Když zazní píseň

Dřevěná podlaha byla na dotek jejího kolena chladivě netečná, jako kdyby se nasákla atmosférou, ve které se dívka ocitla. Muži, co ji sem uprostřed noci dovedli, měli ukryté obličeje uvnitř obvazů a ven čněly pouze jejich nicneříkající oči nevypovídající o jejich záměrech či myšlenkách.
Všichni však byli ve stresu, ale to dívku nezajímalo. Ta věnovala hodně pozornosti podlaze a rýhám, které na ní byly vytvořeny. No co, byla ve svém srdci ještě dítětem a klečet jen tak ji nebavilo. Navíc ještě nikdy před nikým neklečela.
„Pozvedni tvář,“ ozval se autoritativní a pevný hlas. Dívka rychle napřímila krk a poprvé si prohlédla místnost, ve které se podivné setkání odehrávalo – čtyři okna byla zakrytá těžkými závěsy a u každého z nich stál maskovaný muž. Muselo se jednat o jednomístný domek, kterých bylo na venkově spousty.
Napříč místností byla natažena průsvitná látka, která rozdělovala prostor na poloviny. Až později dívce došlo, že se jedná o tenké hedvábí.
Náhle postřehla pohyb a za hedvábnou látkou se objevila silueta postavy, která seděla. Vypadalo to jako trůn. Jako nějaká scéna z pohádky, které jako malé dítě slyšela. Na trůnech seděli králové a feud- Dívka zpozorněla. Bylo to možné? Opravdu ji přivedli k němu?! Ale to nebylo možné… Co by mu ona mohla nabídnout.
Vedle sedící postavy se zjevila další. Naklonila se hlavou k trůnu a chvíli se nic nedělo. Pak se stojící silueta napřímila.
„Ty jsi ten sirotek?“ zeptala se mužským hlasem. Tím samým, který jí vyzval ke zdvižení hlavy.
Dívka kývla a silueta se naklonila zpátky, než se opět vrátila s odpovědí.
„Chceme to slyšet od tebe.“
„Moje máma… umřela.“
„A otec?“
„Neměla jsem otce…“
„Skvěle.“
Stalo se to již dávno, nebo alespoň v jejím životě ji to připadalo. Byla tenkrát ještě malá, když si hrála na statku své matky. Byla to silná žena ovládající techniky, přesto nebojovala a rozhodla se žít s dítětem v míru. Nezapojovala se do nekonečných konfliktů. Bydlela v drobném společenství farmářů, kteří si žili nudným, leč bezpečným způsobem života.
Dívka si jako malá hrála hodně venku, a tak se toho i spoustu naučila: jak se pohybovat kradmo, jak využívat stíny ke skrytí, kolik vynaložit síly na dlouhý skok. Ale jako každé dítě se i nudila, a proto se dala do prozkoumávání domu. Nalezla v něm spoustu starých cetek, ale jedna podlouhlá věc ji zaujala.
„Mami, co to je?“ zeptala se tehdy toho dne jediného rodiče. Matka se podívala a zavrtěla hlavou.
„Babiččina flétna.“
„Flétna? Co to dělá?“
„Je to hudební nástroj. Foukáš do něj a on vydává zvuky – tóny… no vidíš, to je pro tebe! Naučíme tě na to hrát! Budeš nám hrát písničky a aspoň se trošku zabavíš.“
A tak se stalo. Dívka trénovala a stávala se lepší a lepší. Každý den hrála písničky, které se naučila ze sborníku, jenž matka jednoho dne přinesla z trhu. Nejprve to šlo ztuha, jak neznala noty, ale i ty se časem naučila, od jednoho ze sousedských usedlíků, starého pána bez vlastní rodiny.
I její matka byla ráda, že se dítě už tolik nepohybuje venku a v okolních lesích. Bylo to nebezpečné, jak vždycky říkávala. Zvlášť poslední dobou.
Měla pravdu.
Ozval se křik, jak se zároveň rozrazily dveře. Dívka spící v posteli zprudka otevřela oči a okamžitě začala mrkat, jak si její oči začaly zvykat na okolní tmu. Vedle mezitím probíhal hlasitý hovor, ale dívka slovům nerozuměla. Na to byly příliš tlumená. Rozhodla se, že zjistí více. Otočila se na posteli a nožičky jí dopadly na podlahu a ručičky mezitím nahmataly flétnu položenou na nočním stolku. Přeci jen se s ní v rukou cítila sebejistější jako vždycky, když hrála.
Ale nyní hrát nebude, zato se vydala ke dveřím, které letmo pootevřela. Spatřila, jak její matka ustupuje dozadu a skrze dveře prochází dvojice temných postav. Byla příliš velká tma, aby je rozeznala.
„… není ani odtud!“ sykla její matka.
„Drž hubu!“ odsekl mužský hlas a jeho ruka vyletěla k ženě, ta úder zachytila, ale druhý muž se pohnul příliš rychle a nůž v jeho rukou zajel hluboko do matčina hrudníku. Dívka zařvala. Muži se pohotově otočili a stejně tak i tvář matky.
„Utíkej, Tayuyo!“ zmohla se na poslední slova, než ji muž udeřil do obličeje a porazil na zem. Dívka vždy matku poslechla a rozklepaným během doběhla k oknu, nímž proskočila a ocitla se venku. Slyšela, jak ji muži pronásledují a zároveň pocítila krev, jak jí střepy rozřezaly kůži na předloktí. Ale nedbajíc na zranění vyběhla směrem k lesu, ale než se tak stalo, jeden z mužů jí skočil do cesty a dívka zavřískla.
„Myslela sis, že utečeš, spratku?“ zasyčel skrze zuby a s otevřenou náručí se po ní ohnal. Dívka uhnula vzad a upadla na zadek.
Celá se třásla a do očí se jí začaly vhánět slzy. Jen její flétna v ruce hřála, jak čerstvá krev stekla až na dlaň.
A dívka pochopila.
První tón byl slabý, ale druhý byl již mnohem silnější. S třetím zahraným tónem cítila ztracenou sebejistotu. A tak hrála dál.
Hrála a muži tancovali.
Tancovali nesmírnou bolestí.
„Náš pán zná tvůj příběh, Tayuyo,“ podotkl mužský hlas a dívka kývla. „A je zvědav tvých schopností.“
„Mých schopností?“ zeptala se. Jeden z maskované stráže k ní přistoupil a chytil jí za vlasy, až ji začal tahat. Dívka zavřískla a ohnala se po něm, ale vmžiku si to rozmyslela, jak uviděla nepatrný pohyb siluety za hedvábím.
„V přítomnosti našeho pána ho budeš oslovovat pane, Tayuyo.“
Dívka zavrčela, ale pak zavřela oči a řekla ty slova. „Mých schopností, můj pane?“
Stráž ji pustila a vrátila se na svou pozici. Tayuya zavrtěla hlavou.
„Jak určitě víš, naše zem je stále ve válce. Ještě existují tací, kteří neuznali hegemonii našeho pána. Kteří neuznali naši vesnici a náš národ. Jsme Zvučná vesnice. Pochybovatelů je ale pořád stále dost a stejně tak existují další nepřátelé za hranicemi naší země. S takovými lidmi je nutné bojovat.“
„Mám s nimi bojovat, můj pane?“ zeptala se dál dívka.
„Ano. Je třeba je všechny porazit a zabít. Naše země musí být silná a silná bude pouze jednotná. Nemůžeme si dovolit tolerovat pochybovače. Všechny by nás to oslabilo a okolní země by nás zničily.“
„A co z toho budu mít já, pane?“
„To je snadné. Nejprve budeš žít. Dále budeš se mít dobře. Dostaneš domov, dostaneš cíl. Už nebudeš tulačka z ulice. Budeš někdo. Stejně jako tvá matka.“
Tayuya zavzpomínala na všechny večery, kdy se zimou choulila u vchodů do domů. Jak žebrala o každé sousto jídla. Jak nikdy nepoznala žádné přátele… Kolikrát se jí pokoušel někdo zbít. Někteří se snažili i o horší věci. A ona se vždy bránila, její flétna hrála a její nepřátelé tancovali. A umírali. Ne, nebude mít problém s bojem pro pána. Pokud dostane domov.
„Dobře.“
„Budiž.“ I přes hedvábný závěs pocítila, jak se mluvčí usmál. „Staneš se součástí písně.“

Hromotluk se na ní usmál. Měl přeražený nos a chybělo mu celá řada zubů, přesto oplýval sebevědomím a silnou aurou osobnosti. Navíc měl statnou postavu schovanou jen pod drobným oděvem. Tayuya tak mohla obdivovat jeho svaly a tetování po celém těle.
„To jsi ty, ta malá vražedkyně?“
„Drž hubu,“ zasyčela. „Bezzube.“
Muž se chvíli mračil, ale pak se jeho obličej obrátil a začal se smát, až šlo spatřit všech jeho patnáct zubů. „Tak malá, a tak drzá. Líbíš se mi. Jmenuji se Burei a jsem kapitán této písně. Ty jsi Tayuya a jsi má podřízená.“
„Písně?“ zeptala se. Už to slovo slyšela při setkání s pánem, ale tenkrát jí nikdo nic nevysvětlil.
„Copak nic nevíš?“
„Ne, jak bych mohla? Byla jsem tři dny na cestě zavřená ve vozu. Nikdo se mnou nepromluvil.“
„To je dobře, drzounko. Stala ses členkou písně. Týmu složeného z těch největších šmejdů, které v této šmejdské zemi najdeš. Přesněji jsi členkou písně Smrti.“
„To nezní pozitivně.“
„Co váháš. Budeme vraždit.“
„A ostatní?“ Tayuya se obhlédla po zbytku skromného táboru, kde krom ní a Bureie bylo dalších deset lidí.
„Písně jsou po čtyřech. Krom nás tu je ještě píseň Hněvu a píseň Zášti.“
„Kdo ty jména vymýšlí?“ zeptala se dál. Burei pokrčil rameny a vedl ji do středu tábora.
„Asi nějaká hlava na centrále, drzounko.“
„Je mi jasné, že ty bys na to nepřišel.“
„Ha!“ a dál už mlčel. Všichni si ji prohlíželi. Byla teprve dítě. Ostatní byli přinejmenším dospělí, někteří měli už i šediny. Samotnému Bureiovi muselo být přes třicet let.
„Támhle je pán Akuno, ten dlouhý s černými vlasy. A vedle něj stojí Sonsho. Ten šedivec s dlouhým mečem. To jsou zbývající členové naší písně.“
Sonsho si Tayuyu bedlivě prohlédl a pak si odfrkl. „Někde mám určitě vnučku, která bude starší než ty.“
„Ty to nevíš?“ odsekla dívka a Sonsho zabručel.
„Kdybych to věděl, nebyl bych tu.“ A s těmi slovy odešel zpátky do tábora.
Burei se zasmál.
„Děláš si rychle nové přátele, malá Tayuyo.“
Přátele. „Kdybys tak viděl, jak rychle si dělám nepřátele, bezzubej.“
„Dokážu si to představit.“
Další dny se nesly ve znamení průzkumu okolí a sžívání se s týmem. Úkol, který všechny tři písně dostaly, byl jednoduchý. Někde v údolí se ukrývala základna odpůrců nového režimu. Bylo je třeba najít a eliminovat.
A proto se písně vydávaly do širokého okolí a hledaly stopy. A nejen že hledaly stopy, ale navštěvovaly i obydlí a vesničky. Tam Tayuya poznala sadistickou stránku svých nových společníků – obyvatelům nic nedarovali a jakékoliv pochybnosti byly tvrdě trestány. Nejdříve jí to šokovalo, ale vlastně nebylo co. Za svůj život viděla, a hlavně sama zažila mnohem horší věci.
Ale i přes to všechno pociťovala pocity, které již dlouhou dobu nepoznala. Soudržnost a kolegialitu. I když to nikdo z trojice jejích společníků nepřiznal, pomalu si k sobě hledali cestu a sbližovali se. I Sonsho opustil svou ulitu a s Tayuyou se dělil o staré příběhy, kdy jako pracovník v přístavu zažíval nejeden malér. Kolik jen zmlátil opilých námořníků a kolikrát chytil zloděje. Nikomu nic nedaroval. Žádný zloděj už nikdy dál nekradl.
Burei byl na druhou stranu profesionální rváč. Ještě za času bezvládí si vydělával v soubojích. Prý nikdy neprohrál, ale skrze všechny ty díry v dásni, tomu mladá dívka nechtěla věřit. Ale nový vládce souboje zakázal a ty, kteří je organizovali, tvrdě trestal, zatímco zápasníkům nabízel práci.
Akuno byl opakem obou neurozených mužů. Vyrůstal jako člen prominentního klanu a jako jediné dítě v rodině byl poznamenán notnou dávkou rozmazlenosti, která položila základy jeho sadistickým potřebám. Nedokázal se ovládat, a tak byl z klanu vyloučen. Dlouhé roky se toulal, stejně jako Tayuya. A stejně jako ji, i jeho chytili a přinutili ke spolupráci.

„Tak to vyklop!“ zasyčel Akuno a mrskl se starým mužem do bláta. Ten se na zemi zakuckal a muž ho nakopl. „Dělej zmetku!“
Tayuya to sledovala z povzdáli. Muže nelitovala. Věděla, jak to bolí, ale taktéž věděla, jak se tomu bránit. A ten slaboch se ani nepokusil.
Akuno se napřáhl znovu a opět udeřil. „Tak dělej! Našli jsme u tebe tu zprávu! Komu jsi prodal své ovce?!“
„Já…“ muž vykašlal krev, která obratem splynula s blátem. „Byli to nějací muži. Víc nevím.“
„Lžeš!“ Akuno se chystal k dalšímu úderu, muž ale natáhl starecké ruce.
„Byli to odbojáři! Bylo jich hodně a já neměl na vybranou. Už mi, prosím, neubližujte!“
„Kde jsou?“
„Odešli na sever k horám! Je tam stará těžební vesnice! Musí být tam! Prosím! Mám vnoučata!“
Akuno do něj ještě jednou kopl a pak se otočil na Tayuyu. „Lidé vůbec nespolupracují, viď?“
„Sami si ubližují.“
„Tak tak.“

„Jsme píseň Smrti!“ řekl Burei k nastoupenému družstvu. Cesta do hor byla rychlá, nemohly ztratit horkou stopu. „A tak budeme rozdávat smrt!“
„Ano, pane!“ zasmál se Akuno. Sonsho a Tayuya mlčeli.
„Postoupíme ze západu. Hněv a Zášť si rozdělili jih a východ. Zničíme ty zmetky!“
Burei se pak otočil směrem k malému údolí, kde v dálce trčely z kvetoucích korun vysokých stromů probořené střechy starých budov.
„To je vše?“ vyrušila ho Tayuya. Zápasník se na ni otočil a zdvihl obočí.
„Co bys chtěla, drzounko?“
„Já nevím. Třeba plán?“
„Plány jsou pro chytrý. My jednáme.“
„Já jsem chytrá.“
„Chytrej člověk by to o sobě netvrdil. To říkala moje stará matka a měla pravdu.“
„Tys měl matku? Myslela jsem, že tě vyvrhl pouliční pes a vychovaly krysy.“
„Moc vtipné, rudovlásko. Moc vtipné. Tak jdeme.“
Tayuye se tohle nelíbilo. Hledání stop byla jedna věc. Tam mohli postupovat chaoticky, dokonce i museli, protože příliš vodítek neměli, ale zde se jejich velitel snažil nahnat na místo, kde ve špatném případě dojde k boji. A ona by chtěla mít tento boj pojištěný. Na druhou stranu se však nepřetrhla. Nakonec je stejně čeká jen parta pobudů. Žádný problém pro dvanáct nejhorších lidí ze celé země. Mohla v to jen doufat.

Brzy se ozvaly první rány.
„Co to sakra?!“ zasyčel Burei. Tayuya mlčela. Past… jak jinak.
Skupina se zastavila v mezi u kořenů stromů a ukryla se do křovin.
„Vyšlu klony,“ řekl Sonsho a složil pečetě. Vzápětí se jeho podobizny rozutekly do všech směrů.
„Co budeme dělat?“ zafrkal Akuno a otřel si zpocené čelo. Ozvala se další rána. Mnohem hlasitější než ty předchozí.
„Přibližují se,“ odpověděl Sonsho a bývalí šlechtic se ohlédl.
„Čekali na nás!“
„V klidu, zabijeme je,“ zarazil řeči Burei a rozhodl se pokračovat v útoku, ale Tayuya ho chytila za ruku.
„Musíme se rozdělit.“
„Cože?“
„Pokud by došlo k explozi, zabila by nás všechny. Tak se rozdělíme. Ne?“
Burei chvíli přemýšlel a pak kývl. „Držte se blízko u sebe.“
Kdyby aspoň počkal na ty klony…

Tayuya si oddychla. Burei byl hlupák. Pokud zde byly nastražené pasti, stačilo by spustit jednu a celý tým by to schytal. Copak si to neuvědomoval? Jak by mohl. Byl to pouliční rváč. Člověk bez důvtipu a špatný velitel.
A tak běžela sama. Skákala z větve na větev a přibližovala se ke skupině stavení. Pak uslyšela zprava další ránu a řev. Neohlížela se a běžela dál. Došlápla na větev a v tu chvíli uslyšela cvaknutí. Bylo nepatrné, ale přesto zaznělo. Přemístila veškerou dostupnou chakru do nohou a odrazila se.
Plameny z exploze jí olíznuly kalhoty a tlaková vlna ji přerazila o kmen stromu, který ji vyrazil dech…
Byla zase malým dítětem sama na ulici. Byla to první zima bez matky a ledový vítr jí štípal v obličeji a všude jinde, kam se přes děravé oblečení dostal. Byla sama, choulila u ohniště z odpadků. Kouř smrděl, ale to jí nevadilo. Sama musela páchnout a nemohla se proto divit, že jí nikdo ani neotevřel dveře. Nikdo ji nedal žádný kus jídla. A s každým dalším odmítnutím přicházela o část své nevinnosti. Svět nebyl tím místem, jak působil, když žila s matkou. Svět byl krutý. Svět byl nemilosrdný. Svět nenáviděl ji a ona nenáviděla jeho.
Když otevřela oči, stál nad ní zpocený Burei a splašeně se rozhlížel. Exploze utichly, lesem se nesl klid.
„Co se stalo?“ zeptala se. Burei zavrtěl hlavou.
„Shonso je rozsekanej. Sám jsem to viděl.“
„Blbeček neopatrnej.“
„A co ty?“
Tayuya se naklonila, aby se prohlédla. Krom potrhaného oblečení a naražených zad nic jiného nepociťovala. „Uskočila jsem výbuchu. Nic mi není.“
„Tak pokračujeme.“
„Ano, jdi napřed.“
„Proč já, zrzko?“
„Jsi velitel, ne?“
„Jo, vlastně.“
Aspoň měla jistotu, že další mina, na kterou někdo šlápne, bude jeho.
Ale nestalo se tak. Dostali se tak až na okraj vesnice, která vykazovala známky dlouhodobé opuštěnosti. Cesty byly prorostlé plevelem a dřevěným budovám chyběly kusy zdí. Místy z nich vyčuhovaly větvě mladých stromů hledajíc cestu na světlo.
„Určitě tady někdo bude?“ zabručel Birei a potichu se vkradl k jednomu domu. Tayuya se za ním opřela o zeď a naslouchala.
„Jsou tam,“ šeptla.
„Máš tak dobrý sluch?“
„Jsem trénována,“ odpověděla a ukázala na dveře. Birei kývl a rychlým pohybem proskočil na druhou stranu. Tayuya se postavila na druhou stranu a prsty začala odpočítávat.
Tři.
Dva.
Jedna.
Birei vyrazil dveře a vlítl dovnitř.
Tayuya s flétnou v ústech hned za ním. Spatřila muže na druhém konce místnosti, jak mačká spoušť kuše a ona sama foukla. Tlakový paprsek rozlomil vystřelenou šipku a vrazil s mužem o zeď. Okamžitě k němu doběhla a kopem ho udeřila do čelisti. Muž se složil k zemi.
Otočila se a spatřila, jak hlava druhého obránce několikrát vráží do zdi, než společně se zbytkem těla bezvládně dopadla na zem. Birei se napřímil a podíval se na Tayuyu. Přitom chytil šipku trčící z jeho ramene a za doprovodu trysku krve ji vytrhl.
„Nezabila jsi ho,“ řekl.
„Nedostala jsem příležitost.“
„Vždycky je příležitost, malá.“ A Birei se jal konat.
Tayuya mezitím popošla zpátky ke dveřím. Ostatní obránci už o nich museli vědět-
Akuno vyběhl z lesa, když v tu chvíli na něj vyletěla šipka – šlechtic za doprovodu otočky vytasil kunai a šipku rozsekl na dvě malé. Tayuyu překvapila jeho obratnost. Útočník se mezitím dostal až k černovlasému Akunovi a začal útok na blízko. Dva kunaie se blýskaly a pohybovaly kolem sebe, ale člen písně měl výhodu. Byl rychlejší a brzy překonal veškeré obrany a soupeřícího muže vážně pořezal, a nakonec udeřil do obličeje tak, že přepadl na záda a už se nezvedl.
Ale šlechtic se nemohl radovat z výhry příliš dlouho, protože ho znenadání zasáhla ohnivá střela. Akuno instinktivně spadl na zem a začal se válet, ale v ten okamžik ho zasáhla další ohnivá střela a veškerý pohyb ustal.
Tayuya to sledovala se zatajeným dechem, když ji v tu chvíli cosi odstrčilo – bylo to Birei a s řevem se vydal do boje. Rychle doskočil až k ohnivému útočníkovi a kolem jeho pěsti se začal míhat vítr. Udeřil do muže a odhodil ho do dálky, ale při letu se rebel dokázal otočit, dopadl na zem a rychle poskládal další ruční pečetě.
Birei ho následoval a v dalším okamžiku se střetla ohnivá koule s větrným poryvem. Ale vítr nedokázal oheň porazit a ten si tak našel přímou cestu vpřed. Birei alespoň složil ruce a zásah ustál, leč se z něj kouřilo. Pokračoval dál, proskočil k soupeřovi a udeřil kopem po jeho spánkové oblasti, ale muž výkop zablokoval, otočil se a ohnal se pěstí.
V tu chvíli byl bývalý zápasník ve svém živlu. Obratně se vyhnul pěsti a zároveň zachytil mužovo zápěstí, zlomil ho v loktu a donutil nepřítele zařvat. Pak ho Birei přehodil přes záda a když ho tak položil na zem, jeho pěsti boj dokončily a z mužova obličeje nic nezbylo.
Tayuya se stále nepohnula. Už se však obrnila z prvotního šoku a analyzovala situaci. Neměla na to však dlouhou dobu. Do Bireie se zarazila první šipka a on zakřičel bolestí. Urostlý válečník přesto vstal a vytrhl ji. A zasáhla ho další střela. A další. A další. Šipky létaly ze všech stran a z mužového těla dělaly jehelníček. Tayuya s pokleslou čelistí zacouvala zpátky do domů.
Byla to past…
BYLA TO ZATRACENÁ PAST, BLBEČKU!
A byla opět sama.
Úplně sama.
Ruce se jí začaly třást a srdce jí poskočilo až do krku, když neznámý útok narazil na dveře. Ty vypadly z pantů a na zemi se rozplácly.
Nepřátelé jí objevili. Vzniklou dírou vlétlo dovnitř několik dalších střel a všechny se nebezpečně zarazily do zdi. Tayuya zacouvala do rohu místnosti.
Její ruce – co to v nich měla? – nahmataly tak známý tvar flétny.
A dívka se uklidnila.
Její píseň zazněla.

Opět klečela tam, kde dřív. Nebo si to alespoň myslela.
„Splnila jsi svůj úkol, Tayuyo, zdvihni tvář.“
Dívka poslechla. Opět stejná stráž, stejný závěs a stejné netečné siluety.
„Zabila jsi plno nepřátel našeho lidu. Náš pán je ti vděčný.“
„Tak ať mi to sakra řekne!“ zasyčela a do očí jí vhrkly slzy. Z horské vesnice se dostala až druhý den. Všechny tři písně byly mrtvé, až na ni. Ona jediná přežila. Chtěla utéct. Chtěla zmizet. Ale čekali na ni. Byli tam další služebníci jejich pána a byli neoblomní.
Tentokrát se žádná stráž nepohnula. Tayuya si je prohlédla. Měli strach. Ale tentokrát to bylo kvůli ní.
Stojící silueta za plentou se naklonila k trůnu a chvíli poslouchala. Pak zdvihla ruku a odešla. Stráže jí následovaly.
Tayuya osaměla se siluetou sedící na trůně. Chvíli bylo jen ticho, než… „Vedla sis výborně, moje milá.“ Nepoznala, zda hlas patří ženě nebo muži.
„Moje píseň je zničená!“
„Byla to píseň Smrti. Píseň pro jedno zahrání. Ty jsi však přežila, a to dokazuje to, že jsi mnohem více než obyčejná členka písně.“
Silueta se postavila a přiblížila se k hedvábí. Jedna ruka se pomalu natáhla k horní liště a trhla. Závěs zprudka opadl.
A Tayuya poprvé spatřila tvář muže, kterého bude po zbytek svého života ochraňovat.
Její píseň našla nové noty.
A už nikdy nehrála sama.
KONEC