Obchodníci 02 - Figurky

„Nesnáším, když tady usnu.“ S těmito slovy se Kiba zvednul ze židle, na které strávil noc.
„Aspoň, že jsem hlavou nepadnul na klávesnici jak minule.“
„Ňaf,“ Přivítal ho Akamaru, který se ho snažil už delší dobu vzbudit.
„Co říkáš? Dneska by jsme mohli kápnout na něco zajímavého.“ Povídal si se svým psem.
„Tak co to tu máme.“ Řekl si a začal se prohrabávat v papírech, jenž mu ležely na stole.
„Hmm, Kankurou má přijet do Listové. Na to bych se dneska mohl zaměřit. Co je tu dál?“ Listoval papíry. „Předávání barů, smrt Akimichiho a Nary.To už je starý.“ Zhodnotil Kiba.
„Akamaru, dnes se podíváme na zoubek tomu hajzlovi z Písečné.“ Sdělil svému psu a hodil mu krekr.
„Podle zdrojů, co mám, vím, kde by měl obědvat, tak pojďme.“
Když bral foťák pomyslel si.
„Tohle by mohlo bejt velký.“

„Kakashi.“ přemýšlel Kankurou, když čekal až se pohne kolona aut, ve které trčel.
„Vůbec nevím, co od něj čekat. Gaaro, co je to vůbec za člověka? Když nad tím tak přemýšlím, tak o něm nic nevím. Hlavně o jeho minulosti.“
Gaara se na chvíli zamyslel a pak začal.
„Hakate Kakashi. Nejvýš postavený člověk kartelu v Listové. Nosí neustále šátek, kterým si zakrývá tvář a levé oko. Co je mi známo, tak nikdo neví, jak vypadá. Povídá se, že o to své oko přišel v jedné akci, kde mu zařval i jeho nejlepší přítel. Podle mě jsou to kecy.“
„To je všechno?“
„Bohužel.“
„Hmm.“ Zabručel Kankurou a dál se díval na pomalu jedoucí kolonu aut.

„Mám ráda svůj podnik a nechci se ho jen tak vzdát.“ Mluvila Tenten k jednomu z hostů.
„Měla by jste tuto nabídku zvážit, než bude pozdě.“ Snažil se ji Sakon přemluvit a přisedl si vedle ní.
„Dalo mi práci to tady pořádně oživit.“ Mávla rukou k oknu.
Sakon se podíval, aby zhlédl velký dav lidí bavících se na parketu, a barmany, jak sotva stíhají obsluhovat hosty.
„A teď mám z toho konečně nějaké zisky a mám se o ně dělit s Orochimarem? Na to ať zapomene.“ Pokračovala dál.
„My tě můžeme ochránit před nastávající bouří. Copak nevíš nic o Akatsuki? Zabíjejí každého, kdo je odmítne.“
„A vy by jste mě dokázali před nimi ochránit? Pche, i Orochimaru od nich uprchl.“
„Máme síly na to tě ochránit.“ Sakon a jeho ruka se pomalu blížila ke krku Tenten. Avšak nedorazila tam, někdo ji zastavil.
„Co to?“ Otočil se za sebe.
„Křup!“ Ozvalo se pokojem a Neji zlomil Sakonovi zápěstí.
„Koukej vypadnout, my se o sebe postaráme sami.“ Neji se na svého protivníka ani nepodíval.
„Ani jsem ho neslyšel přicházet. Je dobrej.“ Říkal si pro sebe Sakon a šel pomalu ke dveřím.
„Za tohle se ti pomstím.“ Otočil se ještě při odchodu na Nejiho. Ten se podíval Sakonovi do očí a ten pochopil, že nejlepší bude co nejdřív vypadnout.
„Nemusel jsi sem chodit.“ Přivítala ho Tenten.
„Chtěl jsem tě vidět.“
„Mě? Nebo sis zase přišel pro peníze?“
„Dyť víš.“ Pokusil se o úsměv Neji.
„Tak kolik chceš?“ Řekla Tenten a šla k trezoru.
„Pár stovek bude stačit.“
Tenten se přehrabovala v trezoru a snažila se vyndat balíček s penězi. Neji si zatím před sebe dal malou krabičku a začal si na stole dělat z prášků komínek. Ruka ho pořádně pálila. Vzal si několik prášků a hodil si je do pusy.
„Tady to máš.“ Otáčela se Tenten k Nejimu a podávala mu peníze.
„Myslela jsem, že už tě ta ruka tolik nebolí. Měl by jsi přejít na jiné prášky. Tyhle jsou moc silné a už dávno jsi je měl přestat brát.“ Běsnila.
"Doktor taky říkal, že bolest postupně odezní." Hrábl po skleničce s červeným obsahem a zapil hořké prášky. Shrábl peníze ze stolu a měl se k odchodu. Nevnímal ani další várku rad od Tenten.

V restauraci moc lidí nebylo, ale ještě nenastal čas oběda. Neji připravil všechno tak, aby slyšel vše. Při odchodu se srazil s Kibou. Musel chvíli soustředit než zaostřil, ale nakonec ho poznal.
„Co tady chceš?“ Zeptal se.
„Jdu se jenom najíst.“ Odpověděl mu Kiba s úsměvem.
„Dávej si pozor co děláš.“ Varoval ho Neji.
„Klídek šéfe.“ Odpověděl mu a vešel do restaurace.
„Nesnáším novináře." Povzdechl si Neji.

Kakashi seděl ve své kanceláři, která byla v největší budově v Listové.
„Obito, zajdi prosím tě.“ Řekl do malého mikrofonu, jenž byl vedle stojanů na tužky.
Obito ihned přišel za svým nadřízeným a vyslechl si zprávu, kterou měl doručit. Okamžitě vyrazil splnit svůj úkol.

Kankurou konečně dorazil na smluvené místo a čekal, ale místo Kakashiho za ním přišel Obito.
„Mám pro tebe vzkaz od Kakashiho.“ Podal mu malý papírek na kterém bylo něco načmárané.
Kankurou vyběhl ven z restaurace a řídil se pokyny na papírku. Po několika minutách došel k rozpadlému stavení, kde na něj již čekal Hakate.
Kakashi mu vedl ruku na pozdrav: „Vítej.“
„Bylo tohle nutné?“ Ptal se Kankurou.
„Nezbytné. Nejspíš tu jsi kvůli Akatsuki.“
„A taky kvůli obědu.“ Přitakal Kankurou.
„Jdou po mě a po tobě taky. Být tebou tak se moc neukazuji na veřejnosti.“ Sdělil mu Kakashi s úsměvem.
„Takže do toho jdeš se mnou?“ Ptal se Kankurou a prohlížel si Kakashiho, který se zadíval do slunce.
„Ano. Co bych to byl za obchodního partnera?“ Mrkl na Kankura.
„Dovol, abych ti trochu nastínil situaci. Je zde několik stran, které si půjdou po krku. Je to můj kartel a poté tvoje rodina. Dále zde máme novou organizaci Akatsuki a Orochimaruovu bandu. Ještě mám hlášku, že by se měla do všeho vložit ještě jedna strana. Mnohem nebezpečnější než všechny dohromady.“
„Jaká strana? Kdo je vede?“
„Vím jenom o jednom členu a to je Uchiha Sasuke.“
„Tvůj bývalý žák.“
„Ano.“
„No a co víš o Akatsuki? Kdo je vede?“ Ptal se dál Kankurou.
„Jistý Pein. Dost záhadná postava o které jsem zjistil jenom jméno. Jejich cíl je jasný. Buď nás ovládnou, nebo zničí.“ Dodal a bylo vidět, že se pod maskou usmál.
„Radostný vyhlídky, co?“ Řekl chmurně Kankurou.
„Neviděl bych to tak černě.“ Poplácal ho Kakashi po rameně. „Nejspíš nás hodně zařve. Já asi určitě, ale nakonec zvítězíme.“ Snažil se Hakate povzbudit svého společníka.
„Takže od tebe mám pomoc zajištěnou. Ještě se s tebou spojím přes Gaaru teď musím jít.“

„Takže Akatsuki.“ Zapisoval si Kiba všechno co slyšel.
„Ještě, že tě tu mám sebou Akamaru jinak by jsme toho běžce nenašli.“ Pochválil svého psa.

„To je vše co potřebuji vědět.“ Pomyslel si Kabuto a pomalu se plížil pryč od místa schůzky.
„Orochimaru bude velmi potěšen. Je tu však nemilá věc s tou novou organizací o které Kakashi mluvil. Kdo je asi vede?“ Mluvil si sám pro sebe.

Kimimaro šel k Zabuzovi jako vždy s lhostejným výrazem, ale se stoprocentním odhodláním vykonat to co mu jeho pán nařídil.
U dveří, které vedli k Zabuzovi, seděl mladý muž, který byl skoro ve stejném věku jak Kimimaro.
„Můj pán si nepřeje být rušen. Prosím přijďte později.“ Začal.
Kimimaro ho obdaroval svým lhostejným pohledem a šel dál ke dveřím. Než se však stačil dotknout kliky objevil se mladík před ním.
„Přijďte později.“ Zopakoval mu. Jejich pohledy se střetnuly. Napětí by se dalo krájet, když v tom se otevřeli dveře.
„Nech ho vejít Haku.“
Haku ustoupil a nechal návštěvníka projít k Zabuzovi.
„Tak dělej, ty Orochimarova loutko.“ Začal Zabuza. Kimimaro se posadil do nabídnutého křesla a zpustil.
„Můj pán by rád tebe přivítal pod svá křídla do své organizace. Ví, že s tebou už jednala Akatsuki.“ Při těchto slovech Zabuzovi trochu zatrnulo.
„Orochimaru po tobě chce jediné a to věrnost.“ Mluvil dál Kimimaro a nezaujatě si prohlížel vybavení pokoje. Chvíli to trvalo než si Zabuza promyslel svoje slova.
„Jsem překvapen, že o tom setkání již víte. Nejspíš tedy znáte i jak jsem se s nimi dohodl. Ale povězte mi proč bych se měl přidávat zrovna k vám?“
„Chceš moc a tu ti můj pán může dát.“
„Ale já už mám moc. Celá Mlžná patří mě!“ Zazubil se Zabuza. (zazubil zabuza no lol)
„Orochimaru by ti k tomu dal ještě přilehlé země včetně Kamenné.“ Snažil se ho navnadit.
Při této myšlence Zabuza zapomněl zavřít ústa a to Kimimara velmi pobavilo.
„Vyřiď tedy Orochimarovi, že se k němu za těchto podmínek přidám a budu čekat na jeho rozkazy.“
Kimimaro kývnul hlavou na porozumění a odešel.

„Můj pane?“ Zeptal se Haku, který vešel chvíli po odchodu hosta.
„Jste si jistý, že se chcete zaplést do této... hry?“ Zabuza zavzpomínal na rozhovor se Sasorim.
„Pamatuj, přijde za tebou člověk od Orochimarua a bude tě chtít zlanařit na jeho stranu jako teď já. Nabídne ti určitě hodně, ale pamatuj, že s ním jistě zemřeš stejně jako on. Teď spadáš pod nás a tvůj úkol je jasný. Infiltrovat Orochimarovy řady a zjistit vše. Nezraď nás jinak si poneseš následky.“
„Jsem si jistý Haku, že to chci udělat a rozehrát zde svojí vlastní hru.“ Zabuza se podíval směrem ke svému meči, který vysel na stěně.

„Kakashi tedy o nás ví? To je velmi zajímavé.“ Promluvil muž, jenž byl schovaný ve stínu.
„Ano, ale ví pouze o jednom našem členu a to o Sasukem. O vás neví nic. Tedy aspoň tak říkal.“ Odpověděl mu rozklepaným hlasem další neznámý, jenž měl přes hlavu přehozenou kápi.
„Upozorni ostatní ať dávají velký pozor při svých aktivitách a přiveď mi mladého Uchihu.“ Rozkázal muž ve stínu.
„Jak si přejete.“ Kývl hlavou druhý a odešel.
„Měl bych nás všechny opět svolat.“ Špitl si jen tak pro sebe, když si zapaloval cigaretu.

Byla hluboká noc, schylovalo se k bouři. Všichni z Písečné raději seděli doma v pohodlí a teple, než, aby se vydávali ven do nepříznivého počasí. Jedna postava však procházela kolem domácností a pospíchala k jednomu z nedokončených obchodních středisek.
„Jdeš pozdě.“ Vystoupil ze stínu muž, jenž tu čekala už drahnou dobu.
„Odpusťte mi mistře.“ Omluvil se nově příchozí a sklonil hlavu.
„Nikdo tě nesledoval?“
„Ne, mistře Sasori, nikdo.“ Koukl se přes rameno.
„Teď se vracím z Mlžné, kde jsem měl jisté záležitosti a zde bych chtěl taky něco vyřídit. Plnil jsi moje rozkazy jak jsem ti řekl Yuuro?“
Yuura pověděl Sasorimu vše co dokázal zjistit o Kankurovi a dalších členech jeho rodiny.
„Velmi dobře.“ Pochválil ho Sasori. „Teď bys měl už jít, aby tě někdo nepostrádal.“ Mávl Sasori rukou a zmizel ve stínu.
Yuura vyrazil zpět k sobě domů. Cestou procházel kolem nevěstince. Nedalo mu to a vešel dovnitř na skleničku. Nakonec skončil v pokoji na který si objednal i jednu z mnoha dívek. Značně posilněn alkoholem začínal na pohovce usínat, ale to už se otevírali dveře.
„Nazdar zrádče.“ Pozdravil ho vcházející Gaara.
Yuura se hned probral a vyskočil na nohy, ale Gaarova pěst ho srazila zpět na gauč.
„Měl jsem jisté tušení a teď se mi jenom potvrdilo.“ Mnul si Gaara pěst.
„To je nemožný. Jak jsi mě mohl sledovat?“ Zařval Yuura.
„Ty mě podceňuješ.“ Řekl Gaara uraženě. „Vím o tvým spojení s Akatsuki. Na tobě teď je říct mi o nich všechno.“ Výhružně se na Yuuru podíval.
„Naopak ty podceňuješ mě, když si myslíš, že se ti tak lehce vzdám.“
Yuura vyskočil na nohy rukou šáhl po láhvi, která stála na stole, ohnal se s ní po Gaarovi, ale ten mu dokázal uhnout. Při dalším pokusu mu chytl ruku ve které dřímal láhev a praštil ho s ní do brady až se rozbila. Přitáhl si ho blíž k sobě a dal mu hlavičku, při které mu zlomil nos.
„Nehraj si se mnou.“ Olízl si kapku krve, která mu přistála na obličeji.
Yuura se zmohl ještě na jeden útok, ale ten Gaara hravě vykryl a uštědřil mu kop do břicha. Yuura se složil na zem, z pusy mu začaly téct stroužky krve.
„Já nic nevím.“ Yuura sotva popadal dech „Měl jsem sledovat jenom tebe a tvojí rodinu.“
„Tak to jsi k ničemu.“
Gaara přistoupil k bránícímu se Yuurovi a trhl mu vazem.
„Tak co máš ještě po kapsách?“ Začal šacovat bezvládné tělo.
„Cigarety, ale jo dám si, díky.“ Zapálil si a hledal dál.
„Hmm, papírek.“ zvedl kus utrženého papíru na kterém bylo napsáno jméno.
„Namikaze.“ Zašeptal

„Jak jde vaše práce?“ Zeptal se Kabuto.
„Nic moc, ale zvládnu to.“ Odpověděl mu Sakon a podíval se na svoje zlomené zápěstí.
„Tys byl vždycky levej.“ Uchechtl se jeho bratr Ukon.
„Co vy dva?“ Ukázal na Jiroubua a Tayuyu.
„Ta ženská by neměla dělat potíže, když se jí přistrčí potřebný balík peněz.“ Začala Tayuya a Jiroubou jenom přikývl.
„Kimmimaro by se měl objevit do několika dnů. Takže už zbýváš jenom ty Kidoumaru.“

„Jsi šikulka Akamaru, že jsi dokázal sledovat toho brejlouna.“ Pochválil Kiba svého psa , zatímco sledoval dění kolem.

„Menší obchodníci nám přislíbili věrnost a budou platit, ale s těmi většími to bude trochu těžké. Nejspíš budeme muset použít trochu síly.“ Usmál se Kidoumaru.

„Tak myslím, že už víme vše co jsme potřebovali Akamaru.“ Řekl Kiba a pomalu se zvedal ze svého úkrytu vedle popelnic. Měl však smůlu, že jednu shodil a to ho prozradilo.
„Ku*va!“ Zaklel a dal se na útěk.
„Chyťte ho!“ Zařval Kabuto. Všichni se rozeběhli a snažili se Kibu chytit a nakonec se jim to i podařilo, když byl vehnán do slepé uličky.
„Tak jo." Usmál se Kiba

Kiba se probral v tmavé místnosti, byl přivázán k židli a cítil štiplavý zápach zvratků smíchaných s výkaly. Po jeho pravici bylo malé okýnko, kterým do pokoje pronikalo trochu vzduchu a měsíčního světla.
Dveře, naproti kterým seděl, se otevřeli a světlo ho na chvíli zcela oslepilo. Do místnosti vstoupil Jiroubou.
„Hééj.“ Rozeřval se „Pusťte mě ven.“
„Nemám moc rád hluk, tak drž laskavě hubu.“ Uhodil ho.
Kiba vyplivl trochu krve a zadíval se na ostatní, kteří vstoupili.
„Chtěl bych vás upozornit, že,“ Ale už to nestačil doříct a schytal další ránu.
„Ááu. To bolelo.“ Podíval se na Jirouboua.
„Kdo to je?“ Zeptala se Tayuya.
„Nic u sebe neměl, ale vypadá to na nějakýho otravnýho novináře.“ Odpověděl jí Ukon.
„Co jsi zač?“ Zeptala se znovu Tayuya.
„Hezkej kluk.“ Usmál se a mrknul na ní. „Nezajdem někam na kafe?“ Tím si akorát vykoledoval salvu ran od Tayuyi.
„Tobě se to líbí, viď?“ Usmál se Kiba.
„To, co ti přichystám, se ti líbit nebude.“ Odpověděla mu Tayuya a políbila ho na čelo. „Ale mě ano.“
Kiba naprázdno polkl a díval se za odcházejícími. Byl zase sám v té tmavé místnosti.

Po nějaké dobře se dveře otevřeli a vešla Tayuya.
„Já věděl, že se ti líbím.“ Přivítal jí Kiba.
„Taky se mi po tobě stýskalo.“ Pozdravila ho fackou. „Teď si s tebou budu moci pořádně pohrát.“ Usmála se.
„Jo tak na to se taky moc těším. Určitě si to užijeme oba.“
Tayuya vytáhla z kapsy jehlu na které byl přivázán velmi pevný provázek.
Kiba jenom polkl a mohl pouze odhadovat co ho teď čeká.
„Jestli mě pustíš dobrovolně nic se ti nestane.“ Ještě to zkoušel.
„Moc kecáš.“
„Jo, to mi docela jde, taky proto….“ Nestačil doříct větu, Tayuya ho chytla za hlavu se slovy „Nevrť se, nebo to bude ještě horší.“ A začala mu zašívat pusu.
„Áu, kdyby ta jehla byla aspoň ostrá.“ Ještě ze sebe vysypal, ale po chvíli už mluvit nemohl.
„Tohle je jenom začátek.“ Řekla Tayuya, když mizela za dveřmi.
„Ta jehla mohla bejt ostřejší. Vsadim se, že není ani vydezinfikovaná. Ještě chytnu nějakou infekci. Ku*va to pálí. Musím se odsud nějak dostat.“ Přemýšlel Kiba a hledal cokoli by mu mohlo pomoci.
„Ňaf.“ Ozvalo se od okna. Stál tam Akamaru, jenž ihned skočil dolů na pomoc svému páníčkovi. Kibovi se rozzářily oči, když ho spatřil. Akamaru překousl provaz, kterým byl Kiba spoutaný a ten se mohl konečně pohybovat.
„Jak odsud? Oknem to nepůjde je moc malé.“ Přemýšlel.
Vzal malý soudek, který postavil na židli na které seděl a přehodil přes něj svojí bundu.
„Je tu tma tak si toho snad hned nevšimnou.“
Po nějaké době se dveře opět otevřeli.
„Tak jakpak se máme?“ Zasmála se Tayuya.
Než zjistila, že Kiba stojí za ní, dostala ránu do hlavy.
„Hmm, kladívko sis na mě přinesla, jo? No, bude se hodit.“ Sebral masivní věc ze země. Kiba se snažil co nejtišeji proplížit kolem ostatních při hledání východu. Naštěstí měl sebou Akamaru, který ho neomylně vedl ven.
„Paráda Akamaru už jsme venku. Za tohle ti koupím pořádný kus masa.“ Pochválil v duchu svého pejska.
„Ty?“ Zařval překvapením Sakon.
„Ku*va.“ Zaklel Kiba, ale tentokrát neváhal. Sevřel pevně násadu kladiva a rozpřáhl se. Sakon dostal přesnou ránu do obličeje. Otočil se kolem své osy a stěna dostala nový nátěr v podobě temně rudé. Pár zubů narazilo do okna a tiše spadli na zem. Sakon se válel ve vlastní krvi a neznatelně sípal.
„U zubaře si posedíš pěkně dlouho.“ Kiba se rozběhl do tmy noci.

„Kdo ve čtyři ráno může otravovat?“ Vstala Hinata, když slyšela zvonek domovních dveří.
Koukla se kukátkem, aby věděla, kdo to otravuje.
„Kiba. Co chce?“ Otevřela dveře.
„Říkala jsem ti, že už za mnou nemáš co chodit.“ V tom se zarazila, potom co uviděla Kibův stav.
„Pojď rychle dovnitř.“ Vtáhla ho do domu.
Při průchodu domem se Kiba zastavil v obýváku a ukázal na postavu, která ležela na stole. Byl to Neji a všude kolem něj se válely prášky.
„Zase to přehnal.“ Řekla smutně.

„Áu.“
„Nestěžuj si.“ utrhla se na něj Hinata, když mu vyndávala stehy.
„Kdo tě takhle zřídil?“ zeptala se, poté co ho ošetřila.
„Stejně je nebudeš znát, když ti to řeknu.“
„Zase jsi strkal nos tam kam jsi neměl?“
„Více méně.“
„Tentokrát asi více, než méně. Kvůli tomu jsme se taky rozešli jestli si vzpomínáš.“
„Jak bych mohl zapomenout. Být vykopnut uprostřed noci do deště.“ Řekl sarkasticky.
„Jdi do pokoje pro hosty. Přinesu ti tam pak něco na převlečení.“