Hanae, kapitola 12.

Sasuke nebyl z těch, kdo pospíchají do neznáma. Otočil se zády k mříži a opřel se o ni. Kdyby byl ve svém světě, nejspíš by šel dovnitř, ale tady chtěl nejdřív prozkoumat okolí, než se vrhne někam, odkud se nemusí vrátit. Netušil, jak se sem dostal. Vybavoval si boj a pak pocit, že měl brzo zemřít.
„Zachránil mě někdo nebo je tohle smrt?“ snažil se srovnat si to v hlavě.
„A nebo co když to za branou je smrt?“ Nevěděl.
Rozhodl se tajemství za branou odložit na později a vydal se směrem od brány. Na kus papíru si načrtl okraj své budoucí mapy, místo, ze kterého právě odešel. Nebylo to tím, že by se bál neznámého, jen nebyl blázen a nevrhal se tam, když nebylo všechno v pořádku. Šel asi hodinu a krajina se začala pomaličku měnit. Jemně zelenala, objevil se strom a keř. Jakmile se krajina začala měnit, přišla mu povědomá. Jako by už někde všechno kolem viděl.

Světlo zesláblo a začalo jemně pulsovat. Hanae jím byla obklopená, cítila se, jako by se právě stala srdcem toho všeho. Zkusila udělat krok. Šlo to snadno. Tma pod ní se zhmotnila, všechno kolem se jí uklonilo. V dálce slyšela zvuk otevírání brány. Vydala se tím směrem, ale zdálo se jí, že jde příliš pomalu a tak se rozběhla. Doběhla, aniž by se zadýchala. Přišlo jí to všechno zvláštní, ale už se nedivila. Brána byla maličko pootevřená. Těžké šedé nebe přikrývalo nehostinnou zem, jejíž jednotvárnost narušovaly jen něčí stopy. Snažila se ji pootevřít ještě víc. O několik málo centimetrů se jí to povedlo. Chtěla se jí dotknout, prostrčit ruku mezerou, ale nešlo to.
Naše princezna už nesmí od nás... nikdo tuhle větu nevyslovil, byl to jen pocit, který se Hanae rozlil v srdci.
„Vaše princezna?“ zeptala se a otočila se.
Ano, naše princezna, ta, které sloužíme, odpovědělo to opět pocitem.
„Tak já vám nařizuji - - „ chtěla vědět, co je za tou branou.
Nám nemůžeš nařizovat, abychom tě pustili od nás, trvalo si to na svém.
PRÁSK! zavřelo to s bouchnutím bránu a celá temnota se tím nárazem otřásla.
Pojď k nám, pojď se posadit na trůn a vládnout nám, vyslalo to k ní další pocit, tentokrát velmi vemlouvavý. Ani nevěděla jak, ale pomalu udělala jeden krok a další a další. Jako by ji to ovládlo, ale stejně se ještě otočila. Zahlédla část mříže, jak se stále více utápí v neproniknutelné tmě.
„Jestli se něco nestane, tak už tu zůstanu navždy. Navždy. Vadilo by to někomu? Ne, nikdo mě na světě nečeká. Sasuke je pryč, Itachi...“ bylo jí jedno, že to říká nahlas. Skoro to ani nevnímala.
„ITACHI!!“ probrala se. Jak na něho mohla zapomenout. Něco ve tmě vycítilo změnu jejího chování, novou odhodlanost a sílu, kterou jí dalo pouhé jméno.
Nejspíš to je silnější, vzdalo se to, co bylo schopné se vzdávat. Hanae se rozeběhla směrem, kde tušila světlo a nic ji nemohlo zastavit.

Ibiki se zamračil a podíval se zpět na člověka svázaného před ním. Nelíbilo se mu, že Ino už přes tři hodiny vězí kdo ví kde. Tohle se ještě nikdy nestalo, vždycky byla do hodiny zpátky.
„Takže Goro, kde jsme to přestali?“ otráveně se ho zeptal. Ani jeho snaha zatím nevedla k výsledku, ale možná to bylo tím, že po očku neustále pozoroval Ino. Goro se jen ušklíbnul, výslech se dal zatím vydržet a on nemínil prozrazovat nic zbytečně.
„S tebou to po dobrém nepůjde, že?“ zeptal se a on jen vzdorně zavrtěl hlavou.
„Rodinu také nemáš, jsi plně zavázán a oddán Hiashimu,“ opět zkonstatoval Ibiki a Goro se jen ušklíbnul.
„Buď mluv a nebo si nech tohle pro sebe, na to nejsem zvědavý,“ Ibiki mu vrazil facku. Goro se pohrdavě podíval a vysloužil si tím další.
„Ani na tohle nejsem zvědavý,“ varoval ho a vzal do ruky poznámkový sešit.
„Zopakuji ti otázky, odpověz nebo si odpovědi vezmu sám,“ usmál se a nebyl to vůbec hezký úsměv.
„To bych chtěl vědět jak,“ vložil do své odpovědi veškeré pohrdání.
„Pitvou,“ odpověděl prostě, řízl se do prstu a začal kreslit kolem svázaného nějaké znaky. Ze stolu vytáhl malou lahvičku s bezbarvým roztokem. Zkontroloval, že v ruce drží to správně a znaky spojil čirou tekutinou do kruhu a pak je napojil na tělo zajatce. Z místa, odkud vytáhl lahvičku vzal i bílý prášek.
„Až ho nasypu na ty znaky,“ zatřepal se sáčkem tak, aby ho vyslýchaný dobře viděl, „začne tě to pomalu rozkládat. Buňku po buňce tě to bude analyzovat. Každá má totiž buněčnou pamět a vsadím se, že víš, že některé buňky jsou v těle hodně dlouho. Myslíš si že to nejdůležitější nezískám?“ jakmile domluvil, trochu prášku upustil na jeden znak. Ihned se začalo z tekutiny kouřit a postupovalo to směrem k tělu v kruhu.
Goro se vyděšeně zazmítal v poutech a o vteřinu později se rozmluvil. Ibiki z obou stran špičkou boty oddělil reagující úsek od zbytku.
„Řeknu ti všechno, co chceš vědět. To, co jsem udělal bylo kvůli Hiashimu. Postaral se o mě, když jsem byl sirotek, dal mi příjmení a transplantoval mi oči. Nikdo o té transplantaci neví. Všichni mluví jen o Sharinganu, ale o Byakugan se nikdo dlouhá léta nezajímal. Hiashi má nevyřízené účty se svým nemanželským potomkem a Sasuke se k tomu náhodou připletl. Najal lidi, aby to vyřídili a oni pak bojovali se Sasukem. V poslední vteřině jsme se tam přiřítili a já jsem na žádost Hiashiho-sama použil své speciální schopnosti a přesunul Sasukeho do jeho mysli. Když jsem byl malý, několikrát se mi to stalo, že jsem někoho přesunul a všichni si mysleli, že jsem vrah. Ale já nezabíjel, věřte mi!!“ vykřikl nakonec zoufale.
„Je to složitější než se zdá,“ zabručel Ibiki a v duchu si udělal poznámku, že Gora nechá pod zámkem a později se mu bude věnovat.
„Dovedu tě k němu a dostaneš ho zpátky,“ odpověděl mu.
„To nejde,“ Goro ani neváhal s odpovědí.
„Jak to?“ zeptal se velice tichým a nebezpečným hlasem Ibiki.
„Odtamtud ho může dostat jedině ten, kdo tam už někdy byl a vrátil se zpátky. A to tady nedokázal nikdo,“ ani se neposmíval, jen konstatoval holou skutečnost. Ibiki polknul a zaklel.

Do dveří vešla Ino a zakroutila hlavou.
„Nejde mi to, nemohla jsem se za ním dostat. Když jsem tam chtěla jít, došla jsem na konec jakéhosi útesu. Všechno mě lákalo dolů, ale nějak podvědomě jsem cítila, že už bych se nejspíš nevrátila. Prohledávala jsem jeho běžnou mysl, ale dál se dalo jít jen přes ten útes. Když bude potřeba, půjdu tam, ale chtěla jsem, abyste o tom věděl.“
„Necháme tu tohohle svázaného a půjdeme si udělat čaj, co říkáš?“ navrhnul Ibiki. Potřeboval si srovnat myšlenky v hlavě. Když pracoval, nikdy nepil. Možná by mu to přineslo úlevu při jeho práci, ale on si nemohl dovolit mít otupěné smysly. Protože často o tom, zda získá informaci, rozhodovaly detaily.

Zdálo se mu, že už tam byla příliš dlouho. Když si spočítal průměrnou délku reakce na množství, překročila to už alespoň o čtvrtinu. Podíval se na hodinky, které odněkud vytáhnul. Za chvíli už mohlo být pozdě. Podíval se jí na ruku, kde před nějakou dobou viděl ještě zbytek masti, ale ta už tam nebyla. Jen mastný flíček. Nerozhodoval se příliš dlouho a skropil to místo vlastní krví. Pocity, které měl v srdci putovaly k Hanae. Snad jí to pomůže a přivede zpátky, doufal, protože viděl, že už je pozdě na to, aby se za ní skrze mast dostal.