Cizinci v cizí zemi - část první

Kurenai hleděla zamyšleně z okna. Už to bylo dvanáct dní. Dvanáct dní, co odešel... Určitě už dávno dorazil na místo. Není pochyb, že tam dorazil. Ne, na cestě tam ho nemohlo nic zaskočit. A o jeho vyzvědačských schopnostech nemohlo být pochyb. Vždycky uměl být tichý, když na to přišlo. Jenže... kdo ví, s kým se mohl střetnout TAM...

Kurenai vzdychla. Nejhorší bylo, že nikdo přesně nevěděl, kde TAM je. Těch málo, co to vědělo, to žárlivě střežilo. Naposledy se s takovými střetnul Kakashiho tým... tenkrát... Kurenai se zamyslela. Jak už to bylo dávno? Určitě ještě před zkouškami... ano, před zkouškami. Před tím, než přišli ninjové ze Zvučné a Písečné vesnice a než byl zabit třetí Hokage.

Ale z těch také nic nevytáhli. Pochopitelně. Ninjové z cizích vesnic, a především ti, kteří ze své domovské vesnice uprchli a toulali se po divočině a po osadách, neměli o nic větší důvod sdílet svoje znalosti než řádní obyvatelé. Ale on tu vesnici najde. Kurenai mu věřila. Nakonec, usmála se pro sebe, měl ze všech tří jejích schovanců ten nejlepší čich.

***

Kiba se tiše plazil houštím a snažil se při tom nadělat co nejméně hluku. Při tom bedlivě špicoval uši a naslouchal na všechny strany; s nosem u země se snažil zachytit prchavé pachy, které snad cizí nohy mohly zanechat na tomhle místě před nedávnou dobou. Netušil, kde je Akamaru, ale doufal, že jeho věrný pejsek poslouchá jeho instrukce a že už touhle dobou stojí někde na druhé straně mýtiny, kterou zahlédli předtím asi sto metrů před sebou.

Zakřičel pták. Kiba se na okamžik zastavil a zabořil nos do rozmoklé hlíny. Skoro se mu zdálo, že zachytil pach. Ale ne. Bylo to zase pryč. Mizerný déšť, pomyslel si Kiba. Proč muselo zrovna teď tak pršet? Země byla rozmoklá, kapradí studilo a veškeré stopy se prakticky hned smyly. Co víc, ani ten pach se pořádně nedržel. Ani u země. Kiba byl mírně nervózní. Nešlo mu o sebe nebo o Akamarua, věřil, že ať je tam vepředu kdokoli, nějak si s ním poradí. Ale vadilo mu, že dost dobře neví, KDO tam je.

Plazil se dál. Už to nemohlo být daleko. Kraj mýtiny poznával i před sebou skrze vztyčené a deštěm pokropené listy kapradin jako světlý prostor pod stromy. Zasvrbělo ho v zádech. Vzpomněl si na jinou událost, kdy se takhle schovával za křovím na kraji mýtiny, kde stál někdo cizí. Při té myšlence pocítil lehkou nevolnost. Nebyla to tenkrát pěkná podívaná. Jenže tenkrát s sebou měl Shina a Hinatu. A samozřejmě Akamarua. Jenže Akamaru se tenkrát bál. Podle toho to vlastně tehdy poznali. Jenže teď? Déšť smyl všechny stopy a Akamaru, ať se snažil sebevíc, nemohl vycítit, kdo před víc než půl hodinou prošel tímhle houštím tam na mýtinu. A zastavil se tam. To věděli bezpečně, protože na mýtině plápolal malý ohníček. Prskal a čadil v dešti. Ale Kiba ani Akamaru neměli sebemenší tušení, kdo nebo co je může na tom místě čekat.

Ale Kiba byl rozhodnutý to zjistit.

Poslední trsy kapradí mu stály v cestě. Posunul se velmi, velmi opatrně a při tom pomyslel na Akamarua. Určitě tam už stojí a čeká na druhé straně, čeká na Kibův signál. Jakmile Kiba odhrne tenhle poslední trs, uvidí, co je na mýtině, kdo to tam sedí u ohníčku v dešti. Uvidí, a podle toho se zachová. Bude jednat. Jestliže to bude možný nepřítel, skočí na něj – s překvapením. On z jedné strany a Akamaru z druhé. Nedají mu šanci uniknout. Nedají mu šanci ani se bránit. Zneškodní ho, omráčí, spoutají a pak se teprve budou ptát. Co je zač. Co tu dělá. A pak, jestli neví něco o skryté vesnici Mlhy, po které Kiba v okolních lesích už dlouho pátral.

Kiba se pomalu nadechl. Posunul se po zemi dopředu, jen o kousek, a aniž by se odlepil od země, natáhl ruku. Dával přitom pozor, aby kapradí ani trošku nezašustilo. Uchopil poslední veliký list, který mu zastiňoval výhled na mýtinu. Perlivé krůpěje deště mu skanuly na ruku. Na okamžik se zastavil a naslouchal. Nic; kromě tichého ťapkání kapek nebylo kolem nic slyšet. Se zatajeným dechem začal poodhrnovat list. Ale vtom...

Stříbrné krůpěje spadly na zem, jak Kiba pustil list kapradí. Jeho oči se roztáhly překvapením a úlekem. Zaslechl vykviknutí. Odkudsi zepředu, z mýtiny, nebo možná zpoza ní. Ňafnutí, spíše leknutí než bolesti. Ten zvuk poznal.
„Akamaru!“

Vyskočil. Nedbal na ostražitost, bylo mu jasné, že ten, kdo je na mýtině – ať už to byl kdokoli – je odhalil. Bylo mu také jasné, že musí jednat. Nebylo čas se vyptávat. Jak se zvedal, do jeho zorného pole se vynořila mýtina zahalená šedavým kouřmem z pohasínajícího ohníčku. Uprostřed, přímo u ohně, stála vzpřímená jedna postava. Druhá stála na druhé straně mýtiny, vysoká, temná, stínová. Něco svírala v levé ruce, něco, co bylo bílé a zmítalo se to a žalostně pištělo.

Kiba neváhal. Vyskočil, vší silou se vrhl kupředu a za letu se roztočil. Jako divoký vír se hnal přes paseku, vstříc tmavé postavě. Musel osvobodit Akamarua; nechtěl nic riskovat, vybral si proto pro svůj první útok ten vzdálenější z obou cílů. Postavu stojící u ohně prozatím ignoroval.

To byla chyba.

Ještě než stačil přeletět mýtinu, postava stojící u ohně zvedla ruku a něčím máchla. Kiba letěl vpřed, snažíc se rychlostí přetrumfnout rychlost letícího šurikenu. Jenže to, co na něj letělo, nebyl šuriken.

Mohutný poryv vzduchu smetl Kibu stranou, vychýlil ho z kurzu. Mohl jenom vidět, jak se vysoká temná postava otáčí, pevně přitiskává Akamarua ke své hrudi a uskakuje stranou, blíž ohni. Kiba nedokázal zabrzdit, plnou silou naletěl do křovisek na protější straně. Zavrtal se do nich jako buldozer. Nenechal se ale vyvést z míry. Sotva se zastavil a chytil dech, obrátil se, a teď už ne bezhlavě, ale přesto rychle a s nesmírnou energií se vrhl skrz křoviska nejkratší cestou směrem, kde viděl nad pasekou stoupat dým ohniště. Proletěl křovím, oholené větve létaly kolem něj sem a tam jako ve vichřici; už před sebou dobře viděl dvě postavy, stojící kus od skomírajícího ohně. Ta vpravo teď oběma rukama držela vší silou se zmítajícího Akamarua, snažícího se vyprostit z cizího objetí. Kiba se ale tentokráte rozhodl jinak. Vrhl se vlevo, vstříc druhé postavě, která právě skláněla něco, co držela v ruce, zpět k zemi. Na úhyb nebyl čas. Kiba plnou rychlostí a plnou silou vrazil do stojící postavy a srazil ji do doutnajícího ohně.

Protivníka náraz otřásl natolik, že se ani nezvedl. Oblaka popelu, dým a jiskry na okamžik zaclonily výhled i Kibovi, přesto však ještě dobře uviděl postavu nehybně ležící v plamenech, a současně také slyšel zesilující vrčení po své pravé ruce. Usmál se. Akamaru uviděl příležitost a rozhodl se bojovat. Nepřítel má smůlu. Už nikdy ho nenapadne chytat psy, jako je Akamaru, do náručí. A to i jestliže k tomu bude mít ještě někdy příležitost.

„Dobře, Akamaru!“ křikl Kiba skrze kouř a zvířený popel. Jiskry, rozptýlené dopadem protivníkova těla do ohniště, sedaly na jeho kapucu a propalovaly mu díry do nohavic. Tělo v ohništi se nehýbalo. Akamaru řval jako zběsilý, jeho uchvatitel se nemohl bránit náporu zuřivého psa o moc déle. Náhle protivník roztáhl ruce. Uvolněný Akamaru seskočil na zem a ihned se otočil vstříc svému protivníku. Zvedl svou malou psí hlavu a zaštěkal. Zavrčel a pohlédl svému soupeři hrdě do očí – to bylo po psím způsobu řečeno: „Já jsem tvůj protivník, a ty se bij, nebo tě tady roztrhám!“

Náhle však Kiba spatřil, jak Akamaru ztuhl. Pak zakňučel, stáhl ocas a padl k zemi.
„Co se...“ vykřikl Kiba. V témže okamžiku však ucítil, jak se za ním cosi vynořuje. Nestačil se už ani ohlédnout přes rameno, jen koutkem oka zachytil rozmazaný pohyb, bílou blůzu, cosi černého a tupého dopadajícího se zapraštěním na jeho hlavu. Padal k zemi, tváří k ohništi, a ještě než se jeho obličej dotkl země, uvědomil si, že to, co dodoutnává v dohasínajícím ohništi, není nic než velké, lidskému tělu snad velikostí vzdáleně podobné poleno.