NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 17.)

A TADY JE TEN DRUHÝ SLÍBENÝ DÍL TAK SI HO UŽIJTE. TEDY JESTLI SE BUDE LÍBIT DOUFÁM , ŽE VÁS NEZKLAMU

17. díl

Miushi se zbraní namířenou přímo do jejího srdce plný zloby zvolal „zemři sestřičko!!!!“

Poté už se jen napřáhl a než stačil udeřit, zastavila ho něčí ruka.

„Shibuki-sama…….Proč jste to udělal??“ Tázavě se Miushi podíval na Shibukiho.

„Chci ji živou Miushi“ Na jeho tváři byl vidět jakýsi zamyšlený pohled, směrovaný na ni.

Miushi stáhl katanu zpět do svého pouzdra.Díval se na Siriu s opovržením, a s chutí že kdyby mohl, vykonal by nejraději to v čem mu bylo právě zabráněno.

Když si Itachi všiml co se děje, dočista se zasekl. Nemohl však nic dělat, protože nepřátel bylo stále dost, a vždy když už byl u ní blízko, zatarasili mu cestu zase jiní shinoby.

Siria klečíc v prašném dýmu od boje, který se kolem ní ze všech stran odehrával, jen pohlédla na toho, kdo jí právě zachránil nechtěný život. Když ho viděla, zbylá síla co ji zůstala, se rázem úplně vytratila. Věděla že je to nejspíš konec, jen nemohla dopustit, aby se něco stalo jejímu bratrovy. I když by se nejraději postavila, a s chutí zabodla toho kdo jí zničil život, nakonec se přemohla a nechala se zajmout.

Byl jí mylejší než její život,její bratr, který pro ni znamenal vše, a který jí zůstal ze své rodiny už jen on.

„Odveďte ji“ Zvolal Shibuki na své dva strážné.

Bez jakéhokoliv vzpírání se nechala zajmout a odvést pryč.

Akatsuki měly stále proti sobě moc shinobi. Krom toho, Konan byla zraněná, a pro Paina z neznámých důvodů, né zrovna ve své kůži. Itachi když zpozoroval jak Siriu odvádí, byl vyveden z míry ještě víc než před tím . Jediní kdo byly plně použitelní, byl Deidara a sám Pain.

Proto se Pain rozhodl zavelet na ústup.

Po té co se stáhli, se ještě Konan zeptala Paina „Paine, a co Siria??“

„Vzdala se jim sama Konan. V boji nám taky moc nepomohla, a stejně už ji nepotřebujeme.“ Odpověděl jí ihned, se zamračeným pohledem.

„Ale já myslím..“ Nestihla doříct, protože Pain ji hned odpověděl „vím, ale teď po nás půjdou, musíme jít Konan, pochop to“ Pain už byl nesvůj, a v jeho hlae byl slyšet jak vztek, tak i částečný smurek.

Konan se ještě jednou ohlédla po skryté vodopádové, a se skleslým povzdechnutím se odebrala i ze zbytkem týmu pryč.

Asi už v půlce cesty zpět, se rozhodly utábořit. Itachi celou cestu nepromluvil. Bylo na něm vidět že i jeho mrzí co se stalo.

Uprostřed noci, když už téměř všichni z Akatsuki spaly, se Konan šla prorozhlédnout po okolí protože držela hlídku. Když ale uslyšela jakési lehké skřípnutí, rozhodla se, že ostatní zkontroluje, zda je vše v pořádku.

Když to ale udělala, zjistila, že jedna osoba z nich chybí.

Byl to Itachi. Nemusela dlouho přemýšlet kam vlastně zmizel. Už od začátku jí to bylo jasné. V duchu si prosebe řekla „Děláš správně Itachi“ S touto myšlenkou se vrátila doprostřed tábora.Po chvíli však vyšel Pain, sa zeptal se Konan „Slyšel jsem zvuky.Co se stalo Konan???“ tázavě na ni pohlédl.

Konan se malinko zarazila, ale hned odpověděla „To byl jen Itachi,řekl, že si musí ještě něco zařídit se svým bratříčkem,a že máme jít bez něj. Prý přijde včas.“ Se strachem v očích odpověděla,doufajíc že ji Pain na to nepřijde.

Pain se na ni zadíval nejdřívv dosti podezíravě, ale po chvíli jí se zamračeným pohledem řekl „Věřím ti. Doufám že mu to nebude trvat dlouho, budeme ho potřebovat na příští misi“ Po téhle větě se otočil, a odešel zpět k sobě do stanu.

Konan si uvnitř oddychla, a radši se hned vydala na další hlídku po okolí, aby se už s nikým nemusela střetnout.Nebylo jí dobře z toho že musela lhát zrovna Painovi, ale věřila že dělá dobře.Protože kdyby to Pain věděl asi by z toho moc nadšený nebyl.

Mezitím Siriu odvedly do kamenného vězení, a připoutaly ke kamenné stěně, kde ji po dlouhém a trýznivém týrání, nechaly napospas temnotě a bolesti, jak fyzické, tak duševní. Mučili ji všelijakými způsoby.Řezali ji do bolestivých míst,přikládajíc jí na ně hned horké obklady, aby jim nevykrvácela, a zároven aby to bolelo jak jen to jde.Používali na ni různé mučící praktiky, pro člověka snad až nepředstavitelné.

Celé tělo měla jako v jednom ohni od bolestivých ran, které ji udělaly.

Téměř ztrácela vědomí, z vyčerpání, týrání a doprovázející tmy.

Takto připoutána tam byla velmi dlouho.Sama ztrácela pojem o čase. Pouta se jí už začínaly zařezávat do zápěstí, až se jí spustil z jedné ruky malý pramínek krve. Celou místnost pokrývala temnota, která ji nedovolila pohlédnout ani ke dveřím.Bylo jí jasné že tady už to všechno končí.

Připoutána čekajíc na svou smrt, jen tiše plakala, ze zlosti sama na sebe, kvůli tomu že se ani nedokázala pomstít.

Po dlouhém čekání v osamělé místnosti, se najednou začali pomalu otevírat dveře. Do místnosti prostoupilo světlo, a Siria pohlédla na osobu co přicházela pomalým ale dosti slyšitelným krokem k ní, osobu jí tak známou a nenáviděnou.

„Znovu se shledáváme. Nikdy by mi nenapadlo, že zrovna ty budeš v sobě nosit Yumainu sílu. No každopádně dneškem je tomu konec.“ Řekl jí s mírným pošklebkem na svých ústech.

Siria ze sebe ztěžka vydala „Ty hajzle,…si jenom sprostej vrah!!“ Snažíc se na něj vykřiknout, ale spíš to znělo jako mírné zašeptání.

„Ale ale, ke mně by si neměla být tak nezdvořilá.“

„Dřív se pokloním smrtce než tobě. Zrádce!!!“ Odvětila s jasným odporem vůči němu.

„Jak myslíš, ale já chci to co v sobě máš. Nikoho už nemáš, i tví noví společníci tě opustily, tudíž máme dost času. Nejdřív si vezmu tvou sílu, a pak si s tebou ještě možná pohraju. A mimochodem,to ty si považována za vraha a zrádce“ Prnesl mezi zubi Shibuky, vzhlížejíc k ní až mlsným pohledem.

„Už se nemůžu dočkat“ Řekla mu posměšně Siria. I když už své tělo téměř necítila , nechtěla to na sobě před ním dát za žádnou cenu znát.

Než se ale nadála, Shibuki utvořil jedno velmi zakázané jutsu, a svou ruku ji přirazil na hruď.

Siria bolestí vykřikla, a pak náhle viděla, jak se jí něco snaží vytáhnout z těla ven. Takhle to trvalo ještě hodnou chvíli, když najednou se z její hrudě rozzářilo modré světlo, a Shibukiho to odhodilo až na protější stranu místnosti.

Siria se na něj překvapeně podívala, zatím co sama pořádně nerozuměla tomu co se stalo.Sama se však cítila jako kdyby se jí snažil vyndat snad duši z těla.Silami byla na dně.

„Jakto že to nejde!! Doufal jsem že to dokážu!!!“ Zuřil Shibuki poté co se sezbíral ze země.

„Když ji nemůžu mít já, tak ty taky ne.“ Řekl už rázně, a šel jistým krokem k ní, plný hněvu a nenávisti.

Tou dobou už ale Siria přestávala vnímat realitu úplně. Její oči se zavírali, i přes snahu být stále při vědomí.

Když k Sirii došel vzal do ruky kunai, naposledy se na ni pohrdavě pohlédl a bodl.

Její myslí se ještě stačili prolnout krátké vzpomínky z života, při pohledu na přibližující se ostří k jejímu tělu.

Bylo slišet jakési vzdechnutí,a Jeho kunai mířený do jejího srdce se ………………………....................................................................