Procitnutí v Kaze no Kuni IX.

Úderem druhé se Čtvrtý Kazekage vracel do své skromě zařízené ložnice. Měl přesně hodinovou mezeru na to, aby se oblékl a připravil na slavnostní oběd s vyslanci z Kamenné a potřeboval si naposled projít jednotlivé body konverzace. Cítil se zvláštně. Dnes kvůli tomu vstal už ve čtyři, probuzen nervózním pocitem, který nedokázal definovat. V posledních dnech také často vzpomínal - na vyrůstání svých dětí, na Karuru...
Odemkl dveře a bez rozmyslu zamířil k psacímu stolu, umístěnému naproti. V půli cesty si uvědomil, po čem šlape a zastavil se. Celý pokoj pokrývala tenká vrstva písku, tak jemného, že by se dal zaměnit s prachem. Jen kvůli své specializaci poznal tu zvláštní strukturu, schopnou zabíjet.
„Dřív jsem si myslel, že zemřela už při mém narození a ty mě viníš z její smrti." Gaara opustil svůj dočasný úkryt za dveřmi. „Celé roky jsem tě za to nenáviděl. Byla to přece hrozná nespravedlnost. Jako bych byl obviněný z toho, že existuju."
Kazekage se otočil a zůstali stát proti sobě.
„Ale teď už znám pravdu," pokračoval Gaara klidně. „Vzal jsem to, cos tolik miloval. Nebyla to nehoda, ani shoda okolností. Prostě jsem ji zabil."
„Od začátku to bylo špatně," odpověděl otec. Mírným pohybem ruky uvedl do pohybu proud zlatého prachu, ukrytého pod nábytkem, ve ventilaci a spárách dřevěných parket. „Každá vesnice předháněla v počtu jinchuriki. Říkali, že dítě má největší šanci naučit se svou moc ovládat a jako Kazekage jsem nemohl vybírat náhodně. Tenkrát jsi byl takovou nadějí... Myslím, že brát ti vzpomínky byla chyba. Mohli jsme se s tím vypořádat."
Celou místnost teď pokrývaly dva druhy písku, tvořící na okrajích složité spirály. Písečná rakev se zastavila v úrovni Kazekageho kotníků, kde jí váha zlata nedovolila stoupat.
„Co hodláš udělat? Kankurou a Temari -...?"
„Ještě nevím. Záleží na tom, jak mě akceptují," řekl Gaara.
„Tušil jsem, že se mi jednoho dne postavíš. První pokusy tě zabít pro mě byly opravdu těžké. Ale jak jsi stále nechtěl zemřít, postupně se pocit viny vytratil. Byl to jen otravný problém, který ne a ne zmizet. V hlavě mi neustále hučelo jen kde je Gaara, co dělá Gaara, povedlo se zabít Gaaru!? Bylo to tak... - tak nesnesitelné!" Kazekage obrátil pohled k zemi a ve tváři se mu promítl nespokojený výraz. „Vždy jsem od tebe očekával něco víc epického. Smrt, hodnou Kage."
„Ale já už tě zabil," odvětil Gaara prostě. Kazekageho řeč na něm nezanechala sebemenší stopy. „Jemný prášek, který celou dobu vdechuješ. Vstřebá se v plicích, dostane do krve a zastaví její tok. Vše bez bolesti."
„Takže ty jsi...!?"
„Mrzí mě, že spolu nemůžeme mluvit doopravdy."
Kazekage nejprve spočítal pravděpodobnost, s jakou by se mohl dostat přes Gaarův klon ke dveřím. Zlatý písek kolem něj vytvořil rozšiřující se kruh. „Až tě jmenují, vzpomeň si na tohle: Písečný shinobi bojuje, i když umírá. Kazekage umírá jako písečný shinobi!"
Po této větě viděl Gaara ještě chvíli klonovýma očima. Pak písek v místnosti explodoval a zanechal zevnitř na okenním skle tlustou, béžovou vrstvu.
Tok zlatého písku postupně slábl, stejně jako koloběh krve Čtvrtého Kazekage.
Vzduch byl naplněný takovým množstvím prachu, že vypadal jako žlutá mlha. Pokoj musel zůstat uzavřený po další tři dny, než se usadil.

***

Gaara se pohyboval v tichu a prázdnotě. Okolní svět byl pro něj za baňkou čirého skla, podivně pokřivený a téměř neslyšitelný.
Zdálo se, že celá vesnice byla na změnu vedení připravená už dávno. Za Madarovým snem stála víc jak polovina jouninů, Píseční ANBU, několik vážených loutkařů a podstatná část vesnické rady. Například ten jménem Yuura, který jej uvedl do nové kanceláře a začal s hlášením, jak pokračuje převrat, zatímco mu mladší chuuninové nosili čerstvé zprávy.
„Kde je Nara?" zeptal se Gaara, který ho celou dobu neposlouchal. Seděl v pohodlné kožené klubovce a dlaní si podpíral hlavu.
„Ve vazební cele. Jestli si s ním přejete mluvit, pošleme pro něj."
„Později. Zatím ho propusťte."
„Kazekage-sama." Mladý chuunin se bázlivě přiblížil. „Přišla vaše sestra a -..."
„A Kankurou?" zeptal se strojově.
„Zmizel," vmísil se Yuura do rozhovoru. „Pravděpodobně se mu doneslo o smrti Čtvrtého a schoval se u loutkařů. Dřív nebo později ho ale budou muset vydat."
Gaara s povzdechem změnil polohu. „Pusťte ji dovnitř."
Temarin příchod ho nečekaně potěšil. Tentokrát měla kalhoty černé barvy, tmavě zelenou halenu do půli stehen a přes ni krátkou šedou vestu. Netušil, jestli si ty otřesné kombinace vůbec uvědomuje. Vějíř však nesla v ruce, čímž dávala najevo bojovou pohotovost. Byla posledním přízrakem minulosti, který mu bylo dovoleno spatřit.
„O co tu jde!?" spustila hned na prahu. „Vesnice je plná ninjů v pohotovosti! Kdybych už nebyla na cestě, přivlečou mě sem jako psa!"
„Otec je mrtvý," odpověděl.
Tem se několikrát naprázdno nadechla. V hlavě se jí musely honit odlišné příčiny s odlišnými následky. Tak snadno četl v její tváři: Kdo to byl? Listová? Jak? Měla tolik otázek, že jí chvíli trvalo najít tu správnou. Zhrozeně se rozhlédla kolem.
„To nemyslíš vážně..."
Gaara pokrčil rameny. Kolem každou chvíli proběhl nějaký ninja, uklonil se na všechny strany a zase zmizel.
„Jak jsi to mohl udělat!?" vykřikla Temari. „Proč!? Byl to tvůj otec! Vesnice bude oslabená...!"
Gaara prudce vstal. Imaginární baňka kolem jeho hlavy se s třesknutím rozbila. „Protože to byl slaboch. Vesnice byla oslabená. Ale teď ne. Slibuju, že teď už nebude."
Temari se leknutím nezmohla na odpověď. Když se nadechla, znova ji přerušil.
„Začne válka. Měla bys jít dohlédnout na oddíly s větrným elementem. A chci, abys zařídila pohřeb. Je to jasné?"
Nezmohla se ani na přikývnutí. Upustila vějíř a ten se s hlasitým žuchnutím dvakrát převalil na podlaze. Někdo z ninjů se pro něj rychle sklonil, aby jí ho podal. Nevěnovala tomu pozornost, jak zaujatě Gaaru sledovala pohledem plným hrůzi a částečně i údivu. Nakonec se pokořeně odvrátila. „Ano, Kazekage-sama."
„Výborně. Teď odejdi."
Zatímco se ploužila ven, v místnosti panovalo dusivé ticho. Mlčení přerušil mladší shinobi, který váhavě vstoupil jakmile se Temari ztratila v ohybu chodby: „Kazekage-sama, je tu nějaká kunichi."
Gaara nereagoval.
Mladík si dodal odvahy a vytvořil další větu: „Říká, že je vaším žákem a chce s vámi mluvit. Jmenuje se Matsuri..."
Přikývl. „Ano, je mým žákem."
Shinobi provinile sklopil hlavu, jako by se o Matsuri nezmínil s dostatečnou úctou: „Máme ji přivést -...?"
„Ne. Doveďte mě za ní."

Čekala ho v malém výklenku s palmou, jediné odbočce uprostřed dlouhé chodby Sídla Kazekage. Zdála se vyšší, rozhodnější a hlavně znepokojená. Nepozdravila jej a když se na ni podíval, neuhýbala jako dřív. Naopak bez bázně sledovala jeho obličej, jakoby něco hledala. Možná naději?
„Proč jsi přišla?" zeptal se.
„Utekla jsem od svého oddílu. Kousek odtud prý shinobi bojují proti sobě..." Hlas jí na okamžik selhal a hlasitě polkla. „Je to občanská válka?"
Zavrtěl hlavou. „Tohle nebude trvat dlouho."
Věnovala mu pohled, plný úpěnlivosti. Obsahoval vše, co se mu snažila říct i to, co před ním tajila, v tak masivní dávce, že Shukaku podrážděně zavrčel.
Slyšel se, jak říká: „Můj otec zemřel."
Nebyla překvapená dlouho. Převrat a smrt Kazekageho kráčeli ruku v ruce a očekávat je bylo zcela logické. „Tím to nekončí! Šance tu pořád je a nic nemůže způsobit, aby zmizela!"
Shukaku se chtivě prodrápal do Gaarova mozku a usmál se jeho ústy. „A co, až zabiju každého, kdo by mi mohl odpustit? Co až nebude nikdo na světě, kdo by mi věřil? Co pak!?"
„Já ano..."
Cítil, jak se chvěje. Uvědomovala si, že se mu právě vydává na milost. Mohl zabít všechny její sourozence, znásilnit její matku a stáhnout Matsuri z kůže, aby ji vyzkoušel. Mohl ji pálit rozžhaveným železem, osekávat jí postupně všechny prsty nebo ji polévat kyselinou. Shukaku se tetelil blahem už jen při těch děsivých představách. Ale ona by mu i tak odpustila.
Proč? "Vidí věci a lidi kolem sebe úplně jinak, než my. Právě proto se do tebe zamilovala. Tak hluboce, až by byla schopná tě i zabít." Ne, v tom posledním se otec mýlil. Byla tak silná, že by se tomu hříchu ubránila.
Přistoupila blíž a po kulatých tvářích se valily proudy slz. „Nejste sám! Všichni... - každý na světě je jinchuriki! Prosím, nezatracujte sám sebe!"
Shukaku se chvěl odporem a něčím, co mohlo vzdáleně připomínat strach. Matsuri nebyla slaboch. Pro něj byla mnohem nebezpečnější než Gaara, Nii Yugito nebo Kazekage. Matsuri přesekla svou červenou nit a teď za ní stála postava v bílém, která zaručovala, že jí bez jejího svolení nezkřiví ani vlas.
Ale to Gaara nevěděl. Pohyboval se po tenké čepeli a toužil spadnout dolů na pevnou zem, kde by se mu vrátila ztracená rovnováha.
Jen řeči... Teď už tě nikdo nemůže ponižovat za to, co jsi. To sis vždy přál, ne?
Ano, přál. Přál si být akceptován ostatními dětmi, tlustou ženou v růžovém županu a všemi, co ho bez povšimnutí míjeli na ulici. Přál si být milován i tím nejposlednějším člověkem na světě.
Zavolal nejbližšího chuunina, aby Matsuri odvedl ven. Zatímco odcházela, pomalu se zhroutil do uklidňující tmy.

***

Ten večer stál Gaara u okna ve svém pokoji a nehybně shlížel na vesnici před sebou. Na nic nemyslel a pokud se některá myšlenka přecijen zatoulala do jeho podvědomí, rychle ji zaplašil.
Převrat se povedl, poslední zbytky odporu se vzdaly před hodinou. Loutkařská akademie nakonec souhlasila s vydáním Kankura, ale místo něj našli jen rozpadlou loutku. Pátrání po něm se ujali radní, ale Gaara ho byl připravený zastavit, jakmile se dostanou na stopu. Za chvíli mu to určitě vyznačí na mapě - Kankurovu cestu přes poušť do Země Řeky a odtud lodí na nějaký malý ostrůvek v Zemi Měsíce. Vlastně to tak pro něj bude mnohem lepší. Nikdy se na Kazekageho nehodil.
„Proč tohle děláš?" ozvalo se mu za zády. Neznámý Uchiha vstoupil vyraženými dveřmi a zůstal stát po Gaarově boku. Jeho oděv se nezměnil, doplňovaly ho pouze tmavé brýle s výstelkami. Jakmile je sundal, rukou promnul kořen nosu. „Nejsi jako oni."
„Jako kdo?"
„Třeba Orochimaru. Většinu života strávil ve své malé laboratoři, kde oživoval mrtvé. O světě ví vše krom toho, jak v něm žít. Nagato, to je zase idealista. Nenávidí ninji od doby, co ho připravili o rodinu. Myslí si, že opravdový mír je něco reálného a celá Akatsuki s ním, jen má každý trochu jiné cíle, včetně Sasoriho a Zetsua. Madara je starý snílek, žijící uvnitř vlastní hlavy. Skutečnost si obrací tak, jak se mu zlíbí. A pak Kage. Věděl si, že Tsuchikage stále uplatňuje právo první noci? Jeho hostiny jsou vyhlášené počtem konkubín a krásných, zlatě natřených geninů. Nebo Raikage a jeho doly se strašnými podmínkami, kde dřou od rána do večera skoro samé děti? Nejsou o nic lepší, než Fugakova paranoia. A ani nebudou. Kdo ví, s čím přijde v Mlžné Mei Terumi."
„Myslíš, že jsou to blázni?"
„Nemusíš být normální, abys mohl vládnout světu."
„Jsem blázen i já?" zeptal se Gaara tiše.
„Ne. To je na tom právě tak šokující," usmál se Uchiha. „My dva jsme si dost podobní. Stojíme tiše stranou a jenom se díváme. Co vidíme není ani dobro, ani zlo. Jen absolutní nicota."
Chvíli jen oba tiše postávali. Byl slyšel muezínův zpěv - šest hodin, karavany se vydávají na cestu přes poušť a Bakiho známá v červeném sárí peče pitu. Baki - nad jeho osudem ještě pořádně nepřemýšlel. Nejlíp asi bude, když nechá věci jak jsou. I v Matsurině případě. Najednou bylo tolik lidských životů, jenž ležely v jeho rukou. Stačí, aby pohnul prstem a oni zmizí, aniž by to někoho trápilo.
„Co se stane, až bude svět náš?"
„Nic. Nebudou žádní Kagové, ani Akatsuki, ani Nagatové, ani Madarové. Nakonec nebude ani žádný svět. Ne, takový, který by se dal obývat."
Gaara se zaraženě posadil na postel. Něco nebylo dobře - něco jej stále drželo zpátky.
Uchiha zalovil v kapse a podal mu kus papíru a pero: „Jestli stále váháš, dám ti jednu radu. Napiš sem všechno, co ti ještě brání. Až to opustí tvou mysl, slibuji, že se budeš cítit mnohem lépe."
Tak Gaara zavřel oči a vydal se do temna svého podvědomí. Tam už jej očekával Shukaku - nehybná, tichá masa pískově žluté energie, uzamčená v Gaarově srdci. Ale tentokrát působil klidně a docela nehrozivě. Nemuseli říct ani slovo. Gaara se otočil a našel přesně to, co potřeboval - vzpomínku. Byl pětiletým Gaarou, ležel na posteli vedle matky a pomalu usínal. Beztarostný a v bezpečí, bez nejmenšího tušení kým je, nebo co ho čeká. A matka mu svým jemným, nádherným hlasem zpívala.
Otevřel oči. Pero se rychle pohnulo. Kde jste, mí bratři? Nechte nás žádat o sny. Nás všechny, v dobré víře, nechte dosáhnout dobra.
Dopsal a předal list Uchihovi. Ten jej položil na dlaň a opatrně fouknul. Papír vzplál a jak se měnil v černou, křehkou skořábku, Gaara dosáhl vnitřní čistoty.

***

Bylo to jen o několik dní později. Gaara naposled navštívil svůj starý pokoj, aby si sbalil oblečení a přestěhoval se do Sídla Kazekage, na jehož funci měl být inaudurován zítra odpoledne. Mezi ně neopomněl přibalit i Teorii vlády. Tušil, že mu teď může být celkem nápomocná.
Cítil se nádherně. Svět se stal konečně reálným místem, zatímco minulost vybledla a rozplynula se v zčernalé kusy popela. Přestal brát prášky - Shukaku se nijak zvlášť neprojevoval a pokud ano, byl mnohem snesitelnější než dřív. Život byl najednou tak snadný a plný štěstí.
Zaklapl zámky koženého kufru a chtěl odejít, když ho něco zarazilo. Mírně otočil hlavu ke stěně, pokryté pískem. Pomalu k ní natáhl volnou ruku. Někde pod ním byla slova a z těch slov se skládala tvář, kterou kdysi znal. Karura...
Rychle ruku stáhl a zahnal nepříjemné myšlenky. Teď na něco takového nebyl čas. Začínala válka.