Procitnutí v Kaze no Kuni II.

I Sídlo ministerstva války ve Skryté Písečné mělo recepci. Většinou za ní ale seděli dva ninjové u tlačítka alarmu, kývali na pozdrav osobám prověřeným a šacovaly osoby neprověřené. Nově příchozí shinobi, jménem Otokaze, naznačil svému společníkovi, že má zvednout ruce a nechat si prošátrat kalhoty. Oba tak učinili a za chvíli jim už jeden ze strážců podával knihu návštěv. Otokaze počkal, až se zapíše jeho doprovod, načež zamířili ke schodům, vedoucím do speciálního oddělení.
„Už jste tu někdy byl?" zeptal se, jakmile dosáhli mezipatra.
„Ano," přikývl společník. Otokaze o něm věděl jen to, že se jmenuje Shikamaru a býval politickým vězněm ve Skryté Listové. „Ale jen v úřednické části."
Dostali se do druhého patra a překvapilo je, že nenarazili na ostrahu. Speciální oddělení bylo zvláštní v tom, že víc jak veřejnou budovu připomínalo hotel. Už v chodbě ležel koberec, vnější stěnu zdobilo několik obrazů a pod oknem naproti stála palma. Našli dveře s číslem třicet dva a zaposlouchali se. Zevnitř se linula jakási hudba. Pak se ozvalo: „Ne! Teď tuhle!" Hudba ustala na chvíli bylo ticho. Pak začalo hrát něco jiného. „Ne, další..
Otokaze zaklepal. Otevřela asi třináctiletá kunoichi s krátkými hnědými vlasy a věnovala jim tázavý pohled.
Lehce se uklonili. „Přišli jsme za Písečným Gaarou."
Ustoupila ode dveří. „Prosím."
Místnost uvnitř musela být za jiných okolností skoro prázdná, jelikož tu jediným nábytkem byla postel a šatní skříň. Jenomže teď sem někdo nanosil desítky vinilových desek a přehrával jednu po druhé na starožitném gramofonu s logem Písečné Knihovny. Zbytek podlahy si nakonec zamluvila centimetrová vrstva jemného písku, nad jehož účelem Otokaze raději nepřemýšlel. Na široké posteli ležel mladík se zrzavými vlasy a s kamennou tváří oba návštěvníky pozoroval. Nebylo pochyb, že před sebou mají jinchuriki jednoocasého.
Otokaze se hluboce uklonil. „Gaara-sama, čekali jsme vás v Sídle Kazekage."
Osoba na posteli nehnula ani brvou. Prstem ukázala na druhého z dvojice. „Kdo je to?"
„Nara Shikamaru," odvětil Otokaze a snažil se zachovat formální tón. „Poslal nás váš bratr. Týká se to dnešního útoku..."
Poslední věta musela probudit Gaarův zájem, protože se posadil a kývl na svého učně. „Vypni to."
Dívka poklekla na zem ke gramofonu a oddělala jehlu.
„Jste rychlí," pokračoval Gaara. Vzal jednu z desek a zaujatě si prohlížel obal. „Tohle je dost podezřelé, víte? Do teď se mou bezpečnost málo kdo zajímal. Nevím, jak moc je to známo veřejnosti, ale chápete doufám, že jsem nepotkal nájemného vraha poprvé."
Ninjové nepatrně přikývli. Poslední zabiják Gaaru navštívil, když mu bylo patnáct. Poté Kazkage usoudil, že posílat vesnického jinchuriki na mise za nepřátelskou linií je stejně nebezpečné a mnohem méně nákladné.
Otokaze nervózně přešlápl. Písek pod jeho nohama vydal tichý, skřípavý zvuk. „Měl byste jít s námi na místo činu, tohle je poněkud složitější..."
Gaara jej obdařil zaujatým výrazem. „Místo činu?"

„Našla ho skupina dělníků včera ráno," řekl Otokaze, zatímco procházeli starou tovární halou, napůl zavátou nánosem písku. Podobné komplexy na výrobu zbraní se většinou otevíraly jen v časech války. V době míru leželo vše ladem, což některým továrnám - hlavně těm na okraji Skryté Písečné - moc neprospívalo.
V zadní části byla odmetená plocha, kterou někdo oddělil od okolí pomocí igelitovách závěsů. V takto vzniklém prostoru ležel jejich objev, zakrytý bílým prostěradlem.
„Tělo bylo zavěšené uvnitř jednoho z komínů, asi dvanáct metrů nad zemí. Horký vítr ho postupně mumifikoval, což podstatně znemožňuje identifikaci," vysvětlil Shikamaru. Popadl cíp prostěradla a napůl jej nadzvedl.
„Jak ho našli?" zeptal se Gaara a poklekl se zájmem k mrtvole.
„Na příkaz Rady se měly práce v továrně obnovit," začal Otokaze. „Statik si však při kontrole všiml nějakých prasklin a poslali sem lidi, aby začali s přestavbou."
„Takže, krom divného způsobu pohřbívání, co na tomhle shledává můj bratr tak podivného?"
Shikamaru vytáhl obálku na důkazy a z ní i její obsah. „Tohle měl u sebe."
Gaara převzal tenkou knihu v paperbeckové vazbě. Na holé, béžové obálce byl uveden titul Teorie vlády od Kabuta Yakushiho. Dalším byl útržek starých novin. Z vybledlých nápisů pochopil cosi o splněné misi v Mlžné, nad nimiž vynikala část černobílé fotografie skupiny lidí. Jedna z hlav v zadní řadě byla zakroužkovaná černým fixem a dole nesla nápis Matatabi. „Matatabi? To je jméno jednoho z démonů..."
„Dvouocasý, Nibi," přikývl Shikamaru. „Říkal jste, že útočník ovládal raiton."
Gaara se na fotku dlouze zadíval. Označená tvář na první pohled patřila ženě, její rysy se však nenapravitelně ztrácely v mapě tiskových buněk. Vrátil důkazy do obálky a se zvláštní dychtivostí nakoukl zpět pod prostěradlo. Tvář mrtvého byla hnědá a drolivá jako steřelý papír.
„Pravděpodobně nikdo důležitý, jeho identitu už stejně nezjistíme," řekl Shikamaru předem.
„A Dvouocasý? Kdo je jeho jinchuriki?"
„Ví se, že pochází z Oblačné, její identitu ale Raikage tají. Stejně i to, proč je tady a proč zaútočila na vás," odpověděl Shikamaru chladně.
„Co seznamy imigrantů?"
„Pracujeme na tom."
Gaara chvíli mlčel, načež se zvláštního popudu hmátl po bálce, vytáhl knihu a rychle jí prolistoval. Nikdy neslyšel o ní ani o jejím autorovi, ale podle tenkého papíru a geometrického písma pochopil, že jde o ručně přepisovanou věc. Možná ji někdo dokonce propašoval z Ohnivé. „Půjčím si ji."

***

Gaara prošel napůl zastřešeným dvorkem s ruční pumpou. U otevřených dveří jednoho z domů seděla žena v červeném sárí a zpracovávala velkou hromadu těsta na tenké placičky. Snad milion náramků na každé paži se vždy sesunul dolů a zpátky nahoru, dolů a nahoru... Otevřel známé, modře lakované dveře a poprvé v životě pocítil neúprosnost času. Naposled tudy procházel, když mu bylo deset. Osm dlouhých let. Na malém prostoru za dveřmi byla cihlová dlažba, u prostější stěny leželo několik steřelých, keramických nádob. Po levé straně byly schody.
Baki obýval dvě horní patra béžové krychle, vtlačené mezi o něco větší bílý obdélník a átriový čtverec. V přízemí krychle byla kdysi pekárna, tu ale pravděpodobně zrušili nedlouho poté, co sem Gaara přestal chodit. Vylezl schody a ocitl se v malé předsíni. Kuchyně byla vlevo, obývák vpravo, ložnice a pracovna vzadu. To bývala Gaarova škola života, zatímco jeho vrstevníci pilovali techniky ninjutsu na Písečné akademii.
„Gaaro?" Dveře do pracovny se otevřely. Muž s holou hlavou a černým klípcem přes jedno oko vykoukl ven.

„Trochu mě překvapuje, že sis vzpomněl až teď." Baki stál u malé kuchyňské linky a snažil se v zaneřáděných šuplících objevit čaj. „Došlo mi jen oznámení, jak jsi úspěšně splnil chuuninskou, a potom ani řádka."
„Otec ti nic neřekl?" Gaara se usadil za malý stůl, k oknu do dvora.
„S ním jsem už nemluvil hodně let." Starý ninja dal vařit vodu a také se posadil. „Myslím, že mi tím dal najevo, abych se od tebe držel dál. Ale jak se mi zdá, neměl jsi zas tolik práce, že?"
Raději se odvrátil. „Dějí se tu podivné věci, Baki."
Čajová konvice začala nepříjemně pískat. Baki ji odstavil, položil před sebe dvě malé skleničky a nalil do nich vodu z plastové lahve. „Hmm?"
„Nejspíš je ve vesnici jinchuriki dvouocasého."
Baki chvíli přeléval vodu z jedné sklenky do druhé, potom ji vychrstl otevřeným oknem ven. Položil konvici na stůl a otevřel dózu na cukr. „Tady, v Písečné? Věcí, kdo to je?"
„Ne. Jedinou stopou je zavražděný chlap, co to napsal na kus novin." Gaara se na chvíli odmlčel a sledoval Bakiho při nalévání čaje. „Stalo se to v odstavené továrně. Rada prý dala příkaz, aby v ní obnovili práci."
„Co tam vyráběli?"
„Shurikeny."
„A sakra..." Otevřel konvici a nalil čaj zase zpátky, aby ve skleničkách zůstalo jenom na dně. Celý proces v nich zanechal nahnědou pěnu.
„Přemýšlel jsi nad tím někdy?" zeptal se Gaara, s pohledem upřeným na Bakiho ruce. Bývalý sensei vzal lahev s vodou a začal sklenky omývat zvenku. Na stolní desce se udělala louže. „Proč nevyhlásí Písečná válku Listové?"
Baki k němu pozvedl své jediné oko. Jeho pohled byl na chvíli plný podezření. „Ještě k tomu není správný čas..."
„Správný čas? Co by mohli Konožané udělat?"
Baki popadl konvici a dolil obě sklenice. Jednu pak položil před Gaaru. Teprve teď mohli pít. „Některé věci jsou složitější, Gaaro. Svět má možná jednoho nepřítele, ale co bude, až tenhle nepřítel padne? Země a národy, co spolu drželi spojenectví, se rozpadnou. Ti, kteří se vrhli do bitvy a oslabili tak vlastní vesnice, můžou kdykoliv zjistit, že jim je někdo dobil za zády."
Gaara trochu upil a jeho ústa zaplnila hořkost. Baki měl pravdu, za níž se však skrývalo ještě mnohem hlubší vysvětlení. Ale o tom teď Gaara mluvit nechtěl. „Na něco jsem si vzpomněl..." Nadechl se a zazpíval tu neznámou melodii, kterou se celé včerejší dopoledne snažil najít na gramofonových deskách. „Možná si ji pamatuju z dětství, nevím. Nedokážu si to vybavit."
Baki chvíli usilovně přemýšlel, pak zavrtěl hlavou. „Ne, to jsem nikdy neslyšel. Ptal ses Kankura?"
„Pochybuju, že by věděl. Vzpomněl jsem si na ni náhodou, přestože mě celou dobu nenapadlo - ..." Zarazil se.
„Co? Co tě nenapadlo?" Baki s sebou skoro vyplašeně škubl. Jakoby jej vyděsilo, že by si Gaara mohl vzpomenout.
Gaara sjel rukou ke kapse kalhot. Pod látkou šlo snadno nahmatat hrabičku s pilulkami. „Nic."

***

Schovával se ve stínu za rohem, asi deset metrů od své žačky. Jmenovala se Matsuri a o jejím osobním životě toho Gaara mnoho nevěděl. Mít nějakého žáka byla otcova žádost, ale dostal alespoň právo na samostatný výběr. Matsuri zvolil, protože jí patřilo jedno z nejhorších hodnocení na akademii, její rodina měla pověst podivínů a proti přidělení do Gaarovi jednočlenné skupiny nic nenamítala, což byl samo o sobě pokrok. A nestěžovala si, přestože ji zaměstnával celkem neninjovskými úkoly.
Matsuri stála na chodníku vedle tlusté ženy v květovaných šatech a vrhala kolem sebe milé usměvy. Tlusťoška se otáčela na všechny strany a svou hlasitou řeč podporovala gesty zpocených paží, nejčastěji mířenými na nezazděnou díru ve zdi, co se skvěla pár kroků od nich. Mladá kunoichi to zvládala skvěle. Nejdřív poníženě poprosila o dovolení, pak si přidřepla k malému děvčátku, které se podosud drželo u své obézní strážkyně. Jestli šlo o matku, babičku nebo příbuznou vůbec, Gaara nedovedl odhadnout. Stačilo pár milých vět a za okamžik se Matsuri vracela s odpovědí.
Gaara tušil, že se vyšetřující shinobi ničeho nedobrali. Jediným svědkem tu totiž bylo dítě.
„Takže?" oslovil ji, jakmile se přiblížila.
„To děvčátko tam skutečně přišlo, když už byla zeď rozbitá," odpověděla Matsuri.
„Viděla tu věc?" upřesnil.
„Ne. Ale zevnitř prý vyběhla nějaká paní."

***

Gaara se vrátil do svého pokoje, aby si na noc vyměnil oblečení. Mezi hromadou gramofonových desek na něj však někdo čekal.
„Dostal jsem hlášku z knihovny. Prý přišla nějaká kunoichi a nechala odnést skoro celý obsah hudebního oddělení do Sídla ministerstva války..." Kankurou, pohodlně rozvalený na Gaarově posteli, odložil jednu z desek, jejímž prohlížením si krátil dlouhou chvíli. „Je to rozmar, nebo něco důležitého hledáš?"
Gaara bez odpovědi otevřel skříň a hodil na postel čisté kalhoty a lněnou košili. „Pamatuješ na matku?"
Loutkař sledoval, jak se jeho mladší bratr převléká. Hodnou chvíli neodpověděl. „Jenom útržky."
Gaara zůstal stát u okna, kde se věnoval knoflíkům košile. V kapse starých kalhot nahmatal zapomenutou knihu. Při nejbližší příležitosti ji vytáhl a hodil do nepořádku vedle postele. „Stalo se to hned po mém narození. Zemřela při tom." Pomalu se otočil.
Bylo těžké odhadnout, co se pod maskou Kankurova makeupu ve skutečnosti děje, zřejmě to ale nebylo nic pozitivního. „Jak dlouho už jsi nespal?"
S povzdechem jej minul. „Dva měsíce. Možná tři."
„Bereš to pravidelně?"
„Většinou..."
„Gaaro!" Kankurou ho chytil za rameno a podržel na místě. „Měl bys jít k otci. Musíš se alespoň někdy doopravdy vyspat."
O tom Gaara věděl. Zavřou ho do speciální cely, vysají z něj chakru a on omdlí na podlaze, uprostřed kruhu z inkoustových znaků. Probudí se o pár dní později - někdy s obrovským pocitem hladu, jindy s kapačkou. A nebude si pamatovat obsah minulého měsíce, což prý je jenom nepříjemný vedlejší účinek. Zavrtěl hlavou. Ne. Teď je právě doba, kdy nechce zapomenout.
„Promiň, ale na dnešní noc mám jiné plány."