Přízrak je Stín? Bratři – díl 32.

Než mohlo dojít k přípravám na boj mezi bratry, musela se zjistit jedna věc. Prostředí, kde se bitva odehraje. Nikdo z Narutovy skupiny netušil, že boj, na který se tak pilně připravovali dá vzniknout něčemu takovému.
Tento průzkum provedli Maxim, Yamato a Haku.
Temari nakonec zůstala a místo Yamata chystala a kontrolovala zbraně.
Naruto, Itachi, Sanado, Kabuto a Sasori zabezpečovali jisté látky, které by se v boji mohli hodit jako nouzové řešení. Nová loutko-rapa pobíhala okolo. Vrtěla ocasem a neustále se dožadovala Sasoriho pozornosti.
Soijiro se vrátil zpět do Suny, začal mu další kolotoč seminářů, zakončený zkouškou.
Yahiko se vrhl na oblečení spojené s přípravou energetických pilulek, podivným způsobem ho to bavilo. Nachystal pro všechny i vodu.

Vše jim zabralo asi den. Sotva se všichni usadili ke stolu, vrátili se Maxim, Yamato a Haku s docela nečekanými zprávami.
„Shiova základna je fuč,“ řekl Yamato, když usedal ke stolu.
„Cože?“ Naruto vyprskl na nový ubrus vodu, kterou pil.
„Ano, někdo musel Shia pořádně překvapit,“ Maxim se obrátil ke Kabutovi. „Neboj, Mio-chan žije, prohlédl jsem místo, mezi padlými nebyl ani jeden vědec. Jen vojáci.“ Zakončil Maxim.
„Díky, ale i tak si Mio zaslouží nařezat,“ neodpustil si Kabuto.
„To nám budete muset blíže vysvětlit.“ Ozval se Sasori.
„Tady máš bližší pohled.“ Haku vzal brašnu a vysypal obsah. Samé známé kulky, dokonce pár shurikenů a jeden zvláštní kunai.
Naruto okamžitě sebral ten kunai. „Kde jste ho proboha našli?“ zajímal se Naruto.
„Na tom místě, jak jsem ho viděl, pro jistotu jsem ho vzal. Ty víš, čí je?“ přestože Maxim znal Naruta dobře, tohle mu uniklo.
„To je jeden ze dvou kunaiů, které nám věnoval otec, když nám bylo přesně pět let. Tenhle patří Shiovi. Můj je tady,“ vysvětlil Naruto a vytáhl druhý kunai. „Otec vždycky říkával, že mají v sobě podivnou moc, která se uvolní, až budou oba kunaie a jeho vlastníci spolu. Věřil jsem tomu. Nyní si myslím, že to bylo jen otcovo přání.“ Posmutněl Naruto.
„Možná ne, nikdy jsem nepodceňoval slova Minata-senpaie. Hlavně ne potom, co se stal Hokagem,“ doplnil Yamato. Byl zde jediný, který znal blíže Minata.
„Má pravdu, Naruto, sice jsem tvého otce potkal jen jednou. Náhle jsem věřil všem zkazkám, co o něm kdysi kolovaly. Teď si štafetu převzal po něm. Jako správný syn,“ tohle bylo snad vůbec poprvé, kdy se Sasori rozpovídal o minulosti.
„Dobře, ale co ten zbytek zbraní? To jsou naše, tak jak se tam k čertu dostaly?“ ozvala se Temari.
„To nevíme. Jedinou skrýš, máme zde, pak Naruto a Itachi mají své. Yamato měl jednu.“ Dál se zamýšlel Sanado.
„Ne, počkat! Pamatujete, jak nám před dvěma lety zmizelo několik zbraní? Co když je to stejný nepřítel?“ doslova Itachi nadskočil na židli.
„Na to bychom zapomněli, nyní víme, Shi, ani Madara to nebyli… Tak, kdo?“ na to už nikdo nedokázal odpovědět.
„Mimoto, kde teď máme hledat tvého bratra?“ zazněla otázka od Yahika právě v okamžiku, kdy alarm začal blikat jako život.
„Asi našel nás,“ zkonstatoval Naruto.
„Vskutku, je to on,“ souhlasil Maxim, který použil svoje jutsu na detekování nepřítele.

„Mami, je tu nějaká paní a říká, že s tebou chce mluvit,“ oznámil Shisui, který slyšel dříve zvonek.
„Díky, broučku, řekni jí, ať chviličku počká.“ Sakura vypnula vodu s těstovinami a šla za svým synem.
„Oh, to jsi ty, pojď dál. Jako doma,“ přivítala Sakura Hanabi. „Čaj, kávu, vodu nebo něco ostřejšího?“ zeptala se.
„Kávu bez cukru a bez mléka, prosím,“ požádala Hanabi, když se zouvala a vstupovala do bytu. „Máš to tu pěkné. Takové rodinné,“ prohlásila Hanabi.
„Díky, káva bude za chvíli, jen dodělám oběd… nemáš hlad?“ Sakura mluvila víc nahlas, protože se opět přemístila do kuchyně.
„Ani ne, díky. Měla jsem u švagrové jídlo,“ tuto lež potvrdilo hlasité kručení v žaludku.
„Opravdu?“ vykoukla Sakura z kuchyňských dveří.
„Jé, my budeme mít hosta?“ Shisui byl rád. Tato „teta“ se mu zamlouvala.
„Ano, zlatíčko, prosím tě, uveď tetu Hanabi ke stolu. Díky,“ dál už bylo slyšet řinčení nádobí.
„Ahoj, teto, je mi ctí tě uvést do našeho království. Zde je tvé místo,“ Shisui byl tak zdvořilý, i na svůj nízký věk, čtyři a půl roku.
„Děkuji moc, je mi ctí,“ podala mu Hanabi ruku. Shisui ji na oplátku stiskl.
„Už se to nese.“ Řekla Sakura, nesouc hrnec s těstovinami a omáčkou. Položila ho na stůl, kde už si Shisui nabíral. Sakura mezitím odskočila pro kávu a sobě pro čaj.
„Itadakimásu!“ popřáli si všichni.

Po jídle si Shisui odešel hrát do obývacího pokoje, kde vzápětí usnul…
Mezitím si Sakura a Hanabi opět promluvily.
„Určitě si nepřišla jen tak. Něco se stalo, že?“ odhadovala Sakura.
„Ano, i ne. Vím, že vedení klanu se ujal Neji, ale cítím a vidím jeho přepracování. Chtěla bych se ujmout vedení. Neji by na mě po očku dohlížel, pak by měl víc času pro sebe, úřadování a hlavně pro rodinu. Jenže je tu ten muž, lepší označení mě nenapadá. S Nejim se znají, jen opravdu netuším co mám dělat.“
„Nech promluvit své srdce. Poslechla jsem ho a nyní už bude znovu Uchiha klan pohromadě.“ Naznačila záhadně Sakura.
„Jak pohromadě?“ podivila se Hanabi.
„Časem uvidíš,“ dál se odmítla na toto téma bavit.
„No, chci jít za tím mužem, jen si nejsem jistá, zdali bude mít na mě čas. Opět musí řešit neodkladnou věc,“ Hanabi neměla v úmyslu říct Sakuře, že ten muž je Uzumaki Naruto.
„Tak jdi. Pokud ho Neji opravdu zná, bude o to snazší mu říct o tvém vztahu k němu.“
„Neji ví, o mě a o něm všechno. Přestože částečně nesouhlasí, vidím mu na očích jeho svolení.“ Hanabi se začínala do toho moc zamotávat.
„To je ještě lepší, nad klanem můžeš převzít od Nejiho otěže a on si může pokračovat ve své práci.“ Sakura plácla první věc, co jí přišla na mysl.
„To je ono! Jsem dutá jako bambus, proč mě tohle nenapadlo?“ náhle Hanabi ožila. Už si nemusela dělat starosti se svojí touhou k Narutovi…
„Hlavní je přiznání. Řekneš mi, jeho jméno, nebo to je tajemství mezi týmovými kolegy?“ zeptala se Haruno.
„Na to je čas, taky si mohu některé věci nechat pro sebe. Jdu to hned říct Nejimu. Díky za všechno.“ Hanabi vypadla ze Sakuřina bytu s bleskovou rychlostí.

„Musíme si odpočinout, abychom nabrali nejvíce sil.“ Povzbuzoval své muže.
„Šéfe, mohu hovořit otevřeně?“ podal otázku Sho, jeden z Nagatových mužů, co přežili ty jatka.
„Musím to slyšet?“ Shi tušil, co to bude. I on si začínal cosi uvědomovat.
„Nevěřím, že by váš bratr jednal takhle. Kdyby za tím byl, viděli bychom ho v první linii, nenechal by si ujít takovou podívanou. Dokonce ani mezi nimi nebyl žádný z Přízrakových lidí. Pochopil jsem to, až teď. Zvláště pak po setkání s tou divnou partou. Stále mi v tom hrály falešné tóny.“ Podal Sho svoji dedukci.
„Možná máš pravdu, jenže, kdo tedy?“ uznal Nagato slova od svého podřízeného. Zbytek na něho hleděli s otevřenými ústy. Tohle nečekali.
„Někdo, kdo chtěl vás ještě více nažhavit na boj s Přízrakem,“ doplnil Jun teorii.
„Vůbec nic mě nenapadá. Snad jen možný přeživší od Madary. Což je vysoce nepravděpodobné.“ Netušil, že našel odpověď.
„Co teď?“ otázal se Yamashi, třetí voják.
„Nezbývá nám nic jiného než kontaktovat mého bratra. Jen doufám, že se nepřesunul jinam.“

„Přicházejí neozbrojeni,“ dodal Maxim.
„Jdu tam. Je evidentní pro koho si přišli. Za žádných okolností nechoďte ven, dokud vám nedám signál rukou,“ Naruto naznačil gesto pozvednutím ruky.
„Dobrá,“ nejistě souhlasili.

„Je zvláštní, vidět tě tu, bratře,“ začal Naruto, když vyšel ze dveří.
„Ano, může to znít šíleně, ovšem přicházím v míru s několika otázkami.“ Začal docela nervózně Nagato. Bylo to vůbec poprvé, kdy spolu takhle otevřeně mluvili.
„Neznám na ně odpověď. Mí přátelé se teď vrátili z průzkumu. Našli tam tohle,“ Naruto podával svému bratru jeho kunai.
„Kdes ho našel?“ ihned si ho Nagato sebral, jakoby si to měl Naruto s vrácením rozmyslet.
„Já ne, našel se v troskách tvé základny.“ Sotva to Naruto dopověděl, už se zem otřásla jako při zemětřesení.
„Jak vidím, budu muset použít něco jiného,“ zasmála se ďábelsky postava, která se zjevila odnikud. Navíc měla v držení jednu osobu.
Mio!