Příběhy těch ostatních...

Seděl poblíž útesu, kde se lépe vidělo na hvězdy. Čekal tu na ni. Nemohl se dočkat času, až bude zase s ní. Všechny ocasy se mu chvěly nedočkavostí. Podíval se směrem k moři. Bylo klidné, jako lesklý mramor. Nebyla na něm vidět jediná vlnka, která by kazila tu podívanou, když se od moře odrážely všecičky hvězdy, které ochraňoval měsíc, před hrozivou tmou. Tanabata… svátek hvězd. Ano, všechny večery poblíž tohoto svátku byly plné hvězd. Bylo to až neobyčejně krásné a v tu chvíli uslyšel lehounké zašramocení.

Spatřila ho, jak sedí u útesu ve své plné velikosti. Měla chuť se za ním rovnou rozběhnout. Její kočičí oči se zaleskly štěstím, že ho znovu spatřila. Tenhle pohled se jí mohl naskytnout pouze díky svátku Tanabata, který byl její nejoblíbenější. Rozešla se okouzlujícím krokem k němu, aby u něj byla co nejdřív.

Otočil se za tím zvukem. Uviděl ji, jak k němu kráčí. Její ladný pohyb mu vyrážel vzduch z plic, její dva ocasy se lehce kroutily, až se mu motala hlava, její oči se mu propalovaly do kůže. Zářila modrým světlem, jako tisíce plamenů, které rozdýmává nekonečný poryv větru. Drápy ostré jeho mistrovsky nabroušená břitva se lehce zarývaly do země. Zachvěl se, konečně nadešel ten čas, kdy bude znovu s ní.

„Kuramo,“ zašeptala, když byla u něj.
Nahnul se k ní a opřel si čelo o to její. Slyšet její sladký hlas bylo… neskutečné.
„Já vím,“
„Tak moc jsi mi chyběl,“ zamňoukala potichu.
„To ty mě taky,“ pousmál se.
Sladce se jí olízl čumák a odpovědí mu bylo slastné zavrnění. Už nikdy ji od sebe nepustí.

Pohled do jeho očí jí nedovoloval dýchat. Rudé jako samotné červánky a také dokázaly být kruté, ale pro ni se tam objevoval jen jediný cit. Láska. Přejela mu hlavou po krku, až jí skončila opřená o jeho záda. Zabořil jí čumák do plamenné srsti. Nakonec byly schouleni v klubku s hlavami u sebe hledíc vstříc hvězdám.
„Tanabata. Konečně je tady… Co si přeješ?“ zeptala se ho po chvíli ticha.
„To se přece neříká, jinak se mi to nevyplní,“ naoko ji pokáral.
Provokativně ho jemně kousla do ucha.
„Tak to teda ne,“ zasmál se a převalil jí pod sebe.
„Tohle ale nebylo fér,“ namítla s úsměvem.
„To ty jsi mě kousla,“
„Zasloužil sis to,“ oplatila mu.
Šikovně se prohla v pase, čím mu podklouzla tlapa, potom už stačilo využít ocasů a měla ho pod sebou zase ona.
Olízla ho a laškovně se mu otřela o tvář. Viděla, že chce zareagovat, a tak od něj odskočila a rozběhla se po louce podél pobřeží.

Ucítil jenom prudký úbytek váhy a potom dupání označující běh. Zvedl se ze země a vyrazil za ní. Loukou u útesů se rozléhal smích. Honil ji a ona mu vždycky nějak dokázala utéct. Všechny zvířata v jejich okolí se rozutekla dál do blízkého lesa. Vidět obří lišku, jak honí obří plamennou kočku, musela být děsivá podívaná. Jejich hon by vypadal přímo brutálně, ale k poměru s velikostí jejich těl a jejich výdrží, to bylo vždycky jenom lehounké šťouchnutí.
„O Tanabatě jsi vždycky vyprávěla pohádku,“ vzpomněl si po chvíli hraní.
„To nebyla pohádka, ale legenda! O dvou zamilovaných, kteří se mohou setkat, jenom jednou za rok v tento svátek. Altair-pasáček ovcí a Vega-děvče, která ho naprosto okouzlilo a ukradlo mu jeho srdce. Ovšem otec Vegy pro ni chtěl lepšího manžela, než pasáčka nějakých ovcí. Provdal ji proti její vůli za nějakého bohatého mladíka, ovšem ona byla tak moc nešťastná, až jí její manžel dovolil jednou ročně ho vidět a když oba po dlouhé době skonali, na hvězdné dráze se objevily tyto dvě planety, které se, na připomínku jejich života, setkávají v tento den. Aspoň mohou být znovu spolu na ten kratičký čas,“ lehla si na zem a přetočila se na záda.
Že by to byl i jejich případ? Ne, to snad ne. Pohled jí zabloudil na jejího milovaného. Poodešel kousek blíž k okraji skály a zadíval se na moře. Věděla, o čem přemýšlí. Vstala a přešla blíž k němu. Otevřela tlamu, když se z ní začali odlepovat kousky její chakry. Začala v tlamě tvořit z tmavě fialové chakry kouli, a když byla hotová, vložila do ní svoje přání, potom ji vyslala ke hvězdám doufajíc, že se jí to vyplní.
„Já mám hotovo,“ pousmála se na něj.
Ten si jenom odfrkl a také začal. Lidé na tento svátek píší svoje přání na stužky a ty potom s bambusovými větvičkami věší na viditelná místa, aby se přání vyplnila. Oni, démoni, ninja zvířata a i ti normální tvorové to posílali k nebi jiným způsobem. Ona a on, jako všichni démoni, se kterými se znali, posílaly svá přání pomocí jejich chakry k nebi. Tam se z nich, v některých případech, utvořila nová hvězda, která držela stráž nad jejich tužbami. Vyslal své přání a potom už jenom viděli, jak se jejich chakry spojily v jednu a zasvítily temnou září. Opřela se o něj a on jenom doufal, že když je ta Tanabata, vyplní se mu to. Obtočil kolem ní svých devět ocasů a položil jí hlavu na tu její.

„Viděl jsem ji projít nedaleko odtud. Šla k moři, pane,“ oznámil mu mladý muž s blond vlasy.
„Dostaneme ji tam, jako že dneska je Tanabata,“ velitel a se skupinou čítající asi osmdesát čtyři nejlepších ninju z jejich země se vydal za tou stvůrou.

„Nedávno jsem zabloudila o země, kterou si přivlastnil Isobu. Lidé ho tam začali nenávidět a to přitom se jich straní a je zalezlí v tom svém jezeru. Mám špatný pocit, Kuramo,“ frustrovaně zamňoukala.
„Nic se mu nestane, neboj se. Je silný a dokáže se o sebe postarat,“ ujistil ji a lehounce jí olízl tvář.

„Další?! To není možné!“ nevěřil vlastním očím jejich velitel.
„Pane na tohle nemáme dost vojáků. Nemůžeme porazit dva najednou!“ odporoval mu jeho podřízený.
„Pane! Na severozápad je vidět početný oddíl ninjů z Uzu no Kuni!“ volal na ně posel.
„Uzu no Kuni? Co ti tady dělají? Po Nibi jít nemůžou, takže zbývá… Kyuubi? Oni chtějí Kyuubiho?!“ ptal se sám sebe.
„Pane, ale pokud to tak je, tak se můžeme spojit a obě strany získají to, co chtějí,“ podřízený začal přemýšlet.
„Správně. Pošlete jim posla s našimi úmysly a se správou o příměří,“ rozhodl velitel.
„Hai!“

To bylo snad poprvé, co v jejích barevných očích zahlédl strach. Bylo to zvláštní, ona taková silná osoba má strach. Říká se, že ten, kdo nemá strach, na to doplatí, ale na co by mohli doplatit oni? Otázka, na kterou brzy dostane odpověď, však nebyla vyřčena.
Uslyšel šramot na druhém konci louky, kde přecházela do lesa. Vycházeli z něj lidé. Rychle se postavil a jeho milá následovala jeho příkladu. Stoupl si před ní do bojové pozice, jeho ocasy vytvořily takový vějíř na její ochranu.
„Kuramo!“ zavrčela a přešla k jeho boku.

„Moment překvapení nám asi nevyšel,“ postěžoval si velitel oddílu z Mlžné.
„Když sem napochodujete jako zvěř, tak se to stává,“ usadila ho velitelka skupiny z Vírové.
„Znáte plán! Na ně!!!“ zakřičel nevšímajíc si její jízlivé poznámky a sám se vrhl do řvoucího davu.

„Kuramo,“ zašeptala.
„Všechno bude v pořádku,“ uklidňoval ji.
Oba dva najednou otevřeli tlamy a celý děj, který byl při jejich odesílání přání, se opakoval a tím rozdílem, že tentokrát to bylo za účelem, někoho zabít. Vypustili je s celou zuřivostí, která v nich byla z důvodu jejich vyrušení milostného setkání.
Začal tedy nemilosrdný boj. Oba dva kolem sebe začaly mlátit ocasy, které bez milosti, lámaly stromy, drtily skály, ničily všechno kolem sebe. Ovšem ninjové z Uzu no Kuni byly mistři v dělání pečetí. Dvě skupiny po deseti lidech byly stranou od boje, kde připravovaly jejich zapečetění.
„Kuramo!“ zakřičela, ale pozdě když ho zasáhlo jedno jutsu.
Nemohla ho zachránit, protože měla moc práce s těmi otravy, kteří se jí snažili zranit. Hrdelně zavrčela. Viděla, jak se jí bojí, jak ztuhli na místě, když se zahleděli to jejího zeleného a jantarového oka. Mocným švihem jednoho z ocasů je odmrštila do moře. Do boku se jí zarylo jedno vodní jutsu. Zakňučela. V tu ránu se před ní objevil Kurama a s neuvěřitelnou zlostí je od ní odmrštil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí starostlivě.
„Ano,“

„Jsme připraveni,“ oznámil velitelce její podřízený, který měl na starost, ninji s přípravou svitků, kam je uloží.
„Ninjové ze skryté Vírové! Začal osudový bod! Víte, co máte dělat!“ pozvedla ruky a ninjové zahájily poslední strhující souboj.
„Odpusťe Vego a Altaire. Odpusťte mi,“ šeptem prosila o odpuštění.
Tanabata, svátek hvězd, které střeží lásku. To nejcennější na světě, právě urazila, jak jen to bylo možné. Viděla, že ti dva démoni jsou do sebe zamilovaní, ale tohle bylo pro jejich zemi, věděla, že za to jednou zaplatí vysokou cenu.
Postupně je od sebe rozdělily a začaly na ně vysílat všechnu svou zářivou chakru, kterou je začaly svazovat. Ninjové z Mlžné, už pouze sloužily jako zásoba chakry, pro ty z Vírové.
„Svažte je svými jutsu!“ volala na své podřízené.

Oba dva bojovaly jako nikdy předtím. Chtěli se znovu dostat jeden k druhému, ale neumožnili jim to. Jeho milá postupně přestala tak mohutně bojovat, začala jí docházet síla. Upadla na zem a už je od sebe odháněla jenom ocasy.
„Teď je naše chvíle!“ zvolala velitelka a sama udělala složité jutsu, které jí už nepustí.
„Kuramo…“ zašeptala zničeně.
I její milovaný byl zesláblý, ale měl pořád hodně chakry na to, aby se bránil. Slyšela jeho vrčení a vyděšené výkřiky lidí, jak utíkali před liškou, které je vraždila po desítkách. Naposledy sebrala zbytky jejích sil a vstala. Udělala pár kulhavých kroků jeho směrem a i on tak učinil. Natáhly k sobě tlapu, aby se mohly dotknout a v tu chvíli mu jeho milovaná zmizela před očima. Její oči tu nebyly, stejně tak její modrounká záře a její sladká vůně. Jutsu skončilo a její osobnost, byla uvězněná ve svitku. Zapečetili ji.
„Ne!“ zakřičel.
Dostane ji ven! Ovšem i jeho, velitelčino, jutsu srazilo k zemi. Snažil se bojovat ještě dlouho. Naposledy pohlédl svýma očima a svým srdcem bijícím jen pro ni k nebi, k jejich hvězdě. Na mysli mu vyplavali jejich přání: Být navždy s tím druhým. Nocí se rozlehl uši drásající, duši rvoucí a temnotou posedlý řev, potom utichl, když ho také dostali. Snažil se probourat tu stěnu, která mu bránila jít ji osvobodit, ale potom ho vložili do osoby, která mu řekla pravdu. Jeho milá už také měla nositele, nebo spíše věznitele, stejně tak i jejich přátelé, ostatní z démonů. Nikdy nezapomene. Nezapomene lidstvu jeho dluh za jejich utrpení. Nikdy.