Hledání

„Znáš to, Iruko.“ Sedl si Hatake za stůl a nechal si nalít další skleničku.
„Ona byla něco jiného než ostatní. Věděl jsi to hned jak jsi jí uviděl. Popsal bych ti jí, ale sám nevím, čím začít dřív. Nebyla to žádná ta modelka z časopisů. Vypadala zdaleka jinak. Ten její úsměv byl opravdu kouzelný a co teprve ty nádherné oči ve kterých jsi se úplně ztratil. Vydržel bych dívat se do nich celé hodiny. Jakou měla postavu? Už jsem říkal, že to není žádná modelka s anorexií na krku. Je to prostě tak akorát, jak má správná holka vypadat.
Hned jak jsem jí uviděl, dokázal jsem jí najít v jakémkoli davu. Jako by pro mě vyzařovala nějaké zvláštní světlo. Je to pitomost, co?“ Kakashi si sundal masku a vyprázdnil do sebe obsah skleničky.
„Jak jsem se s ní cítil? No, zajímavé, že se ptáš. Je to opravdu těžko popsatelné, ale já se pokusím. Bylo to několik pocitů najednou a jsem si jistý, že jedním z nich bylo určitě štěstí a radost z toho, že jsem s ní, že jsem ji potkal. Hrozně zvláštní smíchané pocity, které jsem nikdy před tím neměl. Hlavně takovéto mravenčení v žaludku, jak se říká.“
„A co ona na tebe?“ Vyzvídal Iruka.
„No, to sám nevím. Možná věděla, že se mi líbí, možná ne. Nevím jak mě brala a já se nezeptal. Proč? Strach, ale než se zeptáš, tak ti ani nevím z čeho. Jestli z toho, že mě odmítne, nebo z toho, že přijme. Přijme a bude nám to chvíli vycházet, ale potom se v jednom nepohodneme a může být konec. Konce jsou nejhorší. Snažíš se je oddálit, ale víš, že je to už nezastavitelné a zůstane v tobě jenom smutek a prázdnota. Možná jsem měl strach právě z toho, že bych jí ztratil. Ty si určitě říkáš, že jsem to měl zkusit. Teď už si to já myslím také. Řeknu ti, co mě donutilo změnit názor. Bylo to právě v ten okamžik jak jsem od ní musel odejít. Čísi neviditelná ruka mi vrazila do břicha a začala kroutit moje vnitřnosti na všechny strany. Potom nastala ta fáze menšího smutku a prázdna a pouhých vzpomínek. Být od ní odloučený bylo pro mě takovým menším osobním peklem. To byla právě ta věc, která mě donutila změnit názor. Radši to zkusit, ale už jsem neměl možnost si s ní znovu promluvit. Ne, nezemřela, prostě zmizela. Odešla z mého života. Hledal jsem jí několik let, dokud jsem neztratil naději. I teď někdy tajně doufám, že se s ní znovu setkám, že pro mě zazáří v davu a já si jí tak najdu. Ale tohle všechno jsou jenom má slova a zbožná přání, která se nikdy nevyplní. Proč? Protože já už nevěřím, že by se něco takového mě mohlo stát. Není mi souzeno, abych byl šťastný a poznal radost jakou život nabízí v té formě, když máš někoho s kým sdílíš svůj život a ona zase s tebou.“
„A co teď hodláš dělat? Budeš se jí ještě snažit najít?“ Dolil oběma Iruka pití.
„Hledám ji pořád a stále hledat budu, ale někdy v hloubi srdce vím, že mě něco takového souzené prostě není. Nezbývá mi nic jiného, než čekat, jestli se na mě konečně usměje trochu štěstí.“