avšak v očích se zračila prosba a smutek.
„Proč?“ opakoval. Díval se na ní tak prázdně. V obličeji se nezračily žádné emoce. Ale oči. Ty oči. Byli obviňující. Viděla v nich rostoucí bolest, zoufalství a… Ano. I vztek.
„Prosím, pochop mě.“ hlas se jí lámal.
Mlčel. Vítr, který se zvedl, mu cuchal vlasy a vzdouval černý plášť s červenými mraky.
„Itachi…“ v očích měla slzy.
„Můžeš zůstat se mnou.“ Pohled upíral za její záda. Na místo, kde jakoby ze země rostly hradby vesnice. Její rodné vesnice. Jeho rodné vesnice.
„Víš, že to nejde.“ sklopila hlavu. Několikrát se zhluboka nadechla, aby si uvolnila svírající se hrdlo. Snažila se uklidnit. Nechtěla, aby ji viděl plakat. Předsevzala si, že bude silná, že všechno řekne, vysvětlí, rozloučí se, vrátí se do vesnice, bude žít svůj život a na něj časem zapomene. Jenže, vše bylo těžší, než čekala.
„Jde.“ Musí to jít. Přeci ji po tom všem neztratí. Kateshiko, jsi pro mě tolik důležitá.
„Nechci.“ Dál se dívala do země. Neměla odvahu podívat se mu do očí.
„Proč?“ opakoval.
Tentokrát se jí zdálo, že v jeho hlase zaslechla zoufalství.
Zvedla oči a pohled upřela za jeho záda. Tam byla její budoucnost s ním. Tam s ním mohla odejít a tam mohli být spolu. Jenže, co by to bylo za budoucnost? Je hledaným kriminálníkem, hledaný ninja třídy S. Co by jí čekalo po jeho boku? Neustále by se musela skrývat a až by ho někdo zabil, co pak? Co by s ní bylo? Do vesnice by se vrátit nemohla.
Zvedla hlavu. V záři slunce se zaleskla její ochranná čelenka se znakem Konohy.
„Nepůjdu s tebou. Neopustím svou rodinu, své známé, své přátele. S tebou mě čeká jen nejistota, zatracení a zapomenutí. Tam, kam jdeš ty, mě nic nečeká. V Konoze ano. Budu kunoichi, budu plnit mise, jednou se vdám a budu mít vlastní rodinu. A budu šťastná.“ Z očí jí tekly slzy, ale byla rozhodnutá. Nedá vše proti velkému nic.
„Miluji tě, Kateshiko. To ti nestačí?“
Mlčela. Znovu se podívala za jeho záda.
Zavrtěla hlavou.
„Láska časem přebolí, zbudou jen vzpomínky a i ty časem vyblednou.“ odpověděla tiše. Do očí se mu však nepodívala.
Díval se na ní. Nemohl věřit tomu, co řekla.
Zvedla hlavu a podívala se mu do očí.
„Sbohem a odpusť, Itachi. Otočila se a rychle se vydala zpět do Konohy.
Sledoval ji pohledem plným bolesti. Měl chuť se za ní rozběhnout, chytit ji a odnést ji tam, kam chce on. Zaťal ruce v pěst. Pohled stočil opět na Konohu. Konoha. Už opět mu brala to nejdražší, co tam měl. Nejdřív rodinu a teď jeho lásku. Dívku, kterou znal od dětství. Dívku, s kterou si hrával a kterou hned po svém bratrovi nejvíc miloval. A teď ji ztrácí. A znovu za to může Konoha.

O ROK POZDĚJI, NEZNÁMÁ OBLAST

„Ustup.“
„Ne.“
„Říkám ti, ustup.“
„Odejdi.“
„Kateshiko, prosím, nebraň mi v mé misi. Nechci ti ublížit.“ Díval se na ní a doufal, že udělá, co ji říká.
„Ne. Nedovolím ti jít dál.“ odvětila. V hlase větší odhodlání, než jaké cítila. „Odejdi, a nebudeš mi muset ubližovat.“ dodala.
Pozorně si jí prohlédl. Zjistil, že s ním opravdu bude chtít bojovat.
„Kateshiko, naposled. Ustup a nebraň mi. Nemá smysl se mnou bojovat. Nenuť mě…“
„K čemu?“ skočila mu s bojovně se lesknoucíma očima do řeči. „K tomu abys mi neublížil? Nebo mě dokonce nezabil? Ne. Vidíš tu čelenku?“ ukázala si prstem na čelo. „Nenosím ji pro nic za nic. Mým úkolem je tě zastavit a když budu muset, udělám to.“ Odejdi, Itachi. Prosím, odejdi.
„Vybrala sis.“
Přikrčila se a vyrazila do útoku.

O CHVÍLI POZDĚJI

Klečel nad jejím nehybným tělem, pod kterým se zvětšovala kaluž krve. Z očí mu proudem tekly slzy. Natáhl ruku a rozvázal jí uzel u čelenky, kterou pak pozvedl a přitiskl ke rtům. Chvíli tak setrval, poté se zvedl, čelenku dál držejíc v ruce. Osušil si slzy. Pohled upíral na nehybné tělo jediné dívky, kterou kdy miloval. Konoha. Proč vždycky Konoha, kvůli komu někoho milovaného ztrácí. Podíval se na její čelenku a vzpomněl si na chvíli, kdy mu oznámila, že s ním nebude.
Ale dost vzpomínek. Má misi a nemá smysl se utápět v sebelítosti. Sroloval čelenku a schoval ji do jedné z vnitřních kapes pláště.
Překročil její tělo. Po dvou krocích se však zastavil a naposled se na ní podíval.
„Sbohem a odpusť, Kateshiko.“