Itachiho poblouznění

Typické ráno. Další den, kdy musí vstávat do práce. Slunce začalo pomalu vycházet a vytvářelo tak nádhernou siluetu vstávající Konohy.
Další nudný slunný den, který stráví za pultem při vaření a roznášení jídla. Další den, kdy Naruto bude hledat svůj lístek na ramen, nebo ho zase pozve Iruka?
„Jak stereotypní.“ Pomyslela si. Ayame, ještě rozespalá, dorazila ke svému pracovišti. Stejní zákazníci, stejná práce, tak únavné a nezáživné.
Kolem dvanácté hodiny přicházeli zákazníci a nebyl čas na skličující myšlenky.
Už se zdálo, že nikdo nepřijde. Dokonce i ten uřvaný Naruto již odešel.
Začala pomalu uklízet nádobí, když v tu uslyšela zvuk rolniček, které se pomalu přibližovaly.
„Vítejte!“ Usmála se na nově příchozí zákazníky.
Nově příchozí si odložili věci a objednali si jedno z jídel.
„Máte pěkné pláště pánové. Odkud jste?“ Zkusila zahájit rozhovor.
„Zdaleka.“ Vzal si zákazník hůlky.
„Co vás sem zavedlo?“ Nevzdávala se Ayame.
„Měli jsme sem něco jako služební cestu.“ Itachi konečně pozvedl oči od jídla, aby si lépe prohlédl osobu s kterou hovoří. Takové oči, které měla ještě neviděl.
„Služební cesta…“ Řekl Itachi ještě jednou a zrak mu spadl opět k jídlu.
„Itachi…“ Drbl Kisame do svého partnera.
„Jo, už jdu.“ Itachi zaplatil a naposledy se podíval na Ayame, která je obdařila úsměvem.

„Itachi, co ti je?“ Podíval se Kisame na svého společníka. Byli už drahnou dobu pryč z Konohy a Uchiha šel stále pomaleji.
„Je mi divně.“ Opřel se tázaný o strom.
„Jedli jsme to samé a blbě mi není. Vzal sis dneska ty svoje prášky?“
„Jo, vzal. Tohle není tou nemocí.“ Chytl se Itachi za břicho.
„Pojďme.“ Pokusil se Hoshigaki podepřít Uchihu.
„Ne, to je dobrý. Zvládnu chodit sám.“
„Tak dobrá.“
„Co je to za pocit? Něco takového jsem už dlouho necítil. Ne, přestaň a jdi.“ Itachi zrychlil v kroku.

Ještě ten večer Itachi zíral do stropu svého pokoje a snažil se usnout, ale pálila ho jediná myšlenka. Ač dělal co dělal nemohl na tu dívku, co dnes spatřil, zapomenout.
Uběhla jedna hodina. Potom další a další. Uchiha to již nemohl vydržet a vstal. Zmizel z pokoje a zamířil za tou, jejíž tvář nemohl vymazat z mysli.
„Musím vědět… musím si ujistit co to bylo.“ Uháněl Itachi dál tmavou nocí.
„Ještě to není tak silné, ale přesto to cítím. Proč to, ale cítím já? Tyhle pocity a to všechno kolem. Myslel jsem, že jsem je v sobě dávno pohřbil a teď lezou zpátky na povrch? Proč to?“

„Tak jsem tady. Listová, kdyby mě nechtěla většina obyvatel zabít, bylo by to tu fajn.“ Procházel se Itachi parkem.
„Teď jenom jak jí najdu…hmm.“ Sedl si na jednu z laviček. Jaké to štěstí, když kráčela přímo proti němu.
„Oh, mam to, ale kliku, že jde zrovna z práce. Mohl jsem se taky lépe obléct.“ Prohlédl si svůj plášť.
„Tak fajn, teď jak jí oslovit, nebo někam pozvat, nebo tak něco už nevím jak se to pořádně dělá. Být zavřený tolik let jenom s fetišistickýma chlapama.“
Uchiha vstal a oprášil si svůj ušpiněný plášť. Vyrazil k ženě s pokusem o úsměv: „Ahoj, vzpomínáš si na mě?“
„Ten z oběda. Jasně.“ Opětovala mu Ayame úsměv.
„Takžééé…eee… nešla byste na kafe, nebo rovnou na večeři…?“
„Ráda.“ Rozzářila se dívka.

„Itachi, kdes byl celej večer?“ Zeptal se Hidan u snídaně.
„Hmm? Byl jsem pryč.“
„To vim, ale kde?“ Nedal se Hidan odbýt.
„Byl jsem na večeři, potom v kině a na kafi. Až do téhle chvíle jsem si myslel, že nám Pein platí hodně…“
„Je to starej krkoun... počkat! Tys byl na kafi a na večeři a v kině sám? Ha! Jsi měl rande a nikomu to neřekneš!“
„Neřvi tak nahlas, nebo tě sejmu.“ Itachi se chopil vidličky.
„Dyť jsme tu jenom my dva.“
„Blbej Hidan a jeho dotěrný otázky. Ale jo, bylo to s ní fajn… pytle chci jí zase vidět. Nejprve jsem si nebyl jistý svými city, ale teď, když jsem s ní mohl být takovou dobu to vím už jisto jistě. Pff, láska, zakopat hluboko pod zem a Hidana s ní.“ Uchiha zíral do prázdna se zamlženým pohledem.
„Itachi, zase máš ten pohled.“
„Jakej?“
„Zabiju tě Hidane. Ale ty víš, že nemůžeš protože já jsem nesmrtelnej. Ha-ha.“ Bavil se Hidan.
„v**e…“ Vstal Itachi od snídaně a šel zpět do svého pokoje.
„Hej, něco s ním je. Ani mi nevrazil tu vidličku do ruky.“

„Nesmím, nesmím, nesmím na ní myslet... tak proč na ní pořád myslím! Fajn, už mi zbývá jenom jedna možnost. Jít zase za ní.“ Itachimu se rozlil úšklebek po tváři.
„Zase jí uvidím a budu v klidu. Nebudu takhle vystresovanej jako jsem teďka. Blbý pocity. Huš s tím, že pořád vidím její nádherný oči. Huš s tím jejím sladkým úsměvem. Ó bože já se zblázním!“ Uchiha vystartoval do skříně a začal balit.
„Ha, za chvíli bude tak rozloženej, že přijme Jashinovu víru.“ Smál se Hidan potutelně za dveřmi.

„Proč na ní musím pořád myslet?
To by jsem šel radši viset!
Hříchů spáchal jsem mnohem víc než pár,
avšak věřím, že z nás dvou by byl dokonalý pár,
který obstojí kdejaký těžký svár.
Teď za tebou rychle běžím,
při tvém pohledu cítím se hned svěží.
A hned jak…“
„Itachi, jestli si chceš zpívat tak to dělej venku a ne tady!“ Seřval Uchihu Pein, který šel po té samé chodbě.
„Um, pardon. Jdu… jdu nakoupit.“ Ukázal na baťoh a vyrazil ven.
„Slova dobrý, ale ten jeho hlas to prostě kazí.“ Zakroutil Pein hlavou, když se díval na svého nejlepšího muže.

„Ta cesta je nekonečná.“ Kopl Itachi do blízkého kamene. „Jau! Asi jsem si zlomil prst!“ Poskakoval na jedné noze. „Aspoň na ní teďka tolik nemyslím.“ Připomněl si klad této bolesti.
„Ale už bych tam mohl být.“ Říkal si Itachi po několika hodinách cesty lesem. „Oh, já už tu jsem. Asi fakt blbě vidím a já myslel, že ten očař si ze mě dělal dobrý den.“

„Kde bych jí asi tak mohl najít?“ Bloudil hledaní ninja Konohou dokud ho nenapadlo, že bude v té samé restauraci na ramen jako včera. Ihned tam vyrazil.
„Když je člověk zabouchnutej tak mu to ubírá asi pár bodíků inteligence.“ Pomyslel si cestou ke své vyvolené.
Usedl na stoličku pro zákazníky a hledal pohledem tu svojí milovanou. Konečně k němu přišla s úsměvem, jako vždy.
Chytl ji za ruku a spustil:
„Přemýšlel jsem mnoho hodin,
proč jsem sem vůbec chodil.
Na mysl mi přišla pouze jedna odpověď,
tak slyš nyní mou výpověď.
Nejenom proto, že jste tak hezká,
ale i tak chytrá popadla mě k vám láska.“ Chytl ji něžně za ruku.

„Ach, jaké pěkné doznání,
já cením si vašeho vyznání.
Jak krásný je váš ku mne cit,
však mě netáhne k vám stejný pocit.
Cítím k vám lásku obrovskou,
ni však tu nádhernou nebeskou.
Jak rmoutí mě, když vás takhle vidím,
tuto chvíli vám jistě nikdo nezávidí.“ Ayame svojí ruku pomalu odsunula.

„Tak, aspoň to mam za sebou. Teď už jenom prožít si měsíc výčitek, zklamání a podobných pocitů a budu zase připraven k masakrování lidí ve velkým. Když nad tím tak přemýšlím… nebyl tohle ten důvod proč jsem vyvraždil svůj klan?“ Itachi se zastavil před branou Konohy a zosnoval plán jak ji zničí.
„Mohl bych k tomu využít i svého bráchu…“