Narutie 05 - Kyuubi, Oroxicht a WC - Sasuke-kun!

Sasukemu se vrátil zrak a tak se vydal po louce dál k malému lesíku. Dva kopce se už zcela jistě blížily. Teď už byl mezi nimi vidět velký zámek. Byl rudý a po stěnách se plazil popínavý břečťan. Sasuke si ho pozorně prohlédl a vydal se k němu. Opatrně procházel mezi stromy a keři a vyhýbal se pařezům.

„Tak a teď bysme se měli vydat naším milovaným tobogánem. Potom po louce velkého Kyuubiho a k planině Byakuganu. Pak ještě kousek přes Starou řeku a budeme tam.“ vysvětloval Pakkun.
„Po JAKÉ louce?“ ptala se Temari.
„Hahaha! Ty jsi tak vtipná! Miláčku, oni si z nás dělají legraci! Kdo by přece neznal velkého Kyuubiho...“ zajíkal se smíchem pes. Děti se na něj podívaly udivenýma očima a nevěděly, co si o něm mají myslet. Je blázen celkově nebo jen napůl? To první!
„Ale my jsme tu poprvé a vážně nevíme o kom to mluvíte!“ křikla na něj Sakura, která už měla slzy na krajíčku.
„No tak, pse! Nevidíš, že ty děti přišly zdaleka a vážně to neví?“ vrhla fenka po manželovi vražedný pohled a poté pokračovala: „Je to náramný lišák, ten Kyuubi!“ zasnila se Pakko. „Kdyby tak byl takový i Pakkun! Eh... takže, je to devítiocasá liška, která ochraňuje Narutii po celá tisíciletí a přichází do naší země, když ho nejvíce potřebujeme. Přichází přes moře na východě země a ničí všechno zlo. Je velmi silný a krásný... ach-“ Ze vzdychání ji vytrhl rozzuřený manžel fackou.
„Tak sis mě neměla brát! Já o tebe taky nestál. Však víš, že to všechno zařídila moje máma!“
„Jo, jo! Já vím, ty maminčin mazánku, ale já ti dám!“ zuřila fena.
„No tak lidi! Eh... teda psi! Nechte toho, přece se nebudete hádat kvůli blbýmu zachránci vaší teplé zemičky!“ Vyjel po nich Gaara a tím zastavil jejich „válku“.
Psi vrčeli, děti se nudily a Sasuke dorazil na místo.

Před zámkem se zastavil, protože neviděl dveře, ale byl odhodlán je najít. Rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel, kudy se dostat dovnitř.
„Sasuke-kun...*slint*...Sasuke-kun...“ ozývalo se stále dokola. Chlapec vyrazil za tím hlasem. Obešel budovu a na druhé straně se vyšplhal po břečťanu do jednoho okna. Nevěděl, co dělá. Hlas ho stále lákal k sobě a Sasuke se jako omámený plazil po čtyřech v temné místnosti, dokud nenarazil hlavou na dveře. Vysápal se na nohy a šátral po klice. V místnosti byla naprostá tma. Konečně něco ucítil. Zatáhl a dveře se s klapnutím otevřely. Za nimi spatřil dlouhou chodbu ozářenou stovkami lamp.
„Tý jo a kam teď?“ Sasuke si prohlížel všechny dveře na které narazil a nevěděl, které otevřít jako první. Jedny byly černé s rudými plameny, další měly rohy, nějaké se srdíčky příští s kytičkami... no bylo jich prostě nespočet.
„Sasuke-kun... Sasuke-kun...*mlask*!“ ozývalo se ze srdíčkovaných dveří. Sasuke se otočil a pomalu dokráčel - zakopávajíc o svou vlastní nohu - ke dveřím. Přiložil ucho ke dřevu a naslouchal, ale nic nového slyšet nebylo:
„Sasuke-kun...*smrk*... Sasuke-kun! Kde ku**a vězíš?“ Ptal se sám sebe neznámý netrpělivý a ubrečený hlas. Chlapec sáhl na kliku a pevně ji stiskl. Stáhl ji dolů a pomalu otevřel dveře. U velkého srdčitého okna seděla černovlasá postava v růžových šatech. Zbystřila zvuk a otočila se.
Byl to Orochimaru!
„Ty jsi vážně úchyl! Oblíkat se do holčičích šatů!“ vysmál se mu Sasuke. Muž se na něj omluvně podíval.
„Jsou moc pohodlné, chceš si je zkusit?“ optal se Orochimaru. „Sasuke-kun?“
„Jasně!“ vykřikl po chvíli rozhodování Sasuke. Orochimaru se odplazil k šatníku. Probíral se záplavou barevných, ale převážně bílých a růžových dívčích šatů.
„Tyhle ti půjčím!“ vyhrkl náhle a vytáhl krásné třpitivé bílé šaty s růžovou kraječkou. Sasuke se na ně líbezně podíval.
„Vážně můžu?“ opatrně se zeptal. Oro kývnul a chlapec si spolu s tou nádherou zalezl za roh. Převlečen vyšel šťastně ven a ihned svému příteli poskytl módní přehlídku.
„Bezva! *Slint* , super! *Mlask!* Úchvatné okouzlující, prostě boží!“ Rozplýval se Orochimaru div si nezasukoval svůj dlouhý plazan, který se mimochodem zřetelně přibližoval k mladému chlapci. Sasuke vyskočil, udělal piruetu, zamrkal a dopadl přímo na špičku úchylova jazyku. Ten zaúpěl a sroloval si ho zpět do svých poslintaných úst.
„Promiň, promiň!“ omlouval se chlapec. Oro po něm vrhl vražedný pohled a něco velmi nesrozumitelného (bylo to navíc sprostě a rusky) zamumlal.