Procitnutí v Kaze no Kuni V.

Stál před otřásající se budovou s otevřenými dveřmi do suterénu a netečným vyhazovačem u nich, oděn do bílé košile a tmavých kalhot. Dnešek byl jiný - nechtělo se mu dovnitř. Vzpomínal na noc s dívkou jménem Mikoshi, ale všechno viděl nejasně a rozmazaně. Existovala vůbec někdy? Existovaly ty desítky dívek před ní?
Někdo ho chytil za ruku. Pomalu se otočil. Byla to Nii Yugito a zářivě se na něj smála. „Ahoj."
„Ahoj," odpověděl.
„Nečekala jsem, že mi zmizíš tak rychle."
„Starý zvyk."
Kývla k otevřeným dveřím. „Chceš jít dovnitř?"
„Myslím, že ne," odvětil vyhýbavě a obrátil k ní zcela svou pozornost. „Ty jsi mě hledala?"
„Chtěla jsem vědět, jestli se nezlobíš. Potom, co se stalo..."
„To byla moje vina."
Nejdřív chtěla něco namítnout, pak si to rozmyslela a jen pokrčila rameny. „Půjdeme se projít?"
Šli mlčky vedle sebe a z jemu neznámého důvodu se drželi za ruce. Ovšem, proč taky ne? Začínalo se mu to pomalu líbit. Bez písečné tykve byl pro mnohé jen zrzavým mladíkem, co kráčí po boku krásné, vysoké blondýny. Užíval si proto obdivných a závistivých pohledů kolemjdoucích, nebo přemýšlel, kdo z nich si asi teď říká, jaký jsou spolu hezký pár. Ale jak jejich cesta pokračovala, prostředí se pomalu měnilo. Mladí lidé vymizeli a nahradili je pozdní chodci, lidé bez zázemí, co se pomalu šourali domů, a bezdomovci. Minuli asi dvě přecpané hospody a osvětlený dům, kde za dřevěnou mříží seděly nalíčené ženy v kimonech.
Asi dvě ulice odtud se jim naskytla zdánlivě podobná podívaná. Taky šlo o osvětlený dům stejného stylu, jenomže tenhle neměl mříž a byl podivně zastrčený dozadu mezi dva další. Distanc vyplňovala skupina lidí, posedaných jen tak na zemi směrem k němu. Vepředu, pod dřevěnou stříškou, se hrálo divadlo. Gaara neváhal, prokličkoval obecenstvem a s Nii se pak usadili hned v první řadě.
Nynější scéně dominovali dva herci v otlučených démoních maskách. Přes rameno měl každý na uzel uvázaný černý závěs, takže jim vykukovaly roztrhané rukávy běžného oděvu. Další dvě postavy znázorňovaly ninji, což se dalo při troše námahy poznat z šedých vest, starých shinobských sandálů a napodobenin čelenek. Každý z démonů měl na prstech dlouhé červené nitě, jejichž konce byly přivázané k oběma ninjům. Herci byli naštěstí opakem svých kostýmů: Pohybovali se po jevišti v jakémsi elegantním tanci a umně napodobovali pohyby loutkařů. Ninjové spolu bojovali ve stejném rytmu, navíc dostatečně rychle a ladně. Na kraji jeviště seděl vousatý stařík se shamisenem a doprovázal herce podmanivou melodií. Výstup skončil po pěti minutách, kdy se ninjové navzájem zabili a byli odvlečeni do zákulisí. Hudba na okamžik utichla.
Nii se naklonila ke Gaarovi: „Tohle neznám. Víš, o co tam jde?"
Zavrtěl hlavou.
Začala nová píseň, klidná a pomalá. Na jeviště vstoupila Matsuri ve své chuuninské uniformě, doprovázaná hercem v démoní masce. Také k němu byla napojená deseti červenými nitěmi. Pod falešnou čelenkou se leskla umělá krev, za opaskem vykukoval nachový šátek, v ruce svírala na rudo obarvený kunai. Ploužila se do středu jeviště a ve tváři se jí zračil dokonalý výraz vyčerpání. Upustila svou zbraň, chvíli se klátila na místě a pak vysíleně poklekla.
Gaara ji sledoval v němém úžasu. Teprve teď si uvědomil, že je vlastně v její čtvrti. Nevšimla si ho.
Ze zákulisí vystoupili démoni a ninjové, co před chvílí zemřeli, a míhali se v kruhu kolem ní. Shamisenová melodie začala zrychlovat. Matsurin démon se postavil za ni, mával rukama a cukal prsty. Pohyby obou byly v dokonalé souhře. Hudba gradovala. Démon ji donutil vzít zbraň a namířit si ji na břicho. Matsuri strnula a zavrtěla hlavou. Démon se pohnul - přiložila kunai k hrdlu, ale opět odmítla. Prudce švihl rukama a postrčil ji k oběma ninjům - zastavila se po dvou krocích a klesla na jedno koleno. Najednou vše utichlo. Odněkud zazněl gong, ninjové i démoni uskočili stranou a na scénu vyšla nová postava, tentokrát od hlavy až k patě v bílém prostěradle. Sklonila se k polomrtvé Matsuri a pohladila ji po tváři. Matsuri k ní pozvedla oči, plné údivu. Nová postava pak sebrala její kunai a spojila jeho rukojeť dlouhou bílou pentlí s přezkou Matsuriny vesty. Tam, kde mělo být srdce, jak Gaarovi později došlo. Matsuri klátivě vstala, obrátila se ke svému démonovi a pak jediným přesným máchnutím přesekla červené nitě. No dobře, poslední pouze servala z hercova prstu, ale i tak měla Gaarův obdiv.
Třikrát zazněl gong. Démon vykřikl a zacouval do zákulisí. Herci nedali divákům čas k oddechu. Přiskočili ninjové s démony a Matsuri bodli, každý z opačné strany. Znovu poklekla, zády k obecenstvu, ale místo aby zemřela se jen zbavila chuuninské vesty. Postava v bílém jí hodila přes ramena další prostěradlo. Na zadní oponě se rozvinul velký svitek, nahoře se znakem znovuzrození a dole smrti.
„Neměli by být obráceně?" zašeptala Nii. „Napřed smrt a pak znovuzrození."
Ne, bylo to správě. Znaky se četly od spoda směrem vzhůru - tak, jak Matsuri právě vstávala. Stařec se shamisenem ukončil divadlo několika tichými, leč výraznými tóny. Pak zazněl potlesk. Herci se seřadili na okraji jeviště, démoni sundali své masky. Smáli se. Jen Matsuri právě spatřila Gaaru a málem se zapomněla uklonit. Než se jeviště vyprázdnilo, nuceně uhýbala pohledem. Nechápal to - bála se, že jí za tu protiválečnou tématiku vynadá?
Obecenstvo se usadilo do jednotlivých skupinek a u každé se zázračně objevil přinejmenším jeden hrnec s roztodivným obsahem. Začaly se posílat prázdné misky a jednorázové hůlky.
„Máš ponětí, co je to za lidi?" zeptala se Nii pobaveně, když jim někdo dvě podal.
Neodpověděl. Matsuri seskočila z jeviště a chtěla kolem nich nepozorovaně proklouznout. „Matsuri!" zvolal velitelsky.
Rezignovaně se vrátila a pozdravila hlubokou úklonou. „Gaara-sama."
Nii na ni pohlížela přimhouřenýma očima. „Kdo je to?"
„Můj student Matsuri," odpověděl Gaara. „Matsuri, tohle je Nii Yugito."
Matsuri setrvávala ve své úkloně, jenom se nepatrně pootočila: „Těší mě, Yugito-sama."
„Nebuď tak zdvořilá a posaď se," vyzval ji Gaara.
V následující chvíli u nich ležela mísa kouřího rizota, nikdo se jí však ani nedotkl. Nii s Gaarou neměli důvod a Matsuri předstírala, že je kus nábytku.
„Netušil jsem, že hraješ divadlo," začal Gaara uvolněně. „Byla jsi dobrá."
Matsuri na okamžik zapomněla svou roli a zvedla hlavu. Koutky úst se nadzvedly v mírném úsměvu. „Vážně?"
„Taky si myslím," přisvědčila Nii. „Co to bylo za hru?"
Matsuri se znova stáhla do sebe, na druhou stranu ale vypadala odvážněji. „Jmenuje se to Osvobození. Je to z jednoho starého příběhu..." Odmlčela se.
„Jakého?" chtěl vědět Gaara.
Matsuri na sucho polkla a začala opatrně vyprávět: „Je to o tom, že jsou na světě dobré a zlé bytosti. Ty zlé nemají rádi lidi ani sebe navzájem. Proto každá posedla jednoho člověka a poštvala ho proti druhému. Dobré bytosti ale žijí v míru. Říkají... Totiž, pointa je, že máme mít zbraň v srdci. Tak se můžou přeseknout ty nitě, totiž - ..."
„Pouta," opravil ji Gaara.
„Ano, pouta..." přikývla zamyšleně. Zřejmě si uvědomovala, jak hrozný je vypravěč. „Lidé by neměli být nepřátelé jeden druhému, ani sobě."
„Ale tvoje postava na konci umře," podotkla Nii Yugito s chladným výrazem.
„Ne, ona -..." vyhrkla Matsuri. „Totiž, ano. Ale ne úplně. Její duše se stala nesmrtelnou."
„Skutečně?" odvětila Nii rýpavě. „Ale předtím už někoho zabila. Nebo snad ne?"
„Ano," připustila Matsuri. „Jenomže toho litovala. V tom příběhu je to jenom voják. Plní rozkazy. Nezdá se jí to zvláštní, dokud -..."
„Litovala? A jak se pozná, že to toho opravdu litovala? Mohla to předstírat," pokračovala Nii ve výslechu.
Gaara se na Nii obdivně zadíval. Zajímalo ho, jak té sebejisté hradbě Matsuri odolá.
„Dobré bytosti to poznají. Vidí lidskou duši." Její hlas začínal nabývat na jistotě, ačkoliv se stále poníženě hrbila.
„A ty tomu věříš?" vstoupil sám do diskuze.
„Ano," odpověděla ihned. „Všichni jsme věřící. Teda, skoro všichni."
„A co ti, kteří toho nelitují?" navázala Nii na svůj otázkový maratón.
„Zlé bytosti je ovládají dál a až umřou, jejich duši pohltí."
„A co ty dobré? Nejde to bez nich?"
„Ne. Zlé bytosti jsou moc silné. Jenom ta dobrá jim může dát zbraň do srdce, ale musí ji o to požádat."
„Ale co když nevím, že ji o to musím požádat? Pak umřu a ty potvory mě sežerou a třeba jsem ani nestihla nikoho zabít. To je nefér, ne?"
„Proto hrajeme divadlo a mluvíme o tom," bránila se Matsuri.
Bylo vidět, jak je jí ta konverzace nepříjemná. Nii naopak kvetla a strefovala se do ní s vzrůstající rozkoší, až i Gaara měl chuť položit nějakou složitou otázku.
„A co lidi v Kamenné? A nebo v Mlžné - tam je přece skoro každý shinobi!"
„A ti, co nikdy nikomu nic neudělali? Co se stane s nimi?" přidal se, než měla šanci odpovědět předešlému dotazu.
„No, asi... Asi budou souzeni podle svých skutků, když -..."
Asi - neměla říkat slovo asi. Dostal ji. Měl ji v hrsti a nedělalo by mu žádný problém ji v ní rozmáčknout. Díval se na ni a najednou si uvědomil, jak nesnáší tu její smutnou, nevinnou tvář, toho hraného svatouška, tu pokryteckou nicku, co viděla jen umělou krev a kecá nesmysly proto, aby nemusela do skutečného boje. Jak nenávidí ten směšný mírový patos. Jak by ji nejradši sevřel pod krkem a škrtil, dokud nezmodrá...
„Asi? Ty to nevíš jistě?" Yugito slízla smetanu místo něj.
Její hlas ho probudil z toho děsivého, dvojhlasného zamyšlení. Matsuri neodpovídala. Bez veškeré bázně mu hleděla do očí, jako uchvácená a zhrozená tím, co v nich zahlédla. Viděla tu samou scénu, co on a Shukaku? Ty hnusné řeči, co o ní v duchu zapáleně pronášel? Škrtil jako Mikoshi, ozval se Shukaku do ticha. Celým svým vědomím se jej pokusil potlačit.
Konečně se Matsuri odvrátila. „Ehm, co?"
Pro Nii však bylo moc pozdě na to, aby se ve svém malém vítězství rochnila, takže přešla do dalšího kola té divné hry. „Proč jsi vlastně ninja, Matsuri?"
Povzdechla si a chvíli trvalo, než odpověděla. „Doma jsme jen já a matka. Mám sourozence. Říkali, že ninjové se dostanou snadněji k medikům, jsou líp placení..."
„A když bude válka? Co uděláš?"
„Odmítnu jít. Leda jako pomocná síla..."
„A když přijdou sem? Cizí ninjové, co budou chtít zabít tvoje sourozence? Nepůjdeš je bránit?"
„Já-já nemůžu..." Hlas se jí rozklepal.
„A když to udělají a dojde jim, že se to nemá? To jim bude jen tak odpuštěno, i když můžou za smrt dětí!?" dorážela Yugito. Ani ona už v tom neviděla potěšení, byla jen čím dál vzteklejší.
„Pokud opravdu litují... Všichni jednou zemřeme -..."
„Všichni!?" vykřikla Nii neadekvátně hlasitě a prudce vstala. Celé prostranství se po ní otočilo.
To byla nejhorší chyba, kterou mohla Matsuri udělat, ačkoliv nešlo o víc, než logickou pravdu.
„Ti, kteří jsou schopný něčeho takovýho jsou ty nejhorší sv**ě a bytost, co jim schopná jen tak odpustit, je pro mě větší bestie, než oni!!" Zařvala Nii Yugito plná spravedlivého hněvu a aniž by vyčkala Matsuriny odpovědi, zamířila pryč.

Vydal se za ní, ale šla tak rychle, že jí sotva stačil. Teprve o několik ulic dál zvolnila krok a ohlédla se přes rameno. „Je to zatraceně možný? Odpustit jim! Pro boha!"
Pomalu ji následoval a nechával ji se vymluvit. Věděl, že to nepochopila. Chyběl jí pohled na opačnou stranu - na to, že i ona je zabijácký ninja, cvičený v eleminaci cizích shinobi. Něčích rodičů, sourozenců nebo přátel. Něčích odrostlých dětí, u nichž nemůže nikdy s přesností vědět, jestli nejsou schopné vrazit jí kudlu do zad. Malých dětských vojáků z Konohy a dalších vesnic. Úplně vypustila, že to odpuštění může platit i pro ni. Snad, že to bylo výhodnější, než muset o něj prosit neviditelnou bytost. A nebo si to uvědomovala?
„Yugito," oslovil ji po chvíli ticha.
Natáhla k němu ruku, aby si vymezila osobní prostor. „Už o tom nemluvme."
Souhlasil. Jen ho mrzelo, že se nemohl Matsuri zeptat, jestli už zjistila o co ji požádal.