Itachiho dilema

Následujícími řádky nechci nějak zpochybnit umění kolegů umělců, ani to nemám v úmyslu, ale přiznejme si to veřejně. Už se nám to někdy stalo. Aspoň jedinkrát v životě.
Ano, mluvím o neschopnosti něco napsat. Koukáte na ten zatraceně provokativně bílý nepopsaný papír, zcela vnímáte jak se vám potutelně vysmívá, a zpropadeně nevíte, kde byste měli začít vyprávět svůj příběh. Ať už píšete brkem, nebo na stroji, je to je pořád ten čistý papír, kde není ani vidu ani slechu po nějakých slovech, natož písmenkách, která ne a ne přijít. Víte, co psát, ale slova nikde. Víte přesně o čem chcete psát, máte postavy, hlavní zápletku, konec, ale co začátek? Ten jaksi nikde. Už máte i formu a žánr, jen prostě ten začátek nechce ven z vaší mysli. Přemýšlíte a přemýšlíte, až se z vás pomyslně kouří, propadáte zoufalství. Máte chuť si rvát vlasy, až se konečně po několika hodinovém utrpení objeví ono zázračné slovo. Stačí ho pevně uchopit a příběh se vám rozletí na stránce jako volný pták. Pak už slova proudí a proudí, až najednou zjistíte, že máte konec. Ten vytoužený konec…
Znám ten pocit, prožívám ho zrovna teď. Je tady jeden příběh. Sice není kompletní, ale tohle chci sdělit světu. Ovšem slova mi uvízly někde na cestě na ten proklatý papír. Po dvou hodinách přemýšlení, jsem dostal kýžené slovo. Takže už vím, jak začít…

Byla hluboká letní noc, hory nebyly skoro vidět, i když se daly tušit tvary velkého masivu. Stromy tu rostly jen sporadicky, spíše převládala tráva a nízké keře. Vítr prakticky nevál, ani v horách se neproháněl, proto bylo všechno slyšet na kilometry daleko. Docela blízko zahoukala sova, vzápětí na to zapištěla myš v zoufalém boji o život se svým úhlavním nepřítelem. Sova zase vyhrála, hladově se zakousla do toho malého tělíčka. Prozatím její hlad byl ukojen…
Hvězdy svítily neobvykle jasně, v nezvykle velkém počtu. Asi zastupovaly chybějící měsíc, jelikož se nacházel v novu. Na cestu proto bylo obstojně vidět. Jako na dva spící shinobi, ukrytí za velkým kusem kamene, který nabízel přirozenou ochranu.
Ohniště sice ještě trochu doutnalo, leč už vychladlo. Kvůli letnímu počasí si s sebou vzali jen lehké deky, nic nevážily a daly se rychle složit v případě nouze. Jejich batohy ležely hned vedle nich, zbraně samozřejmě u ruky, kdyby náhle došlo k útoku.
Noc se pomalu měnila v stydlivé ráno, až se slunce lehce vylouplo za horským masivem. Jakmile k tomu došlo, oba ninjové už byli na nohou. Sbalili si deky, zbraně uložili kam patří. Znovu rozdělali oheň, aby si ohřáli vodu na čaj. Postupně se vystřídali u ranní hygieny, doposud nepromluvili ani slovo.
Tížil je neúspěch mise. Rukojmí, co tak pracně získali a tvrdě vybojovali, dalo by se říct i za cenu vlastního života, bylo ztraceno. Prokousl si jazyk a zemřel. Tudíž se nedozvěděli potřebné informace nutné pro ochranu vesnice. Takové selhání k nim nesedělo, avšak mléko se již rozlilo…
Byli to vzácní mužové, ochotni pro svou věc udělat cokoli. Na sebe tak podobní, i když je dělilo od sebe jen pár měsíců, až si všichni mysleli, že jsou bratři. Téměř, sice pocházeli z jedné rodiny, ovšem od sebe trochu vzdáleni, bratranci. Matka jednoho z nich měla bratra a ten se jako ona přivdala do onoho klanu.
„Fakt ten sendvič nebudeš?“ Prolomil to nesnesitelné ticho mladší z dvojice. „Já vím, už není nic moc, ale hlad zažene.“ Nabízel mu onu potravinu, starší jen zakroutil hlavou, aniž by promluvil jediné slovo.
A tak to bylo, i během úklidu jejich ležení. Vydali se zase beze slov na cestu. Až byla vyhlášena povinná pauza na odpočinek a jídlo.
„Promiň, jen mě to sebralo víc, než jsem si myslel,“ konečně se rozmluvil.
„To nevadí. Jsem na tvoje nálady zvyklý, navíc to není chyba ani jednoho z nás. Já to beru tak, že nám v podstatě potvrdil to, co jsme si dlouho mysleli. Konoze hrozí nebezpečí. Nepřítel to již jistě tuší, k jakému závěru jsme dospěli. Bude teď daleko opatrnější a nám to poskytne čas se připravit. Nevěš hlavu, večer budeme doma, copak si by si asi rodiče a tvůj malej bráška pomysleli, kdyby ses jim takto ukázal, co?“
„Máš naprostou pravdu, ty vždycky víš, jak člověku zvednout náladu, bráchanče.“ Lehce se usmál, pozvednut na duchu.
„Od toho jsem tady,“ mrknul na něj.
Pak už zbytek cesty proběhl v lepším rozpoložení.
Dokonce ani Hokage nebyl moc naštvaný. „Uznávám, tvoje logika dává smysl, něco takového jsem očekával. Odvedli jste dobrou práci. Zprávu z mise očekávám zítra ráno, od obou.“ Potutelně se usmál a poté na ně mrkl. „Itachi a Shisuii, máte teď pár dní volna.“
„Rozkaz.“ Zasalutovali a v tu ránu byli fuč.

Od té mise uběhlo již pár let, z obou se stali vynikající, ba až legendárními shinobi nejen v řadách ANBU, plnili zdárně jednu misi za druhou, velitelé na ně byli právem hrdí, i rodičové. Ovšem toho roku se stalo něco, co ani jeden z nich nepředpokládal…
Ta strašná událost se odehrála, když se slunce opět počalo klonit k obzoru, aby noc zase převzala vládu.
„Stalo se něco? Tvůj vzkaz zněl docela naléhavě.“ Promluvil Itachi, sotva se dostavil na smluvené místo. Shisui stál k němu zády.
„Ano, stalo. Prosím, co ti teď řeknu musí zůstat jen mezi námi, slib mi to.“ Shisui zněl vskutku ustaraně a mluvil smrtelně vážně.
„Slibuji, že to, co tady dnes padne, nepovím živé duši a vezmu si to s sebou do hrobu.“ Skorem to vypadalo jako na slavnostní přísahu, kterou když nedodrží, tak se stane něco moc ošklivého.
„Beru tě za slovo. Teď jsi můj komplic, už se z toho nevykroutíš.“ Stále sbíral odvahu povědět mu pravdu.
„Tak už to, proKami, vyklop!“ Začal na něj Itachi naléhat.
„Sám to vím tři dny. To jsem se vrátil z mise, a ještě než jsem se mohl dostat k Hokagemu, abych podal zprávu, tři Danzoovi poskoci z toho proklatého ROOTu mě násilím odvlekli, byli na mě nachystaní, než jsem mohl cokoliv udělat, dali mi přes hlavu nějakou smrdutou kápi, v ten moment mi to došlo, ten zmetek Danzou odhalil náš plán, nebo ještě hůř, někdo z našeho klanu mu donáší za našimi zády. Ať se propadnu, zdali bych to neuhodl. Ale to nejhorší co se mohlo stát, se stalo.“ Po této pravdě se velmi pomalu otočil k Itachimu čelem. Ten nevěřícně zalapal po dechu. Jeho pravé oko nebylo na svém místě!
„Já toho parchanta zabiju!“ Užuž se hnal za pomstou. Jenže na jeho rameno dopadla ruka jeho bratra ve zbrani. „Ne, na to on čeká, až uděláš chybu, hnaný hněvem, snadno by tě dostal, vzal si i tvoje oko a pak Kamiví, co by se s ním stalo potom. Našel jsem jiné řešení. Aby i moje druhé oko nepadlo tomu bastardovi do rukou. To už bych fakt byl naštvanej do běla! A moc dobře víš, co dělám, když jsem pořádně naštvaný.“
„Jo, máš děsnej hlad,“ hořce se pousmál Itachi nad zlozvykem svého druha.
Za to Shisui už zase mluvil dál, jako by ani Itachi nic neřekl. Nevnímal ho. „Stačí fakt, jaký mám na sebe vztek! Měl jsem to předvídat, ačkoliv za to může pocit o dokonalém plánu. Nu což. I za malé chyby se draze platí. Dám ti jej, možná díky tomu probudíš svoje Mangekyou Sharingan a až nastane čas, dostaneš ho v plné parádě.“
„Ale, to přeci nejde.“ Itachi sotva nacházel ta správná slova, pročež v sobě dusil touhu po pomstě. „Nedovolím, abys zbytečně umřel. Danza dostaneme spolu, zvládneme to, tak jako vždycky. Vždyť jsme parťáci jak v životě, tak ve smrti. Odvrátíme klanovou hrozbu, dopadne to dobře, Konoha bude v bezpečí. Věř mi, jen musíme najít lepší řešení. Něco se určitě najde. Sám Danzou udělá chybu a tu mi plně využijeme v jeho neprospěch.“ Itachi se ho snažil jakýmkoli způsobem přesvědčit, aby si to ještě promyslel.
„Ne, tohle je nad naše síly. Nás obou. Ať jsem nad tím dumal jak chtěl, pokaždé mi vyšlo to stejné. Nepředstavitelný masakr z rukou našeho klanu. Prosím, dovol mi věnovat ti moje oko. Mám v tebe víru, že díky tomu zesílíš a najdeš cestu jak tohle ukončit. Jen si dávej moc dobrý na Danza, podle toho, co mi řekl. Nezapomenu do konce života. Škoda, že to neuvidím.“ Smutně se usmál, až Itachimu málem vyhrkly slzy do očí.
„A co ti vlastně prozradil?“ Potřeboval to vědět, varování bylo dobré.
„Budu ho přesně citovat: ‚Tvoje oko není první ani poslední, co od vás získám.‘ Ještě jakým to řekl způsobem, zamrazilo mě do morku kostí. Takže si na něj fakt dávej bacha.“ Itachi jen důrazně kývl hlavou.
„Dobře, slibuji ti to.“ Výměna očí proběhla nečekaně rychle. Itachi tomu stále nechtěl věřit, ovšem pomalu se mu v hlavě rojil plán, přesně takový, co by napadl Shisuie. Bude však vyžadovat čas a důkladné přípravy…
„Teď už je to na tobě, plně ti věřím, můj bratře.“ Poslední slova zazněla, ani hbitý Itachi nedokázal zabránit tomu, aby Shisui skočil do té řeky. Hrůza a šok ho doslova přimrazily na místo. Nekřičel, nemohl.
„Nezklamu tě, bratře.“

Zase uteklo mnoho let, teď už byl Itachi dávno prohlášen Nukeninem třídy S, patřil do Akatsuki, jeho mladší bratr šel po něm, ale on nikdy nezapomněl na slib, který dal onen večer.
„Co zase koukáš na hvězdy? Že tě to baví.“ Zahudroval jeho týmový partner Kisame.
„Co je ti potom?“ dál se nehodlal pouštět do další debat. Jen obdivoval hvězdy, tolik podobné těm, co viděl před mnoha a mnoha lety společně se svým opravdovým druhem.
Jeho plány ohledně Danza se musely po opuštění vesnice malinko změnit. Jenže ani on netušil, že pomalu polehoučku se i osud toho darebáka začíná ironicky naplňovat v podobě Sasukeho… jakožto posledního Uchihy, on naplní dávný slib. Osud si vážně dokáže krutě zažertovat.
Cítil konec, už dal bratrovi zprávu, kde se uvidí. Tam naplní svůj osud. Usmál se na hvězdy. Těšil se, až znovu uvidí tvář, co mu tak zoufale chyběla. Bez něho si nevěděl rady. Pokaždé se musel hluboce zamyslet nad situací, představit si jak by asi Shisui reagoval. Pomáhalo mu to přežít, stejně tak pocit bratrovy nenávisti k němu.
Vychutnával si ten pocit klidu a míru. Věděl, že tohle už nezažije. Aspoň ne v životě. Netrápilo ho to.
Vzhlížel k nebi, plnícího se ranními červánky. „Nastal čas, můj příteli,“ zašeptal do ticha. Opravdu teď se s Shisuiem stanou i parťáky ve smrti. Tak to mělo být, tak se i tak stane.
Ničeho nelitoval. Udělal správnou věc. Bojoval a ještě bude bojovat poslední bitvu, až do hořkého konce. Nevzdá se tak snadno. Sasukemu to v žádném případě neulehčí. Naposledy se usmál. Vyšel vstříc osudu.
Odcházel lehkým krokem, myslíc na hvězdy, jenž už nespatří…