Milosrdná lež

Probudilo mě ostré a velice hlučné zabouchání na dveře.
„Otevři! Máme rozkaz tě zatknout a předvést k výslechu!“ slyšel jsem hlas z dálky, hlava mi třeštila, celé tělo jsem měl jako by ztuhlé, nechtělo spolupracovat.
„Kdo?“ stačil jsem zaskuhrat. Na víc jsem v tuhle opravdu neměl.
„Yamanaka Ino.“ Vůbec mi nedocházely podrobnosti. Měl jsem pocit, že jsem nejméně tři dny proflámoval. I když ze své zkušenosti jsem věděl, že to bude jinak.
Snažil jsem se pohnout, šlo to ztuha, pořád jsem byl zamyšlen nad tím, co se asi mohlo stát.
Ani jsem nemrkl a už dva ANBU ninjové byli u mě v bytě, příliš pozdě jsem si uvědomil, co spatřili….
Já stále oděn do ANBU uniformy, maska mi ležela na nočním stolku a byl jsem celý od krve. Nebylo místo, kde by se nenašla kapka krve.
„Je nám líto, ale jsi zajat pro podezření z vražd Hyuugy Hinaty, Hagane Kotestua, Haruno Sakury a Yamanaky Ino.“
„Cože? To je blbost!“ až nyní mi docházelo, jak to všechno muselo vypadat. Já v takovém stavu nalezen krátce po vraždě. Určitě s jasnými pachovými stopami, které jsem zanechal od místa činu, až sem.
„Žádná blbost, na všech místech činu se našlo tvoje oblečení. Však Morino Ibiki zjistí, proč jsi to udělal. Stydím se, žes kdy byl členem ANBU, Hatake Kakashi.“
„To je omyl! Já si poslední tři dny nepamatuju! Proč bych je zabíjel? Co bych z toho měl? Uvažuj! Kdybych někoho opravdu zabil, nenechal bych po sobě ani jedinou stopu!“ bránil jsem se. Marně, mí dva věznitelé si pojistili své pozice, abych nemohl útočit. Dali mi chakrová pouta. Účinně a velice metodicky vysávaly chakru.
„To je teď jedno, Morino nebude nadšený, že bude mučit právě tebe.“

(…)

„Proč, Kakashi?“ ptal se mě Ibiki, když jsme „osaměli“. Věděl jsem, co skýtá druhá místnost. Jedna zeď byla vytvořena přesně pro výborný odposlech.
Kdyby nebylo světla nad námi, není tu kousíček světla. Tma jako prostředek na zvýšení efektu psychického mučení Ibikiho děsivých metod. Dohnaly k přiznání i úplně nevinné lidi jen, aby s tím přestal. Nyní jsem měl být jeden z nich. Nevypadalo to vůbec dobře. Přesto jsem stále cítil, že něco je špatně. Na co jsem pomyslel, se okamžitě proměnilo v černou mlhu.
Opřel jsem si, spoutané ruce, na prázdný stůl. Dvě jediné židle jsme obsadili. Morino se na mě díval, jako by mnou opovrhoval. Nedivil jsem se tomu. Sám bych to cítil stejně.
Než mě sem přemístili, zbavili mě všeho, co jsem na sobě měl a velkodušně mi věnovali prostý šat, určený pro vězně.
„Proboha! Já ani nevím, že jsou mrtví! Je to dlouho, co jsem je viděl! Hergot Ibiki, znáš mě, nikdy bych nebyl něčeho takového schopen! Vždyť je to celé postavené na hlavu! Poslední, co si pamatuju je plnění mise, kde jsem musel dělat dvojitého špeha. Akce proběhla úspěšně, předal jsem falešné dokumenty a zmizel.
Po příchodu k Hokage jsem se stavil na skleničce a bum! Mám okno! Dokonale vymeteno. Klidně mě zkus zhypnotizovat, nikde tam nenajdeš stopu, kterou hledáš!“ znal jsem Ibikiho metody, skoro jako své vlastní.
„Tak proč se u každého z nich našla tvoje ANBU maska?“ Morino přede mě vytáhl moji masku, jenže tu, kterou jsem nosil, už jako dítě…
„Sám víš nejlépe, že mám jen jednu! Tu, kterou mi dnes ráno zabavili! Tohle nikam nevede!“ byl jsem už zoufalý, nechtěl jsem, aby nade mnou vyhrál. Musel jsem se obrnit trpělivostí, jakou nikdy v životě.

(…)

Výslech už trval několik hodin. Neviděli jsme žádné řešení. Nebylo východisko.
„Možná, naši analytici zkonstatovali slabou, už téměř neznatelnou přítomnost tvojí chakry! Všichni byli zabiti technikou, co umíš jen ty. Ano, mluvím o Chidori! Sakra, tak se přiznej, nebaví mě to, o moc víc než tebe!“ i jemu se příčila myšlenka na mě, jako na pachatele.
„Ví, tvůj tým ještě něco víc?“ nebýt té místnosti a vážnosti situace, docela bych se cítil jako vyšetřovatel hovořící se svým nadřízeným o detailech.
„Ta maska, stopy po Chidori v jejich srdcích a v neposlední řadě tvoje DNA na jejích rukách. V kostce všechno. Nemohli jsme tě vůbec nikde vystopovat! Jako bys neexistoval.“
„Už na začátku jsem ti říkal, že nic nevím! Pak jsem potkal Asumu a Shikaka, šli jsme ještě popít, povídali jsme si a…“ teď mi to došlo! Mám svědka! Ne jednoho, ale hned dva, to mi stačilo k velké úlevě. Náhle jsem si byl mnohem více jistější.
„Nemáš, Asuma-san někam záhadně zmizel. Nikdo ho už tři dny neviděl, dokonce ani Kurenai ne. Shikaku prý odešel do svého lesa a už ho pomale dva dny nikdo neviděl.“ Na to mi Ibiki zchladil moji náladu na bod mrazu na druhou. Cítil jsem se hůř a hůř.
„Vážně patová situace. Kdo by to byl řekl. A zbytek vesnice?“
„Rada vyhlásila zvláštní stav, kde si celá vesnice má na tebe dávat zvláštní pozor. Je zákaz večerního vycházení, o samotě. Zbytek tvého týmu odmítá uvěřit, i když ví o těch nezvratitelných důkazech. I ostatní nemohou strávit fakt, že bys byl schopen vraždit, ještě k tomu mladé kunoichi a jednoho ninji, kdy mezi nimi byla i tvá studentka. Nemyslíš, že je čas to ukončit?“
„Asi, jenže se s tím nehodlám smířit! Chci…“ než jsem mohl mluvit dál, přepadla mě nehorázná bolest hlavy, chytil jsem se za ni.
„Co se děje?“ už i Morino byl na nohách. Bolest neustávala. Sílila, až jsem měl pocit okamžitého rupnutí mé lebky. Tepalo mi to v ní jako o život. Připadal jsem si jako v jiném světě. Před mýma očima se míchaly roztodivné vzpomínky.
Samou bolestí jsem se zhroutil na zem, držíc se za hlavu.
Tepání dostoupilo vrcholu. Jak to přišlo, také odešlo. Dýchal jsem zrychleně, jenže moje mysl byla náhle jasná a čistá. Říkal jsem pravdu, já byl nevinen.
„Už vím, kdo je pachatel!“ vysoukal jsem ze sebe těchto několik slov. Pokoušeje se vstát a posadit na židli. Ibiki mi pomohl. Nyní jsem chápal…
„Co to plácáš? Pořád mě přesvědčuješ, že nic nevíš, ztropíš tohle divadlo, najednou všechno víš, a to ti mám jako baštit?“
„Já bych mu věřila.“
„Hokage-sama!“ oba dva jsme zvolali unisono.
„Byla tvá mise úspěšná?“ znatelně jsem kývl hlavou na její otázku.
„Ano, až nyní se účinek drogy sám zneutralizoval. Jen vy dokážete něco takového.“ Po očku jsem se koukl na našeho diváka, byl zmaten.
„Tak počkat! Nikdo mi nic neřekl!“
„Nebyl důvod. Skutečně po té misi jsem potkal Asumu A Shikaka, se kterými jsem něco vypil. Shikaku nás opustil mnohem dříve, kvůli tomu, aby ho žena zase neseřvala. Pak mi Asuma řekl o těch vraždách. Měl svého podezřelého, ale zmizel dřív, než mi to prozradil. Nechal mi však nápovědu. Využil jsem jí a je mi líto, vraždě Ino-san jsem už nedokázal zabránit. Přišel jsem pozdě, stačila mi říct, kdo to byl. Z toho šoku jsem omylem skousl vaší pilulku. Zabrala okamžitě. No, a na druhý jsem se probudil, když mě ANBU přišla zatknout. A to jen pro mé falešné obvinění.“
„Tak, kdo to tedy je? O Asumu a Shikaku se starají mé jednotky, stále ho nemohou najít.“
Řekl jsem to jméno a své odůvodnění. Oba dva nepřirozeně zbledli. I na Ibikiho to byl nečekaný výraz.
„Stejně jsem reagoval já, když mi to umírající Ino zašeptala.“
„Hokage-sama! Hokage-sama!“ do místnosti se vřítil Genma, jako Rasengan do stromu.
„Hoří, nebo co?“
„Ano, asi patnáct hodin po nálezu Ino, bylo nalezeno tělo Sarutobiho Asumy. Je mrtvý! O Shikaku-san nemáme žádné nové podrobnosti!“ Genma se tvářil nechápavě, když jsme nabrali ještě bledší odstín.
„Nikdo, už kvůli ní nesmí zemřít!“ povelu nebylo třeba. Všichni tři jsme vystartovali.
Za sebou nechávajíce Genmu s šokovaným pohledem.
„Vím o její další oběti, musíme si sebou švihnout!“

(…)

Na další místo činu jsme dorazili prakticky za pět minut dvanáct. Jen díky tomu, že má paměť byla zpět.
„Pusť ji!“ začal jsem vyjednávat, už i TenTen byla v ohrožení života. Mohlo by to vypadat i komicky. Já ustrojen jako vězeň.
„Takže jste mě odhalili,“ zasmál se vrah.
„Ano, bylo to jen otázka času. Ty důkazy se ti povedlo falšovat dobře. Já sám bych je od svých originálů nerozeznal.“
„To je pro mě pocta, žes mě s pomocí toho zvídavce Asumy našel.“
„Jaké pohnutky, tě k těmto vraždám dovedly?“ I pro mě to byla nová informace, stále jsem vstřebával tuto identitu a holý fakt reality.
„Abych zaujala své právoplatné místo po boku Orochimaru-sama!“ vychrlila na nás Mitarashi Anko.
„Ty taková nejsi, jsi dobrá kamarádka, společnice, úžasný shinobi.“ Nějak jsem ten svůj výčet zkrátil, protože už mě nic dalšího nenapadlo.
„Tohle byla jen přetvářka, získat si důvěru a pak ve vhodné chvíli zaútočit! Když už tu není Sandaime, který mě hlídal. Měl podezření,“ Anko už nebyla sama sebou.
Aniž bych dal najevo poznání, že za ní se objevil temný stín.
„Zůstává ovšem otázka, proč zrovna oni?“ Ibiki šel rovnou k věci. zřejmě si toho stínu nevšimli.
„Kotetsu viděl, jak zabíjím tu Hyuugovic dědičku, která měla potenciál stát se překvapivě silnou. Haruno zemřela jen tak pro radost, Ino začínala něco tušit, přeci jen zdědila po svém otci schopnost vycítit vražedné myšlení. Asuma jen proto, že mi chtěl dát druhou šanci, nemohla jsem dopustit, aby mě prásknul! A tebe si vychutnám, až moc ses začala zlepšovat!“ všichni jsme viděli, jak Tenten zbledla, zůstala však zticha, nasucho polkla a modlila se, aby to rychle skončilo.
„Není to tak, žes je všechny zabila kvůli tomu, aby nepadli Orochimarovi do rukou? Tolik si na ně žárlila, až tě nenávist dohnala k činům. Jen nechápu, jak si mohla napodobit Kakashiho Chidori.“ Tsunade se trefila do černého.
„Jednoduše, nahromadila jsem v ruce svoji chakru proměnila ji na blesk a zásah!“ nic víc dalšího jsme se nedozvěděli, protože TenTen náhle odpadla a my spatřili Nejiho. Zasáhl ji přímo do srdce svým nejsilnějším Juukenem. Za pár minut byla mrtvá.
Přiběhli jsme k Anko, vzali ji všechny zbraně, nepočítali jsme však se snímkem jejího sotva dvou měsíčního plodu! Nikdy se nedozvíme, kdo byl otec.
Neji jen pevně svíral třesoucí se TenTen, už v ní vyprchal adrenalin a dostavil se šok.
„Jak’s to věděl?“ Ibiki zaměřil pozornost na mladého člena Hyuuga klanu.
„Po těch všech vraždách mi byla divná jedna věc. Vždycky měli stejného nálezce, Anko-san. Tak nenápadně a nepravidelně jsem ji sledoval, až jsem zjistil pravdu. Na místo, kde zemřela Ino jsem se dostal, až když už byla zasažena. Rychle jsem se vypařil. Já byl poslední, kdo mluvil se Sarutobi-san, sdělil mi své obavy a zadal úkol. Teď jsem splnil jeho poslední přání.“
„Řekneme pravdu, nebo to nějak zamaskujeme?“ podal jsem ji s tušením, jak to bude.
„Zamaskujeme, vyhlásíme, že vrah byl dopaden tady Nejim, který to měl jako misi. Totožnost neřekneme, sdělíme pouze jeho smrt. Anko s ním a s Nejim bojovala do poslední chvíle. Zemřela, když chránila Hyuugu. To je celé.“
Tak se i stalo. Na druhou stranu si mí přátelé oddychli. Byl jsem nevinen. Tento konec nemohl odčinit zbytečné oběti.
Události posledního týdne změnilo Konohu. Její obyvatelé byli ujištěni o vrahově smrti. Ovšem ten strach už nikdy nevymažete, i kdybyste ztratili paměť. Vždycky bude s vámi. Jako pradávný strach ze tmy.

(…)

Druhý den ráno se lesem rozléhal hlas mladého muže.
„Tatiiiii!“
„Ano, prospal jsem něco?“
„Tys tady celou dobu spal? Celé čtyři dny? Vesnice se může zbláznit. Radši pojď, jinak nás máma zabije. Vše vysvětlím cestou, i když je to otrava, říkat něco tak dlouhého.“