Bratrství: Za nenávistí se skrývá láska - kapitola 2.

Prázdnými uličkami probíhal sotva 12-ti letý chlapec. Několika skoky se dostal až k domovím dveřím. Potichu odemknul, aby ho nikdo neslyšel a snažil se proplížit do svého pokoje.
Už jen kousek, jenom pár metrů. pomyslel si.
„Yamado? Kde jsi byl takovou dobu?” ozval se z aním hrozivý hlas.
Chlapec se neodvažoval otočit a pohlédnout svému otci do tváře.
„Na něco jsem se tě ptal.” křičel dál Yamadův otec.
„Venku.” zamumlal Yamado.
„A otoč se na mě, když s tebou mluvím!”
Yamado se pomalu otočil a pohlédl svému otci do tváře. Muž se na chvíli zarazil, když viděl chlapcův obličej. Po chvíli mlčení k němu přistoupil, naklonil se nad něj a zavrčel mu do ucha:
„Když řeknu, že budeš doma v šest, tak se tak stane!”
Yamado neodpověděl.
„Rozumíš, co ti říkám?”
„Ano, pane.” dostal ze sebe chlapec a ztěží zadržoval slzy.
Proč se ke mně tak chová? Od té doby, co zemřela maminka jsem pro něj jako smetí. Neslyšel jsem od něj za tu dobu ani jednou, aby mi řekl, že mě má rád, nebo něco podobného. Za to Kawazoe, ten je svatý. Kupuje mu, co se dá a nikdy mu neřekl křivého slova. Ať udělá cokoliv je v tom nevinně. Mám toho dost, mého bratra i toho člověka, co se nazývá mým otcem.
Yamado pohlédl na svého bratra, jako by očekával nějakou pomoc. Chvíli si vzájemně koukali do očí, až Kawazoe odvrátil zrak a upřel ho do země.
Yamado pocítil, že už nemůže slzy dál zadržovat. Otočil se a utíkal do svého pokoje.
„Ještě jsem s tebou neskončil mladíku.” křičel na něj otec.
Yamado vběhl do svého pokoje a zabouchl dveře. Jeho otec zlostně bušil do dveří, které se mezitím chlapci podařilo zamknout.
„Koukej otevřít a mluvit se mnou jako muž s mužem!” hulákal přes zamčené dveře.
„Nikdy!” vykřikl s brekem Yamado.
Jeho otec se zarazil. Po chvíli se ale vzpamatoval a začal znovu.
„Otevři ty zatracený dveře a řekni mi, co se ti stalo s obličejem.”
Yamado se zajíkl: „Stejně by ti to bylo jedno!”
Chvíli ticha vystřídal již poměrně klidný hlas:
„Když myslíš. Měsíc domácího vězení ti možná změní názor.”
Yamadovi to ale bylo jedno. Lehl si na postel, zabořil hlavu do polštáře a nechal své ukrývané emoce tryskat ven v podobě slz. Uplynulo snad několik hodin, když uslyšel tiché zaťukání na dveře.
„Yamado?” ozval se slabý hlásek jeho o tři roky mladšího bratra.
I když se Kawazoemu nedostávalo odpovědi pokračoval dál.
„Ty se na mě zlobíš?”
Zase bez odpovědi.
„Jestli se na mě zlobíš, tak jsem ti chtěl jenom říct, že tě mám rád.”
Z pokoje se ozvaly šoupavé zvuky podobné šouravým krokům a dveře se otevřely.
Kawazoe vběhl dovnitř a skočil na bratrovu postel.
„Kolik jich celkem bylo?” začal zvědavě pokládat otázky.
„Pět.”
„A to na tebe šli všichni najednou?” pokračoval Kawazoe.
„Jo.” Yamado se postavil k oknu a pozoroval dění na ulici.
„A proč jsi neutekl?” podíval se na něj očima plnýma strachu.
„Protože jsem ti slíbil, že je zdržím, aby ses dostal bezpečně domů.” řekl Yamado a pořád bez hnutí zíral z okna.
Kawazoe na něj pohlédl s téměř nebeskou úctou
„Můžu ti něco říct, Yamado?”
„Hmm.”
„Jsi ten nejlepší brácha na světě.”